Uriah Heep / Wonderworld (1974)

Tohle album vnímá drtivá většina fandů kapely když ne rovnou jako odpad, tedy aspoň jako hodně nepovedené. Já si to nemyslím, i když připouštím, že předchozí alba, a zejména ty z let 72-73 jsou mnohem zdařilejší. Svou roli v tom hraje i určitá míra nostalgie. V dobách, kdy si zanícený posluchač zahraničního rocku musel vystačit s podstatně menší a hůře dostupnou nabídkou, byla každá novinka známé kapely událostí.
U mě tomu tak bylo i v případě téhle desky, kterou jsem slyšel nejprve někdy v létě 74 u kamaráda v mono verzi z magneťáku B4. Následně jsem si někde půjčil LP (mimochodem, obal považuji za poměrně zdařilý, nápad s mramorovými solitéry a na zadní straně skutečnými hudebníky mi přijde neotřelý a určitým způsobem korespondující s obsahem alba). Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm (někdo se možná směje, mnozí mladší neví, o čem je řeč, ale moje vzpomínky na ty doby jsou stále živé, a když u někoho naleznu v reprodukční sestavě funkční gramofon a kotoučový„magič“, jsem dojat :)).
Zdálo se mi, že celkový zvuk je jaksi bez výšek a dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy s dalším kámošem řešili zapůjčení jeho přenosky na můj gramec jako pokus, zda nedojde ke zlepšení zvuku, ale výsledek byl stejný ... nebylo to vinylem, ani následným magnetickým záznamem. Původní master byl techniky v Musiclandu zprasen, takže album znělo opravdu dosti zahuhlaně a bez výšek. Tak dopadl i první CD výlisek a až u remasterů z let 96 a 03 došlo ke zlepšení.

Wonderworld – na úvod monumentální zvuková hradba kytary, grand piana s podbarvením typických Kenových hammondek B3 a Garyho typické melodické basové linky dá vzpomenout na předchozí album, pak se vše stáhne jen do kláves a rozjíždí se téměř kantilénová melodie s čistým, vroucím Davidovým hlasem. Refrén je zaranžován maličko pompézněji, než by bylo nutné, ale jinak se jedná o velmi zdařilý začátek alba. Hudebně stojí snímek zejména na opravdu skvěle zahraném Garyho basovém partu.
Suicidal Man je soundu předchozí desky ještě blíž, odpalované akordy Mickova Gibsona SG se staccaty Kenových B3 s výrazným Leslie efektem upomínají na tvrdý, až uhlíkově řežavý sound, typický pro snímky ze studia Chateau D’Herouville z léta 1973. Tam vznikla i skladba Sunshine (B-strana singlu Stealin‘, bonus na reedicích CD Sweet Freedom), která je této dosti podobná. Mám (ovšem ničím nepodložený) pocit, že Suicidal Man je ze stejného šuplíku, naplněného ve Francii, ovšem vytažený na světlo až v Bavorsku. Opět solidní, procítěný výkon na pěveckém partu, znovu nadstandardní výkon basy, v závěru typický byronovský ječák. Tohle beru.
The Shadow and the Wind je už ovšem záležitost dosti vybledlá, nejen časem, ale především v kontextu dosavadní tvorby kapely. Ono postavit nosný motiv jen na dvou akordech a vyřešit to jen opentlením aranžemi, je buď přehnaná sebedůvěra, nebo určitá forma zoufalství. Bohaté vícehlasé vokály, pro kapelu typické, zde kapelu odváději z rockových vod někam jinam... Určitým druhem satisfakce pro tvůrce tohoto snímku budiž fakt, že dosti podobné vokální aranžmá zvolili o rok později i mnohem populárnější Queen (The Prophet’s Song, album A Night at the Opera) Že by inspirace Briana Maye u Uriášů ? :)
So Tired nepůsobí Tak unaveně, jde o standardní rock’n’rollové číslo ve stylu Love Machine. Solidní aranže, svižný Davidův zpěv. Je to už jinde, než skladatelský styl předchozích progresivnějších alb, ale poslouchat se dá. Na závěr skladby typická Davidova srandička, trylkování v dialogu s Mickovou kytarou.
The Easy Road je sladkobolná Kenova balada. Kdyby aranžmá omezil jen na své klávesy, dopadla by podstatně lépe. Zbytečnou přeslazenost ji bohužel dodávají najaté smyčce. Kostra skladby je přitom docela hezká, trochu slabší verze úspěšné Rain. Podobně, naštěstí ne tak přeslazeně zpracoval Ken Through the Eyes of a Child na své druhé sólovce v následujícím roce.
Something or Nothing - druhá strana (nemohu si pomoci, u starých titulů se mi automaticky vybavuje řazení skladeb podle stran vinylu) začíná variací na veleúspěšnou Easy Livin‘. Pádivý rytmus bicích podpořený Mickovou kytarou (s nepříliš inspirovaným sólem uprostřed snímku) žene skladbu o poměrně krátké stopáži neúprosně vpřed. Davidův hlas je zde poněkud méně dynamický, basa si tentokrát nic „nevymýšlí“, jede jen do rytmu. Škarohlídi mají důvod k poukazu na vykrádání kapely sebou samotnou, my skalní víme že nic není zadarmo a bereme i tohle. Svižná věc, Lee předvedl, co v něm je.
I Won’t Mind – opět maximální melodická úspornost, standardní rytmická kostra s výraznými basovými ostináty opentlena dvěma rozsáhlými kytarovými sóly s wah-wah (na koncertech si David dal tu práci vždy představit které kdo bude hrát, prvni Mr. Box, druhé Mr. Hensley, ke zrakově postiženým návštěvníkům to bylo skutečně ohleduplné :)), refrén opět David trochu v útlumu, ale ještě v normě. Nezdá se mi, že by studiová verze byla bez šťávy, jen ta energie předchozích alb trochu chybí ...
We Got We spousta recenzentů hodně shazuje, mě se naopak z B strany líbí nejvíc. Ve slokách jsou hezké vícehlasy, refrény sólo David opět trochu v útlumu (Mnichov je město piva). Ve skladbě vystupují víc z pozadí Kenovy hammondky, opět výtečná Garyho basa, táhlé Mickovy kytarové tóny následované „uriášovskými“ vokály ... Jedna z posledních věcí s možností užít si „dřevní“ uriášovský sound s nesmrtelnými Hammond B3. Na následujícím albu už převaha (sice hezkých, ale přece jen) syntíků ...
Dreams na závěr bohužel dosti vyšeptalý pokus o „koncepční“ skladbu, v tématu textu navazující na titulní otvírák alba. Nedostatečně nápadité aranže už nezachrání ani tradičně výtečná Garyho basa a vysvobozením s nekonečně natahovaného závěru je až Davidova citace skladeb Sweet Freedom a Dreamer z předchozího, mnohem úspěšnějšího alba. Škoda ... zasloužilo by si to lepší tečku.

Remaster z r.1996 obsahuje jako bonus B-stranu singlu - velmi zdařilou What Can I Do, což je sice odlehčený popěvek bez progresivnějších ambicí, ovšm zahraný s chutí, ve středním tempu s hezkými stoptimy plného zvuku B3/Leslie, svižných bicí a „tancující“ Garyho basy.
Na CD remasteru z 2003 se objevila mimo obigátních předělávek a live verzí šuplíková Stone’s Throw, nikterak přehnaně ambiciózní, ale poměrně svěží snímek s akustickými kytarami. Myslím, že v setlistu původního alba by to téhle věcičce, stejně jako předchozímu bonusu docela slušelo, vnímám ji podobně jako Circus na předchozím albu ...
Co k tomu dodat ... přes nesporný propad úrovně se jedná stále o snesitelnou desku nejen pro skalní fandy, pořád je zde nezapomenutelný David, navíc jde stále o „vintage“ sound bez všech těch pozdějších „sračiček“ zejména co se týče kláves. Nelze opomenout, že navázat na takovou kládu, jakým album Sweet Freedom bez debat je, bylo zatraceně těžké. Výsledek je takový, jaký je, nicméně přes moji poměrně obsáhlou sbírku rockových alb nepovažuji tento titul za zbytečný přívažek diskografie kapely a i s ohledem na určitou nostalgii bych se bez této desky cítil v čemsi ochuzen a přestože ji pouštím sporadicky, jsem jejím vlastníkem rád (mám původní vinyl, první vydání na CD a remaster 1996). We Freely Speak of Dreams, Mr. Wonderworld ...

Hodnocení v návaznosti na ostatní alba Uriášů : 2,5 a tentokrát zaokrohlím nahoru.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Wonderworld
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep