Uriah Heep - Wonderworld (1974)

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené věškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.
reagovat

horyna @ 14.06.2019 16:58:02
Vojta to teď solí, že to nestíhám číst:-) High si nechám na zítra. Tady souhlasím, jen bych ještě malinko ubral.

merhaut @ 15.06.2019 20:53:26
Ještě před vydáním sedmého studiového alba Wonderworld (červen 1974) vyrážejí Uriah Heep v květnu na promo turné. Zahajují patnáctého v Helsinkách, v červnu se přesunují na evropský kontinent, odskočí si do Anglie, od července obrážejí desítky štací v USA. Vyprodávají haly i stadióny. Navenek je vše na nejlepší cestě k dosáhnutí další mety. Pak ale přichází osudový zkrat!

Nenápadný, leč nenahraditelný Thain

15. září 1974 na pódiu dallaského Moody Colisea dostává baskytarista Gary Thain stodesetivoltovou brňavku. Uriah Heep zrovna hráli Sweet Lorraine (podle jiných svědectví July Morning), když Gary nejdříve ztuhnul a poté padnul na podlahu, svíjejíce se v křečích. Byť se ještě zmátořil, a prý chtěl dokonce hrát, záchranka jej popáleného převezla do nemocnice, kde zůstal. Následoval předčasný konec turné. (Ken Hensley ale v jednom z rozhovorů tvrdí: „Aby mohlo být turné dokončeno, je Gary dočasně nahrazen Markem Clarkem, který nedávno odešel ze skupiny Jona Hisemana Colosseum.“ Hensley však zřejmě zaměnil turné Uriah Heep za Clarkeovu účast na nahrávání Kenovy druhé sólovky Eager To Please, vydané v červnu 1975, a následném americkém promo turné.)

Thain se sice dal částečně dohromady a po měsíční rekonvalescenci odehrál plánované koncerty v domovské Anglii. Austrálii a na rodném Novém Zélandu, kde ale 14. prosince 1974 v tamějším Oxfordu naposledy vystoupil s Uriah Heep. V únoru pětasedmdesátého byl pro pokračující drogové problémy ze skupiny „odejit“. (Rock History)

Sedmá studiová produkce Uriah Heep dostala název Wonderworld a v mnoha posluchačích dnes vyvolává kontroverznější reakce než v dobách svého vzniku. V roce 1974 se celkem úspěšně umísťovala na všemožných hudebních žebříčcích a sklízela o něco přívětivější reakce. I ze svého okolí často slyším označení jako tupá, zbytečná nebo stagnující. Já tento názor nezastávám a na davovém lynčování Wonderworld se podílet nebudu. U mě jde o klasickou produkci Uriah Heep, která (ač neobsahuje úměrně silné skladby, na které jsem byl zvyklý v minulosti) slabým polotovarem jistě není.

Deska má oproti předchozím albům rockovější spád a Box dostává se svoji kytarou větší prostor. Přesvědčíme se o tom například ve skladbách Suicidal Man nebo Something or Nothing. Hensleyho titulní Wonderworld je klasická něžná Byronovka, stejně jako The Shadows and the Wind a špičková balada The Easy Road. Konec alba odhaluje kapelu při hledání nových výrazových prostředků. Skladby We Got We a Dreams patří k těm nejlepším, které kapela ukuchtila během první poloviny sedmdesátých let.
reagovat

Ryback @ 28.09.2017 21:49:38
Tady musím s Ořem souhlasit. Už od první půlky devadesátých let, kdy jsem tohle album poznal, mám tuhle nahrávku v oblibě a to se dodnes nezměnilo. Až se téměř stydím přiznat, že mám tohle album od nich asi nejraději ;-). Každý holt máme chuťové pohárky jiné… Taky mě mimochodem napadá jiná věc – Uriah Heep s Byronem měli fakt promakané pořadí skladeb – kdy jakou skladbu – v jakém pořadí – na albu umístí. Všimli jste si, že snad všechny závěrečné skladby na albech Uriášů z let 1972-75 posluchače katapultují do světa snů a fantazie? Ač zaškatulkovaní pod hardrock, tyhle závěrečný bonbónky jsou plný emocí a já se na ně vždycky těšil.

dan @ 29.09.2017 04:19:36
Wonderworld jako že patří mezi nejlepší? Nezbláznili jste se? Vyloženej průser to nebyl, ale přijít po démonech s něčím takhle nemastným, zbytečně. Stačilo si dát rok pauzu.

oř @ 29.09.2017 06:01:46
Ryback má dobrý vkus, už jsme tu dva, kteří na desce nevidí jen to špatné.
Dane: ve srovnání s démony neobstojí 80% diskografie U.H. takže brzdi.

Jarda P @ 29.09.2017 07:27:31
Přidávám se k těm, kterým se Wonderworld líbí. Snad jen So Tired bych vypustil. A čím jsem starší, tím se mi tato deska líbí víc.

Balů @ 29.09.2017 08:36:35
V roce 1974 byli UH jedna z mých nejoblíbenějších kapel.
Při poslechu alba jsem se nikdy nezbavil snižujícího zájmu z plynoucí hudby.
Tím nechci říct, že se mi deska nelíbí.
Ovšem po všech předchozích titulech je ´ Pouze dobrá ´
Pro mne to byla přece jen studená sprcha.

I název následné desky něco vypovídá!

horyna @ 29.09.2017 09:43:56
Wonderworld nemám naposlouchaný tak jako jiné desky uriášků. Vadí mi rockovější směr a vyloženě skladba I Won't Mind, tu přeskakuju.

Tohle album vnímá drtivá většina fandů kapely když ne rovnou jako odpad, tedy aspoň jako hodně nepovedené. Já si to nemyslím, i když připouštím, že předchozí alba, a zejména ty z let 72-73 jsou mnohem zdařilejší. Svou roli v tom hraje i určitá míra nostalgie. V dobách, kdy si zanícený posluchač zahraničního rocku musel vystačit s podstatně menší a hůře dostupnou nabídkou, byla každá novinka známé kapely událostí.
U mě tomu tak bylo i v případě téhle desky, kterou jsem slyšel nejprve někdy v létě 74 u kamaráda v mono verzi z magneťáku B4. Následně jsem si někde půjčil LP (mimochodem, obal považuji za poměrně zdařilý, nápad s mramorovými solitéry a na zadní straně skutečnými hudebníky mi přijde neotřelý a určitým způsobem korespondující s obsahem alba). Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm (někdo se možná směje, mnozí mladší neví, o čem je řeč, ale moje vzpomínky na ty doby jsou stále živé, a když u někoho naleznu v reprodukční sestavě funkční gramofon a kotoučový„magič“, jsem dojat :)).
Zdálo se mi, že celkový zvuk je jaksi bez výšek a dokonce si vzpomínám, že jsme tehdy s dalším kámošem řešili zapůjčení jeho přenosky na můj gramec jako pokus, zda nedojde ke zlepšení zvuku, ale výsledek byl stejný ... nebylo to vinylem, ani následným magnetickým záznamem. Původní master byl techniky v Musiclandu zprasen, takže album znělo opravdu dosti zahuhlaně a bez výšek. Tak dopadl i první CD výlisek a až u remasterů z let 96 a 03 došlo ke zlepšení.

Wonderworld – na úvod monumentální zvuková hradba kytary, grand piana s podbarvením typických Kenových hammondek B3 a Garyho typické melodické basové linky dá vzpomenout na předchozí album, pak se vše stáhne jen do kláves a rozjíždí se téměř kantilénová melodie s čistým, vroucím Davidovým hlasem. Refrén je zaranžován maličko pompézněji, než by bylo nutné, ale jinak se jedná o velmi zdařilý začátek alba. Hudebně stojí snímek zejména na opravdu skvěle zahraném Garyho basovém partu.
Suicidal Man je soundu předchozí desky ještě blíž, odpalované akordy Mickova Gibsona SG se staccaty Kenových B3 s výrazným Leslie efektem upomínají na tvrdý, až uhlíkově řežavý sound, typický pro snímky ze studia Chateau D’Herouville z léta 1973. Tam vznikla i skladba Sunshine (B-strana singlu Stealin‘, bonus na reedicích CD Sweet Freedom), která je této dosti podobná. Mám (ovšem ničím nepodložený) pocit, že Suicidal Man je ze stejného šuplíku, naplněného ve Francii, ovšem vytažený na světlo až v Bavorsku. Opět solidní, procítěný výkon na pěveckém partu, znovu nadstandardní výkon basy, v závěru typický byronovský ječák. Tohle beru.
The Shadow and the Wind je už ovšem záležitost dosti vybledlá, nejen časem, ale především v kontextu dosavadní tvorby kapely. Ono postavit nosný motiv jen na dvou akordech a vyřešit to jen opentlením aranžemi, je buď přehnaná sebedůvěra, nebo určitá forma zoufalství. Bohaté vícehlasé vokály, pro kapelu typické, zde kapelu odváději z rockových vod někam jinam... Určitým druhem satisfakce pro tvůrce tohoto snímku budiž fakt, že dosti podobné vokální aranžmá zvolili o rok později i mnohem populárnější Queen (The Prophet’s Song, album A Night at the Opera) Že by inspirace Briana Maye u Uriášů ? :)
So Tired nepůsobí Tak unaveně, jde o standardní rock’n’rollové číslo ve stylu Love Machine. Solidní aranže, svižný Davidův zpěv. Je to už jinde, než skladatelský styl předchozích progresivnějších alb, ale poslouchat se dá. Na závěr skladby typická Davidova srandička, trylkování v dialogu s Mickovou kytarou.
The Easy Road je sladkobolná Kenova balada. Kdyby aranžmá omezil jen na své klávesy, dopadla by podstatně lépe. Zbytečnou přeslazenost ji bohužel dodávají najaté smyčce. Kostra skladby je přitom docela hezká, trochu slabší verze úspěšné Rain. Podobně, naštěstí ne tak přeslazeně zpracoval Ken Through the Eyes of a Child na své druhé sólovce v následujícím roce.
Something or Nothing - druhá strana (nemohu si pomoci, u starých titulů se mi automaticky vybavuje řazení skladeb podle stran vinylu) začíná variací na veleúspěšnou Easy Livin‘. Pádivý rytmus bicích podpořený Mickovou kytarou (s nepříliš inspirovaným sólem uprostřed snímku) žene skladbu o poměrně krátké stopáži neúprosně vpřed. Davidův hlas je zde poněkud méně dynamický, basa si tentokrát nic „nevymýšlí“, jede jen do rytmu. Škarohlídi mají důvod k poukazu na vykrádání kapely sebou samotnou, my skalní víme že nic není zadarmo a bereme i tohle. Svižná věc, Lee předvedl, co v něm je.
I Won’t Mind – opět maximální melodická úspornost, standardní rytmická kostra s výraznými basovými ostináty opentlena dvěma rozsáhlými kytarovými sóly s wah-wah (na koncertech si David dal tu práci vždy představit které kdo bude hrát, prvni Mr. Box, druhé Mr. Hensley, ke zrakově postiženým návštěvníkům to bylo skutečně ohleduplné :)), refrén opět David trochu v útlumu, ale ještě v normě. Nezdá se mi, že by studiová verze byla bez šťávy, jen ta energie předchozích alb trochu chybí ...
We Got We spousta recenzentů hodně shazuje, mě se naopak z B strany líbí nejvíc. Ve slokách jsou hezké vícehlasy, refrény sólo David opět trochu v útlumu (Mnichov je město piva). Ve skladbě vystupují víc z pozadí Kenovy hammondky, opět výtečná Garyho basa, táhlé Mickovy kytarové tóny následované „uriášovskými“ vokály ... Jedna z posledních věcí s možností užít si „dřevní“ uriášovský sound s nesmrtelnými Hammond B3. Na následujícím albu už převaha (sice hezkých, ale přece jen) syntíků ...
Dreams na závěr bohužel dosti vyšeptalý pokus o „koncepční“ skladbu, v tématu textu navazující na titulní otvírák alba. Nedostatečně nápadité aranže už nezachrání ani tradičně výtečná Garyho basa a vysvobozením s nekonečně natahovaného závěru je až Davidova citace skladeb Sweet Freedom a Dreamer z předchozího, mnohem úspěšnějšího alba. Škoda ... zasloužilo by si to lepší tečku.

Remaster z r.1996 obsahuje jako bonus B-stranu singlu - velmi zdařilou What Can I Do, což je sice odlehčený popěvek bez progresivnějších ambicí, ovšm zahraný s chutí, ve středním tempu s hezkými stoptimy plného zvuku B3/Leslie, svižných bicí a „tancující“ Garyho basy.
Na CD remasteru z 2003 se objevila mimo obigátních předělávek a live verzí šuplíková Stone’s Throw, nikterak přehnaně ambiciózní, ale poměrně svěží snímek s akustickými kytarami. Myslím, že v setlistu původního alba by to téhle věcičce, stejně jako předchozímu bonusu docela slušelo, vnímám ji podobně jako Circus na předchozím albu ...
Co k tomu dodat ... přes nesporný propad úrovně se jedná stále o snesitelnou desku nejen pro skalní fandy, pořád je zde nezapomenutelný David, navíc jde stále o „vintage“ sound bez všech těch pozdějších „sračiček“ zejména co se týče kláves. Nelze opomenout, že navázat na takovou kládu, jakým album Sweet Freedom bez debat je, bylo zatraceně těžké. Výsledek je takový, jaký je, nicméně přes moji poměrně obsáhlou sbírku rockových alb nepovažuji tento titul za zbytečný přívažek diskografie kapely a i s ohledem na určitou nostalgii bych se bez této desky cítil v čemsi ochuzen a přestože ji pouštím sporadicky, jsem jejím vlastníkem rád (mám původní vinyl, první vydání na CD a remaster 1996). We Freely Speak of Dreams, Mr. Wonderworld ...

Hodnocení v návaznosti na ostatní alba Uriášů : 2,5 a tentokrát zaokrohlím nahoru.

reagovat

merhaut @ 25.01.2012 23:22:11
"Půjčený vinyl jsem pak obřadně přehrával na svůj tehdy poměrně ceněný B43a Stereo na kotouč Agfa PE46 průměr 15cm" – tak to jsme byli dva:-) Vytáhnul jsem svou starou nahrávací knihu a našel jsem datum 1.9.1974...

luk63 @ 26.01.2012 07:50:49
AGFY a hlavně BASFky časem strašně špinily hlavy, to mě na nich vadilo. A ztrácely na vejškách. Nejlepší byly MAXELL, průměr 205 cm.

luk63 @ 26.01.2012 07:57:11
oprava: 205 mm (samozřejmě)

catcher @ 26.01.2012 10:23:26
merhaut : ten magič už bohužel nemám, lehkovážně jsem se ho kdysi zbavil při přechodu na jiný stroj (tenkrát to byl tuším B73 s cívkami 18cm). Přitom jak bych si ho dnes vážil jako relikvie oněch "good old days"...
luk63 : máš sice pravdu, ale ten zmíněný Tesla B43a byl pouze pro cívky do průměru 15cm. Cca do roku 1976 bylo téměř nemožné na běžném ČS trhu sehnat jiné pásky než Agfa a Basf, pokud nemluvím o podstatně horších Emgetonech a ORWO. Vše průměr 15cm a menší. Pásky Maxell byly samozřejmě kvalitativně o něčem jiném, používal jsem je později(cca od 1977),ale ty s rozměrem 18cm. 20,5cm byl takový nestandardní průměr, tuším že se dal použít jen na strojích Grundig TS945 a TS1000 a na Uher Royal DeLuxe. Ostatní "velké" mašiny (Revox A77, B77, Akai a další) byly na cívky průměr 26,5cm (byly nutné ještě středové redukce, tzv. náby).

Že Sweet freedom bude posledným albumom, ktorý uzavrie vrcholné obdobie hard rockových titanov Uriah Heep, nemusela skupina okamžite dokazovať. Ale stalo sa.

Pritom úvodný titulný song je podmanivý, balada pretekajúca emóciami, ako sme si od Uriah Heep zvykli. Nasleduje pripomienka prvého albumu, zaťatá tvrďárňa Suicidal man. Čo k nej napísať? Je to taká jednorazová metalovica. Pravdu povediac, chýba jej punc jedinečnosti známy zo skladieb uplynulého obdobia. Keby chcela niekedy malátnosť promo skladbu, mohla by si vybrať skrz-naskrz nudnú záležitosť The shadow and the wind. Keď sa akože rozbehne, mám pocit, že jej niekto uviazal na nohy delové gule. A na truc si do toho ešte aj laláka. So tired rezko ubieha, mohla to byť hitovka. Keby jej to nevyfúkla „Easylivinovka“ Something or nothing. Kým sa k nej dostaneme, je tu ešte slaďák The easy road. Priznávam bez okolkov, že ma z tej slákovej polevy vyslovene bolia nielen zuby, ale aj hlava. No nič, rezká „niečoničná“ následníčka dojem napráva. Mám slabosť pre pomalé posadené ťaživé skladby a I won‘t mind je presne takou. Naživo na bonusovom disku k Live má však ďaleko väčšie grády (a je tam pre istotu dvakrát). A pretože dve skladby po sebe boli obstojné, asi to museli Byron a spol. naschvál totálne skopať do prachu neskutočne hnusnou We got we. Azda iba cez sólo je v nej čo počúvať. Akože hej, basa si tam neustále niečo vyhráva, ale nie je mi celkom jasné, prečo, načo a vôbec, zasa dôjde aj na lalákanie. Záverečný kúsok Dreams navodzuje istú monumentálnosť, dokonca aj v tom um-ta-um-ta rytme, ale Salisbury či Pilgrim to nie je.

Pretože som kompletne obmenil svoju cédétéku vydaniami od Sanctuary z roku 2004, môžem si predlžovať dojmy aj šesticou bonusov, či už je to priemerné béčko singlu What can I do, nevydané skladby Love, hate and fear (toto nemalo nikdy uzrieť svetlo sveta, verte mi, je to des) a Stones throw (akustická pohoda), alebo dokonca predĺžená verzia skladby Dreams (moc jej to neprospelo) a dvojica koncertných kúskov I won‘t mind a So tired.

Ó, áno, album Wonderworld z roku 1974 nepatrí k tým, ktoré by fanúšikovia či zúčastnení (a žijúci) muzikanti radili k úplným vrcholom vrcholnej skupiny. Ale úprimne povedané, oproti ďalším dekádam rockovej sebaparódie je to stále dielo súce na počúvanie. Prikláňam sa k dva a pol hviezdam, pretože ho viac nepočúvam ako počúvam. Ale bacha, oproti Wake the sleeper je tu ešte cítiť aspoň náznak občasného nápadu, nuž rovnako vyfarbím nažlto tri, nech majú hviezdičkoví fetišisti o čom rečniť.

reagovat

Elvis @ 10.08.2011 20:15:14
Wonderworld je bezesporu unavené album.Tím nechci říct(napsat)že je špatné.Ale nic nefunguje do nekonečna,i zde se potvrdilo že prameny inspirace nemají pořád tu životodárnou sílu.Osobně nejsilnějšími momenty zůstávají otvírák Wonderworld a závěrečná Dreams s pro mě nezapomenutelnými Byronovi výkřiky "dreamer".Dávám tři hvězdy s přihlédnutím k dalším dvěma počinům s Davidem Byronem za mikrofonem.

V čase, keď som začal počúvať tento album, som išiel do toho s tým, že to nebude už ono. Aspoň na základe recenzií. Ale v súčastnosti a aj vtedy, ho nepovažujem za taký zlý ako ho zvyknú označovať niektorý recenzenti. Dobre, nedosahuje úrovne prvých šiestich albumov, ale inak sa mi veľmi páči. Úvodná Wonderworld je napríklad jednou z najlepších skladieb kapely, ktorá je určite najlepšou skladbou albumu. Suicidal man celkom pekne rockuje od podlahy. The shadows and the wind je veľmi príjemná pohodová skladba, ktorá na záver obsahuje hlasovú exhibíciu Davida Byrona, ktorá je fakt nádherná. So tired je slušne namakaný rokec, ktorý dokáže rozpumpovať krv. Naopak Easy road je sladáčik s pomocou orchestra, ktorý tú krv opäť skľudní. Something or nothing je vcelku slušná skladba, ale je pravda, že až tak ma neoslovila. Naopak, I won´t mind mi sadla celá. Neviem prečo, ale veľmi sa mi páči ten riff, tempo skladby a aj gitarové sólo. Vraj nie je moc v obľube, ale ja ju mám rád. A takisto We got we. Dobre, nie je to rock, skôr také funky, ale podľa mňa podarené so skvelými vokálmi. No a záverečná Dreams je celkom dobrý záver, ktorý sa snaží ísť v šlapajách záverečných skvostov predchádzajúcich albumov, ale úprimne povedané, nepodarilo sa mu to. A bonusy? B-strana singlu What can I do je podľa mňa vydarená rocková skladba, ktorá album veľmi dobre dopĺňa. Potom sú tu ešte dva outtaky - uvoľnená pohodová Love, hate and fear a akustická vec Stone´s throw. Takže, Wonderworld ma nesklamal, akurát nedosiahol úrovne predchádzajúcich albumov. A mimochodom, obal sa mi veľmi páči.
reagovat

PaloM @ 15.07.2011 06:16:32
Tak som rád, že si vzal na milosť aj tento album, kúpil som si ho ako posledný v rade spolu s predošlými štúdiovkami. Asi sú to spomienky z gymnaziálnych rokov, ktoré boli pre mňa zásadné pre formovanie rockonázoru. S recenziou sa stotožňujem, len obal sa mi až tak nepáči ako z predošlých LP/CD.
(malá pravopisná chybička, ktorú tu robia aj starší borci: "niektorí recenzenti" - "y" je v jednotnom čísle, teda "niektorý recenzent")

nowhere_man @ 15.07.2011 09:13:03
PaloM: fíha, až teraz som si všimol tú gramatickú hrúbku, obvykle si dávam pozor na gramatiku, ale toto mi bohužiaľ ušlo...

pito63 @ 15.07.2011 14:31:39
Niet nad to, ako prestať každý deň hľadať niečo zaručene tutové, a vrátiť sa k svojej zbierke...
Spočiatku som "Wonderworld" až tak nemusel, dnes si ho vychutnávam!
nowhere_man, vďaka za recenziu!

PaloM @ 15.07.2011 17:39:25
Piťo, to je veľká pravda, čo si napísal. Časovo by mi stačilo počúvať, čo mám na diskoch a neviem, či by som stihol ešte niečo iné robiť :-)

pito63 @ 15.07.2011 17:45:54
Paľo, daj si na chvíľu pohov od ruských supermarketov, otvor tie 2 nové skrine, určite tam máš svoje hudobné poklady, aj tie uriášovské. :-)

PaloM @ 15.07.2011 17:48:14
Ako vieš ? Máš pravdu, asi si mi cez web kameru do nich pozeral, nechávam ich otvorené, aby sa vyvetral zápach nových pilinových dosiek :-)

Skoro vše již bylo řečno, tak jako v mém okolí, tak i tady většina lidí považuje Wonderworld za slabší album. Já jsem to LP naposlouchal, jako i většinu ostatních UH v posledních cca 10-15.letech, teď jsem si ho poslechl znovu. Mě se prostě moc líbí, v podstatě ho poslouchám jedním dechem, co mě krutě dráždí je finále "The Shadows and the Wind" a Byronovo la, la, lá, nicméně, 4 hvězdy a to jen, že UH udělali předchozích 6+1 klenotů.
reagovat

Wonderworld, Země zázraků... jenže na téhle desce jsem žádný zázrak nenašel. Nápadů poskrovnu, přestože kapela začala psát dohromady. Není se čemu divit, protože ty tři Hensleyovky nejsou žádná sláva. Shadows in the wind je slaďák, který by se dobře vyjímal na deskách s Lawtonem a The Easy road? No dobře, je to hezký, ale to je všechno. Titulní věc se zdařila, Hensley začal více využívat synťáky, ale jako bych to už odněkud znal. Další skladby mi přijdou nedotažené. Riff v I won't mind je vyloženě otravný, We got we se sem nějak vůbec nehodí, čekal bych to od jiných kapel z jiných žánrů, přestože nerad škatulkuji a v hudbě oceňuji pestrost. Dreams je snadno předvídatelná (proč tam Hensley hraje riff z Look at yourself?!), ale po Wonderworld asi nejlepší, So tired má refrén jak od Sweet, Suicidal man - trocha disharmonie,možná v jiném aranžmá by to byl solidní Heavy metal, jinak pěkné sbory, ale je to nutné zmiňovat? Kapela zní skutečně unaveně, Gary Thain se rozhodl zopakovat své nejoblíbenější výjezdy z předchozích desek, Boxovy linky jsou také nenápadité, Lee Kerslake jen tak z povzdálí udržuje rytmus a Byron? Jako by to celé natočil bez jakéhokoli zájmu za jedno odpoledne. Prostě mu na téhle desce ten projev nějak nemůžu uvěřit. Přes veškerou kritiku to ale není nejhorší deska, jak jsem někde vyčetl. Do průserů z let osmdesátých má daleko a zhruba polovina písní se poslouchat dá, jen tu chybí nějaký výrazný hit. I když pak by to bylo dost nevyrovnané. Je těžké dát jen dvě hvězdy, ale tři už se mi zdají moc ( jedna z mých nejoblíbenějších - Look at yourself - dostala čtyři ), takže dvě a půl, na dalším albu se naštěstí polepšili.
reagovat

Cossack @ 31.07.2011 19:43:03
Nedovolím si hodnotit tuto desku, protože ji tak dobře neznám (slyšel jsem ji sotva dvakrát – přesně kdysi jednou a pak znovu, ale už ne kompletně).
Nevím, zda se odhodlám k třetímu pokusu, mám však dojem, že pokud ano, pak bude můj názor hodně blízký tomu, co zde prezentuje Voytus... Ale, kdo ví?

Trošku tomu nahrává i fakt, že na výběru z roku 1975 "The Best Of..." se objevila alespoň jedna skladba z každého studiového alba Uriah Heep (vydaného do roku 1975 včetně) s výjimkou "Wonderworld".

Voytus @ 01.08.2011 07:57:51
Cossack: Když to teď s odstupem po sobě čtu, tak bych možná i tu jednu hvězdu ještě přidal. Trochu jsem změnil názor a vzal Wonderworld na milost - třeba We got we, ta je totiž opravdu parádní, takhle měli udělat celé album. Alespoň, že je tu ten Suicidal Man. Mimochodem, na novém albu je jedna skladba, která je skoro stejná jako So tired, jen netrpí tím sladkým refrénem.

Cossack @ 01.08.2011 11:02:07
Voytus: Všechno se vyvíjí a mění, takže i naše názory; taky poslouchám spoustu věcí, které bych si dřív sotva pustil...
Jak jsem psal, „...kdo ví?”; třeba po tom třetím poslechu (dojde-li k němu) bude album "Wonderworld" jedním z mých nejoblíbenějších od UH.
Teď bych na to ale rozhodně moc nesázel. :-)

V Uriah Heep jako by znenadání někdo zapomněl přiložit pod kotel. Spanilá jízda od jednoho vrcholu k dalšímu náhle drhne. Zatímco Sweet Freedom je dokonalá do posledního cinknutí činelu, tady najednou - bezradnost. Přesto je titulní skladba jedna z nej-nej skladeb UH, a pod jejím dojmem si lze vychutnat krásnou první stranu (LP desky) po bonbónek Easy Road (nemůžu si pomoci, ale myslím, že to zpívá Ken, ne David), i když u nich je to asi jako u tandemu Gabriel-Collins, kde se barvy hlasu navzájem ovlivňují a jsou si pak více podobné. Druhá strana však mi bohužel i po mnoha letech nějak zní jako jedna dost jednotvárná plocha, dodnes si hned neuvědomím, jestli hraje I won´t Mind nebo We Got We. Chybí tam záchytný bod, je to "uriášovská polévka", rozlitá přes celou druhou stranu. Škoda, možná kdyby nemuseli pospíchat s vydáním alba, třeba by inspirace zase přišla. Jinak ale vcelku pěkná věc, bezesporu. Možná určitá krize v klasickém UH soundu byla příčinou stylového odbočení na dalších dvou deskách.
reagovat

Nemyslím si, že by Wonderworld bylo vyloženě unavené album, i když jiskru a tah těch předchozích do jisté míry postrádá, ale není nijak výrazně horší. Mám toto album rád už pro nádhernou titulní věc a rád se k němu často i vracím.
reagovat

WONDERWORLD
Album ve většině hodnoceních jako průměrné otevírá právem titulní skladba "Wonderworld", která je na tomto albu jednoznačně nejlepší a navíc velmi působivá. Přesně ušitá pro Byronův hlas. Myslím, že by se těžko hledal někdo, kdo by tenhle přímo skvostný kousek zazpíval líp.
Po této skladbě přichází hned od začátku našlápnutá "Suicidal Man". Album jakoby se pomalu ale jistě rozjíždělo. Skladba se dere kupředu nabitá energií.
Následující "The Shadous And The Wind" sklidňuje tempo předehrou tichých kláves a dále pak klidným, ale přitom chytlavým vícehlasým vokálem. Přichází opět našlápnutá kytarová "So Tired", která patří na tomto albu k nejlepším.
"The Easy Road" je zajímavá věc nezvykle doplněná orchestrem, kde převládají smyčce, ale pozadu tu nejsou ani dechové nástroje a klavír. Ukazuje se, že David Byron by se neztratil ani mimo své rockové působiště.
Další "Somethink Or Nothing" je však bohužel poslední z pouhé trojice rychlých rockovek, což je na celé album Hard Rockové skupiny dost málo a následuje nudná a chladná "I Wont Mind". Jediné zajímavé v této věci je kytarové sólo na konci, při kterém mám pocit, že k ní ani nepatří. Nuda pokračuje a s "We Got We" jako by Uriah Heep docházel dech a nevěděli, kudy dál. Na začátku slibně rozjeté album ztrácí jiskru, kterou se v závěru celého alba skupina snaží vykřesat zajímavým snímkem "Dreams", ale už se nepodaří rozpumpovat to, co skladba "I Wont Mind" utnula.
Přesto že už album WONDERWOLD nepatří k nejtvrdším hard rockovým záležitostem Uriah Heep, mám ho rád a rád se k němu vracím.
V závěru nelze opomenout obal. Skupina stojící v hudebních pózách sobě vlastním na podstavcích jako sochy je myslím zajímavým nápadem. Považuji ho za jeden z nejzdařilejších obalů Uriah Heep.
reagovat

V březnu 1974 vydávají UH své sedmé studiové album Wonderworld (Země zázraků). Je to poslední album, na kterém na basu hraje Gary Thain, který začátkem roku 1975 ze skupiny odchází (problémy s alkoholem a drogami) a koncem roku 1975 umírá na předávkování. Další z výtečných muzikantů, kteří neunesli kolotoč koncertů, nahrávání a slávy. Velká škoda.

I přesto, že obsazení se od ?Démonů? nezměnilo, je nutno říci, že Wonderworld je slabá deska (aspoň v porovnání s předchozími). Muzikanti působí unaveným dojmem, nápadů ve skladbách je poskrovnu, občas dokonce skupina vykrádá sama sebe (kytarový vyhrávka ve skladbě We Got We, která nás vrací na The Magician?s Birthday). Deska je prostě ve výsledku nevýrazná. UH sice poznáte ve většině věcí po pár vteřinách, ale co je to platné. Není se nakonec čemu divit - UH v první polovině 70 let chrlili jednu desku za druhou a zákonitě musel nastat čas, kdy se to projeví. A ten nastal právě zde.

Z celého LP na mne nejlépe působí hned první a titulní věc Wonderworld. Moc pěkné. Přitvrzená ?Suicidal Man? ujde a z třetí ?The Shadows And The Wind? v hlavě zůstane aspoň závěrečný popěvek, kde se hlasy proplétají přes sebe. Šlapavá ?So Tired? je další z dobrých věcí, které lze na albu najít. Řekl bych, že potom jde kvalita rapidně dolů a do konce se to již moc nezlepší. Nepříliš zajímavá ?The Easy Road? se sirupovitými smyčci a posléze s orchestrem,o něco je lepší celkem našlapané ?uriášovské boogie? ?Something Or Nothing?. Následná věc je utahaná (a přes 6 minut dlouhá) ?I Won?t Mind?, kde snad na konci v posledních dvou minutách zaujme dlouhé Boxovo kytarové sólo (ale stejně se ke konci nudíte). Přichází další nevýrazná věc ?We Got We?, kde, jak jsem psal výše, si sami hudebníci ?půjčují? své staré nápady (možná je to záměr, ale stejně to nepomáhá). Malinko lepší (aspoň chvilkama) je poslední ?Dreams?, která jako druhá skladba na desce přesahuje 6 minut. A když je v konci této věci přimícháno několikrát kříčené ?Dreamer, dreamer? z předchozí desky, jen si člověk v duchu povzdechne při vzpomínce na ?jinou? kvalitu.

Tak to je vše, přátelé. LP Wonderworld jako by trochu charakterizoval název čtvrté skladby ?So Tired? (Tak unaven[i]). Přesně tak na mě celá deska působí. Bez jiskry, bez invence. Není to sice takový průšvih, jak by se podle toho, co jsem až doteď napsal, mohlo zdát. Ale fakt je, že po poslechu (i vícenásobném) vás nic moc nebude nutit, abyste si desku (CD) znovu pustili. A následující mé bodové hodnocení je tedy nevyhnutelné. Tři body.
reagovat