Plant, Robert / Fate of Nations (1993)

Z Plantovy rozsáhlé tvorby jsem dlouho vybíral něco, co by se dalo nazvat vlajkovou lodí jeho produkce a ustálil jsem se na tom, že právě album Fate Of Nations by se dalo takto označit.
Po rozpadu Led Zeppelin se chvíli rozhlížel, ale už od r. 1982 nás začal překvapovat novými alby. Na rozdíl od Jimmyho Page měl asi více es v rukávu a tak se dá v jeho případu hovořit o úspěšné kariéře, která tu sólovou Pageovu přetrumfla nejenom v počtu alb, ale i v kvalitě. Jestliže Page mohl říci: „Led Zeppelin – to jsem Já“ (podobně jako král Slunce – Ludvík XIV.: „Francie – to jsem Já!“), cítíme, že bez Planta by to nebylo úplně ono (to ale platí i u Jonese a Bonhama).
Drtivá většina albové produkce zpívajícího exzeppelinovského frontmana se mi líbí. Některá alba mají slabší místa, ale myslím, že v posledních (třiceti) letech si vybudoval docela silnou základnu. K albu, které má v sobě výrazný společensko-ekologický náboj a ne jenom nějaké uvzdychané písně a plytké rockůvky, Fate Of Nations se vracím rád….

CALLING TO YOU – krásně rozostřené elektroakustické kytary v úvodu navozují jakoby meditativní moment, ale hned vzápětí je nám jasné, že se budeme pohybovat na rázné rockové platformě. Úderné breaky bubeníka Pete Thompsona a zemité basy Charlie Jonese se dostávají do popředí, ale kytarové jízdy akustické a elektrické kytary Kevina Scott Macmichaela mají barevnost a podmanivou řeřavost. Také zde působí výtečný houslista Nigel Kennedy, který je známý svým překračováním žánrů. Plantův hlas naříká, pláče, řve, chraptí a vyjadřuje vlny emocí, tak jsme zvyklí a harmonické struktury nám přivolávají prvky arabské hudby, ke které Plant už léta implicitně tíhne. Fascinuje mě hlavně Kennedy! Velmi působivý nástup a také výtečná producentská práce Chrise Hughese a Roberta Planta

DOWN TO THE SEA – simulované tajemno s podílem percussion a tajemných ozvěn, v níž jsou evokovány prvky world music. Za bicí usedne Chris Hughes a kytarovou sekci posílí Oliver Woods. Vyloženě rytmizovaná skladba, která posiluje emocionální vyjadřovací jazyk. Harmonická struktura není komplikovaná a melodická linka je víceméně čitelná a Plant se tomu výrazně přizpůsobuje….

COME INTO MY LIFE – výrazné zpomalení, ale rytmické postupy zůstávají v popředí s důrazem velkého bubnu (tympánu) na zdůraznění tématu, tetelivé tóny elektrických kytar jsou dobře prokreslené a posílené tentokrát Richardem Thompsonem (ex-Fairport Convention) a Francisem Dunnerym. Je tady ale i famózní Maire Brennan (Bhraonáin) z irských Clannad, která sem přináší ty podmanivé vzdušné víry, ale do instrumentace se vešel ještě Phil Johnson na harmonium a Niel Zalon na hurdy gurdy (jak se říká u nás niněře). Je to seversky dumavé, ale ne snivé a nepostrádá to razantní akordické akcenty. Místy je klasický Plantův hlasový podíl zvláštně měněn a získává jiný rozměr. Hodně silná umělecká výpověď.

I BELIEVE – tady cítím vliv osmdesátých let. Možná by se dalo říci, že zde v prvním okamžiku vnímám jakýsi nepřímý vliv U2. Plantův hlas nemá ten zeppelinovský náboj a tlačí skladbu do kytarového pop-rocku, podíl dobře seřízených sborů tuhle teorii potvrzuje stejně jako drolivé kytarové party. Dobře se to poslouchá, ale jsem docela rád, že Scott Macmichael sem vkládá dravější party, třebaže ten opar kytarového rocku osmdesátých let zde nelze potlačit. Prostě to tak chtěli mít. Je to stadionově koncipované a tak docela vidím nad těmi harmoniemi mávače se zapalovači a trochu jiné publikum, než které chodila na Planta v rámci Led Zeppelin. Tohle ale Plant chtěl a přesvědčil tím nejen sám sebe ale i okolní svět, že jeho význam se klene do dalších desetiletí….

29 PALMS – další skladba má v sobě další přímočarost rockové písně tak trochu v duchu Traveling Wilburys. Všechno šlape v přehledných melodických obrazech a zvonění kytar, dusot neomylné rytmiky to potvrzuje. Na kytaru přichází ještě Doug Boyle. Snaha vyrobit hit a zůstat na solidních nepodbízivých základech se zde docela daří, třebaže ortodoxní rocker namítne, že od zeppelinovského shoutera očekává více dravosti a živočišnosti. Hlasy jsou dobře sladěny, ale jsou nevýbojné a podmanivě přirozené. V závěru skladby se ovšem Plant do svého hlasu opře a přinese sem více energie…..

MEMORY SONG (HELLO, HELLO) – důrazné bubenické intro a pak už jsou ve hře syrovější elektrické kytary a za bicí soupravu usedl Michael Lee a za klávesy Phillip Andrews. Melodické téma není popíráno, ale na rozdíl od předešlé skladby je zde větší muzikantská dravost a vynalézavost. Kytarové mezihry Scott Michaela a Woodse jsou životodárné a pro celou kompozice a vytvářejí nad skladbou opar rockové dravosti a dramatu. Bicí jsou sice přesné, ale postrádají více kreativních breaků a tempových proměn. Kloubení akustických a elektrických partů na kytary se mi líbí a třebaže bicí Michaela Leeho se možná podvědomě snaží přiblížit bonhamovskému bubnování, řekl bych že by mohly přinést jiné rytmické postupy, přesto je ale skladba stále velmi dobrým příkladem svého žánru….

IF I WERE A CARPENTER – krásná akustická balada je vlastně coververzí Tima Hardina. Známe ji u nás z podání Petra Spáleného, ale i od Creedence Clearwater Revival. Jerdnoduché akordické proměny a přesto zde vzniká zajímavý derivát elektroakustické hudby za výpomoci smyčců. Výraznou výpomoc Scott Michaelovi na jeho dvanáctistrunný kytarový model přináší i Maartin Allcock na mandolinu, který spolupracoval i s Jethro Tull. Myslím, že se podařilo vytvořit velmi silnou skladbu díky interpretaci, ale především aranžmá, ve kterém jako bych slyšel i sitár (?). Parádní kousek na albu, který obstojí i u milovníků zeppelinovského typu.

COLOURS OF A SHADE – moc krásné kouzlení na akustické nástroje si vzal na starost Maartin Allcock. Plant zpívá vroucně a velmi přesvědčivě. Takový typ skladeb mu jednoznačně sluší a k akustické hudbě má mimořádný talent a propojování s elektrickými nástroji se zde děje ve velkém formátu a smyslu pro detail. Působivé jsou i citlivě nasazované tóny bezpražcové baskytary. Nádherný příklad proměn hudby, kterou se nezdráhám nazvat keltským rockem. Jsou zde tlumené percussion, ale také to podmanivé těkavé muzikantské kouzlení. Výtečné a famózní jiskření.

PROMISED LAND – do jiné vody vstoupíme s další skladbou výrazně rockového zaměření. Bicí nástroje oddusávají rytmické postupy a jsou posíleny druhými bubny samotného Chrise Blackwella, dlouholetý Plantův doprovazeč Phil Johnstone se nebojí vstoupit do tématu hammondkami. Kytarou posiluje dva další hráče téma i samotný Plant! Tohle je dobře vypreparované téma a po muzikantské stránce zde máme další poctivou a výtečně proaranžovanou skladbu. Kevin Scott Macmichael se zde vytáhne výtečně vystavěným sólem a Plant navíc dokáže, že nezapomněl umět hrát na foukací harmoniku. Kdybych hledal nějaký zeppelinovský derivát na albu, asi bych zůstal stát tady. Dělají o ale především rytmy a atmosféra obecně a líbí se mi to čím dál víc!

THE GREATEST GIFT – začátek v gilmourovském duchu včetně toho těžkého soundu v pozadí. Ve hře jsou dvoje bicí nástroje, přesto nejsou exponované v téhle fázi skladby a vévodí především smyčcové aranže, které se snoubí s Plantovým emocionálním zde více znatelně odřeným hlasem. Nechybí zde i rockový riff a málo očekávané elektrické piano Phila Johnstona. Vyloženě pocitově vystavěná skladba. Harmonicky se zde nedějí nějaké zázraky, ale jak už jsem zdůraznil, aranžmá zde dělá velkou práci ve smyčcech, které dodávají skladbě dramatický, ale v subtilnějších pasážích i uklidňující smysl. Zřejmý patos a emotivní vyznění zde plní svoji nezastupitelnou úlohu. V instrumentální části bych nehádal Plantovu kapelu a Plantovu skladbu, ale spíš propojení Gilmoura s Chrisem Reou a s aranžmá Paula Buckmastera (zde je to ale Lyneon Naiff). Zvláštní a proměnlivé.

GREAT SPIRIT – co se vyklube ze skladby, která má funkový základ a soulově pojaté sbory? Také Plant nemá daleko do jazzových poloh. V americkém prostředí by tro byla si ten jejich střední proud, ale na mě skladba působí daleko osobitěji než nějaký hlavní hudební žánr. Scott Macmichaelova kytara zní místy jako od Carlose Santany a místy od J. J. Calea, velmi výrazné rozdíly. Plantův hlas nás fascinuje řadou proměn, do kterých vstupuje i studiová elektronika. Zajímavý přínos pro album. Skladba nic nepřipomíná z toho co dosud zaznělo a to je dobré znamení. Kdyby ovšem Plant v podobném duchu pokračoval dál, myslím, že ortodoxní rockové příznivce začne ztrácet… Mě se ovšem tenhle nezvyklý výlet opravdu zalíbil.

NETWORK NEWS – tak závěr se nese v ryze zeppelinovském soundu. Toho Heartbreakera tam ucítí i hluchý, alespoň v určitých fázích. I Plantův zpěv tomu hodně nahrává, třebaže rfreénově zpívaná vokální část se ubírá někam jinam. Do instrumentace sle vstupují i etničtí hudebníci na dilrubu, sarod a sarangi. Také housle Navazish Ali Khana a dvoje bicí a dvoje elektrické kytary. Tohle jsou vítané transfúze a Plant se odvazuje ve vokální lince stejně jako ve střední poloze, ke které se albu uchyluji výrazněji.

Album mě zaujalo nejen svou proměnlivostí, ale také výtečným zvukem a barvitým bookletem s ekologickou tematikou, kdy si člověk uvědomí, kolik lidského svinstva byla už v posledních desetiletích na světě napácháno.
Možná bych vyjádřil nespokojenost, že takový milovník černošského blues jako je Robert Plant nezařadil na tento zajímavý projekt skladby v tomto duchu. Měl asi jinou představu, jak se vyrovnat s textovými a hudebními tématy a myslím, že mu pět hvězdiček nabídnout mohu nejenom z úcty k Led Zeppelin, ale tady především z toho, co nám na albu Fate Of Nations zanechal k poslechu….

» ostatní recenze alba Plant, Robert - Fate of Nations
» popis a diskografie skupiny Plant, Robert