Plant, Robert - Fate of Nations (1993)

Pokud se budeme bavit na téma Robert Plant řeknu vám, že ve mě jeho poslední díla nějakou závratnou odezvu nenacházejí. Ale pořád je to kvalitnější, než s čím přicházel po rozpadu Led Zeppelin. V osmdesátých letech byly jeho hudební příspěvky tristní, ovšem s nástupem tvrdého rocku opětovně na scénu tento vyjimečný zpěvák pořádně pookřál a hned zkraje devadesátých let vydal svou nejlepší nahrávku.

Tato působivá kolekce nepřipouští žádná ale. Obsahuje dostatek nosných myšlenek a způsob jakým dává Robert svůj temperament na odiv je úctyhodný. Nadpoloviční většina skladeb je velmi dobrá a jeho zpěv se oproti angažmá u Zeppelin plasticky vytvaroval a je ještě expresivnější.
Fate of Nation už zůstane jeho nejvyspělejší sólovou deskou.
A skladby typu Calling to You, Come into My Life, I Believe, 29 Palms, Memory Song (Hello Hello), If I Were a Carpenter, nebo Promised Land těmi vůbec nejlepšími.
reagovat

Jarda P @ 09.02.2018 05:57:43
Fate Of Nations je skvělé a je jediné CD od Planta po rozpadu LZ, které mám. Desky před a po něm mi nic neříkají, to co hraje poslední roky už vůbec ne.

EasyRocker @ 09.02.2018 06:32:18
Báječná deska, pro mě jedna z nejlepších, směsice hitů - Down to the Sea nebo 29 Palms, skvělé akustické kousky a lehké doteky jazzu a progresu. Krása.

PaloM @ 09.02.2018 07:29:57
S odstupom viac ako 9 rokov, keď som komentoval toto CD, teraz mám pocit, že je Plantov najlepší rockový album.

Petr_70 @ 09.02.2018 08:29:28
Výborné album. Mám ho raději než desky LZ.

Martin H @ 09.02.2018 09:16:48
Fate of Nation je nádherná deska, jedna z Plantových nejlepších. Divím se, že jsem se k ní ještě nevyjádřil. Budu to muset časem napravit.

Hikoki777 @ 11.02.2018 07:15:17
S odstupem 6 rokům od mé minulé reakce musím konstatovat, že album je fakt skvělé. Souhlasím s předřecniky. Člověk holt stárne a mění názory.

Balů @ 11.02.2018 08:37:56
Zkusím se přenést do doby, kdy deska vyšla.
Ještě v roce 1993 nebylo úplně snadné toto CD koupit.
Na desku jsem se těšil a opravdu nezklamala. Dokonce její tvrdost mne lehce
překvapila, ale příjemně.

Jako fanoušek LedZepp jsem sólová alba Planta sledoval, tak jak šel čas.
A v nové době zkompletoval všechny jeho řadovky.
Je pravda, že mají i některá slabší místa. To jsem však vyřešil po svém.
Sestavil jsem si šestnáctitrackový výběr z alb 1982-1993.

Dodnes vzpomínám na Plantovo vystoupení v pražském Edenu.
V té době to byl splněný sen.

Z Plantovy rozsáhlé tvorby jsem dlouho vybíral něco, co by se dalo nazvat vlajkovou lodí jeho produkce a ustálil jsem se na tom, že právě album Fate Of Nations by se dalo takto označit.
Po rozpadu Led Zeppelin se chvíli rozhlížel, ale už od r. 1982 nás začal překvapovat novými alby. Na rozdíl od Jimmyho Page měl asi více es v rukávu a tak se dá v jeho případu hovořit o úspěšné kariéře, která tu sólovou Pageovu přetrumfla nejenom v počtu alb, ale i v kvalitě. Jestliže Page mohl říci: „Led Zeppelin – to jsem Já“ (podobně jako král Slunce – Ludvík XIV.: „Francie – to jsem Já!“), cítíme, že bez Planta by to nebylo úplně ono (to ale platí i u Jonese a Bonhama).
Drtivá většina albové produkce zpívajícího exzeppelinovského frontmana se mi líbí. Některá alba mají slabší místa, ale myslím, že v posledních (třiceti) letech si vybudoval docela silnou základnu. K albu, které má v sobě výrazný společensko-ekologický náboj a ne jenom nějaké uvzdychané písně a plytké rockůvky, Fate Of Nations se vracím rád….

CALLING TO YOU – krásně rozostřené elektroakustické kytary v úvodu navozují jakoby meditativní moment, ale hned vzápětí je nám jasné, že se budeme pohybovat na rázné rockové platformě. Úderné breaky bubeníka Pete Thompsona a zemité basy Charlie Jonese se dostávají do popředí, ale kytarové jízdy akustické a elektrické kytary Kevina Scott Macmichaela mají barevnost a podmanivou řeřavost. Také zde působí výtečný houslista Nigel Kennedy, který je známý svým překračováním žánrů. Plantův hlas naříká, pláče, řve, chraptí a vyjadřuje vlny emocí, tak jsme zvyklí a harmonické struktury nám přivolávají prvky arabské hudby, ke které Plant už léta implicitně tíhne. Fascinuje mě hlavně Kennedy! Velmi působivý nástup a také výtečná producentská práce Chrise Hughese a Roberta Planta

DOWN TO THE SEA – simulované tajemno s podílem percussion a tajemných ozvěn, v níž jsou evokovány prvky world music. Za bicí usedne Chris Hughes a kytarovou sekci posílí Oliver Woods. Vyloženě rytmizovaná skladba, která posiluje emocionální vyjadřovací jazyk. Harmonická struktura není komplikovaná a melodická linka je víceméně čitelná a Plant se tomu výrazně přizpůsobuje….

COME INTO MY LIFE – výrazné zpomalení, ale rytmické postupy zůstávají v popředí s důrazem velkého bubnu (tympánu) na zdůraznění tématu, tetelivé tóny elektrických kytar jsou dobře prokreslené a posílené tentokrát Richardem Thompsonem (ex-Fairport Convention) a Francisem Dunnerym. Je tady ale i famózní Maire Brennan (Bhraonáin) z irských Clannad, která sem přináší ty podmanivé vzdušné víry, ale do instrumentace se vešel ještě Phil Johnson na harmonium a Niel Zalon na hurdy gurdy (jak se říká u nás niněře). Je to seversky dumavé, ale ne snivé a nepostrádá to razantní akordické akcenty. Místy je klasický Plantův hlasový podíl zvláštně měněn a získává jiný rozměr. Hodně silná umělecká výpověď.

I BELIEVE – tady cítím vliv osmdesátých let. Možná by se dalo říci, že zde v prvním okamžiku vnímám jakýsi nepřímý vliv U2. Plantův hlas nemá ten zeppelinovský náboj a tlačí skladbu do kytarového pop-rocku, podíl dobře seřízených sborů tuhle teorii potvrzuje stejně jako drolivé kytarové party. Dobře se to poslouchá, ale jsem docela rád, že Scott Macmichael sem vkládá dravější party, třebaže ten opar kytarového rocku osmdesátých let zde nelze potlačit. Prostě to tak chtěli mít. Je to stadionově koncipované a tak docela vidím nad těmi harmoniemi mávače se zapalovači a trochu jiné publikum, než které chodila na Planta v rámci Led Zeppelin. Tohle ale Plant chtěl a přesvědčil tím nejen sám sebe ale i okolní svět, že jeho význam se klene do dalších desetiletí….

29 PALMS – další skladba má v sobě další přímočarost rockové písně tak trochu v duchu Traveling Wilburys. Všechno šlape v přehledných melodických obrazech a zvonění kytar, dusot neomylné rytmiky to potvrzuje. Na kytaru přichází ještě Doug Boyle. Snaha vyrobit hit a zůstat na solidních nepodbízivých základech se zde docela daří, třebaže ortodoxní rocker namítne, že od zeppelinovského shoutera očekává více dravosti a živočišnosti. Hlasy jsou dobře sladěny, ale jsou nevýbojné a podmanivě přirozené. V závěru skladby se ovšem Plant do svého hlasu opře a přinese sem více energie…..

MEMORY SONG (HELLO, HELLO) – důrazné bubenické intro a pak už jsou ve hře syrovější elektrické kytary a za bicí soupravu usedl Michael Lee a za klávesy Phillip Andrews. Melodické téma není popíráno, ale na rozdíl od předešlé skladby je zde větší muzikantská dravost a vynalézavost. Kytarové mezihry Scott Michaela a Woodse jsou životodárné a pro celou kompozice a vytvářejí nad skladbou opar rockové dravosti a dramatu. Bicí jsou sice přesné, ale postrádají více kreativních breaků a tempových proměn. Kloubení akustických a elektrických partů na kytary se mi líbí a třebaže bicí Michaela Leeho se možná podvědomě snaží přiblížit bonhamovskému bubnování, řekl bych že by mohly přinést jiné rytmické postupy, přesto je ale skladba stále velmi dobrým příkladem svého žánru….

IF I WERE A CARPENTER – krásná akustická balada je vlastně coververzí Tima Hardina. Známe ji u nás z podání Petra Spáleného, ale i od Creedence Clearwater Revival. Jerdnoduché akordické proměny a přesto zde vzniká zajímavý derivát elektroakustické hudby za výpomoci smyčců. Výraznou výpomoc Scott Michaelovi na jeho dvanáctistrunný kytarový model přináší i Maartin Allcock na mandolinu, který spolupracoval i s Jethro Tull. Myslím, že se podařilo vytvořit velmi silnou skladbu díky interpretaci, ale především aranžmá, ve kterém jako bych slyšel i sitár (?). Parádní kousek na albu, který obstojí i u milovníků zeppelinovského typu.

COLOURS OF A SHADE – moc krásné kouzlení na akustické nástroje si vzal na starost Maartin Allcock. Plant zpívá vroucně a velmi přesvědčivě. Takový typ skladeb mu jednoznačně sluší a k akustické hudbě má mimořádný talent a propojování s elektrickými nástroji se zde děje ve velkém formátu a smyslu pro detail. Působivé jsou i citlivě nasazované tóny bezpražcové baskytary. Nádherný příklad proměn hudby, kterou se nezdráhám nazvat keltským rockem. Jsou zde tlumené percussion, ale také to podmanivé těkavé muzikantské kouzlení. Výtečné a famózní jiskření.

PROMISED LAND – do jiné vody vstoupíme s další skladbou výrazně rockového zaměření. Bicí nástroje oddusávají rytmické postupy a jsou posíleny druhými bubny samotného Chrise Blackwella, dlouholetý Plantův doprovazeč Phil Johnstone se nebojí vstoupit do tématu hammondkami. Kytarou posiluje dva další hráče téma i samotný Plant! Tohle je dobře vypreparované téma a po muzikantské stránce zde máme další poctivou a výtečně proaranžovanou skladbu. Kevin Scott Macmichael se zde vytáhne výtečně vystavěným sólem a Plant navíc dokáže, že nezapomněl umět hrát na foukací harmoniku. Kdybych hledal nějaký zeppelinovský derivát na albu, asi bych zůstal stát tady. Dělají o ale především rytmy a atmosféra obecně a líbí se mi to čím dál víc!

THE GREATEST GIFT – začátek v gilmourovském duchu včetně toho těžkého soundu v pozadí. Ve hře jsou dvoje bicí nástroje, přesto nejsou exponované v téhle fázi skladby a vévodí především smyčcové aranže, které se snoubí s Plantovým emocionálním zde více znatelně odřeným hlasem. Nechybí zde i rockový riff a málo očekávané elektrické piano Phila Johnstona. Vyloženě pocitově vystavěná skladba. Harmonicky se zde nedějí nějaké zázraky, ale jak už jsem zdůraznil, aranžmá zde dělá velkou práci ve smyčcech, které dodávají skladbě dramatický, ale v subtilnějších pasážích i uklidňující smysl. Zřejmý patos a emotivní vyznění zde plní svoji nezastupitelnou úlohu. V instrumentální části bych nehádal Plantovu kapelu a Plantovu skladbu, ale spíš propojení Gilmoura s Chrisem Reou a s aranžmá Paula Buckmastera (zde je to ale Lyneon Naiff). Zvláštní a proměnlivé.

GREAT SPIRIT – co se vyklube ze skladby, která má funkový základ a soulově pojaté sbory? Také Plant nemá daleko do jazzových poloh. V americkém prostředí by tro byla si ten jejich střední proud, ale na mě skladba působí daleko osobitěji než nějaký hlavní hudební žánr. Scott Macmichaelova kytara zní místy jako od Carlose Santany a místy od J. J. Calea, velmi výrazné rozdíly. Plantův hlas nás fascinuje řadou proměn, do kterých vstupuje i studiová elektronika. Zajímavý přínos pro album. Skladba nic nepřipomíná z toho co dosud zaznělo a to je dobré znamení. Kdyby ovšem Plant v podobném duchu pokračoval dál, myslím, že ortodoxní rockové příznivce začne ztrácet… Mě se ovšem tenhle nezvyklý výlet opravdu zalíbil.

NETWORK NEWS – tak závěr se nese v ryze zeppelinovském soundu. Toho Heartbreakera tam ucítí i hluchý, alespoň v určitých fázích. I Plantův zpěv tomu hodně nahrává, třebaže rfreénově zpívaná vokální část se ubírá někam jinam. Do instrumentace sle vstupují i etničtí hudebníci na dilrubu, sarod a sarangi. Také housle Navazish Ali Khana a dvoje bicí a dvoje elektrické kytary. Tohle jsou vítané transfúze a Plant se odvazuje ve vokální lince stejně jako ve střední poloze, ke které se albu uchyluji výrazněji.

Album mě zaujalo nejen svou proměnlivostí, ale také výtečným zvukem a barvitým bookletem s ekologickou tematikou, kdy si člověk uvědomí, kolik lidského svinstva byla už v posledních desetiletích na světě napácháno.
Možná bych vyjádřil nespokojenost, že takový milovník černošského blues jako je Robert Plant nezařadil na tento zajímavý projekt skladby v tomto duchu. Měl asi jinou představu, jak se vyrovnat s textovými a hudebními tématy a myslím, že mu pět hvězdiček nabídnout mohu nejenom z úcty k Led Zeppelin, ale tady především z toho, co nám na albu Fate Of Nations zanechal k poslechu….



reagovat

martin69 @ 03.02.2012 16:36:42
Pěkně napsané! Solovou tvorbu Roberta Planta,mám rád.Face Of Nations je podle mne jedním z nejlepších.

luk63 @ 03.02.2012 19:50:42
Taky si myslím, že toto album je z Plantových to top, rád mám ještě Now and Zen

Miloš H @ 03.02.2012 23:00:53
Veľmi pekná recenzia,veľmi dobrého albumu.
V tom roku vyšiel aj album Davida Coverdala a Jimmiho Pagea a jednoznačne som dal prednosť Robertovi Plantovi. Za vrchol jeho solovej tvorby považujem album z roku 2005 "Mighty ReArranger" a 5 hviezdičiek by som dal aj albumu "Walking Into Clarksdale"

Hikoki777 @ 04.02.2012 14:42:06
Tak já asi půjdu proti proudu. Recenzovaná deska mě vůbec nezaujala, ač sem se několikrát snažil jí přijít na chuť. Prostě na Planta mě příjde příliš prvoplánová a až , neukamenujte mě, popová.
Nesrovnatelně zajímavější jsou Robertovy projekty z 1.desetiletí tohoto století, zejména už výše zmíněné Mighty Rearranger, či aktuální Band of Joy. Myslím, že tady se dá mluvit o skučném Plantovi v staronovém hávu a hudebním vývoji.

Petr Gratias @ 04.02.2012 15:27:51
Zdravím Hikokiho777....
jde prostě o to, čemu říkáš to nešťastné slovo POP.
Písničkovosti skladby, prvoplánovému aranžmá, podprůměrné jednoduchosti, hudbě jedoucí ve vyjetých klišé se zavedenými vyčichlými principy,
v melodiích zbavených emocionality, přílišné čitelnosti..... nevím jak to líp vyjádřit, ale popravdě řečeno nic takového jsem na albu nezaregistroval.
Snažím se Ti porozumět: hledáš na něm toho Planta, kterého znáš jako Zeppelina a on se Ti zjevuje v jiném tvaru, nebo se mýlím?
Tohle je problém a přiznám se že občas s tím také zápasím....
Jakmile zavedený zpěvák začne dělat něvo jiného a chce se zbavit své minulosti (z jeho pohledu to docela chápu, že si chce dokázat, že umí dělat taky něco jiného než jak ho lidé vnímají a znají), ale my posluchači ho stále chceme mít v těch stejných dimenzích.
No myslím, že jiní a mnohdy renomovaná zpěváci zaveslovali do problematičtějších vod a už z nich nevybředli...
Stejně Ti ale ale děkuji za Tvůj pohled na věc, i když se neshodneme v názoru.

Hikoki777 @ 04.02.2012 16:51:28
Také zdravím Petře. Nechtěl sem se Tě nijak dotknout, je prostě možné, že jsem se k této desce dostal až hodně pozdě, v době, kdy přišel se svými projekty s posledních 10-15 let, a kdy jsem ho jakoby vzal znovu na vědomí a možná i ´na milost´, protože je fakt, že celá 80 a větší část 90 let jsem jeho kariéru nesledoval. A pak se náhle tyto ´písničky´, či skladby jevily nějak - nevím, jak to říct-asi banální. Prostě mě nikdy nebavilo si je pustit znova.
Jinak máš pravdu, že se slovem ´pop´je to, zejména u nás, velmi komplikované. Mám dojem, že např. v Británi není běžné timto slovem nějak devalvovat, či dehonestovat umělce, či kapelu. Sám sem se tedy chytil do pasti-měl sem radši použít výraz - střední proud, nebo v rádiích hratelná hudba? Sám slyšíš, jak to zní hloupě. Takže nevím, měl sem asi na mysli nejšpíš tu písničkovost alba, která mě nějak nesedla.

Jarda P @ 04.02.2012 17:50:22
Plantova sólová alba mě jako celek nikdy nezaujaly, vždy z každého alba pár věcí a jinak nic. Až Fate Of Nations naplnilo moje očekávání od jednoho z nejlepších zpěváků rockové historie.Tak jako u LZ album bez slabších momentů, instrumentálně na výši. Bez váhání 5 hvězd.

Petr Gratias @ 05.02.2012 17:53:18
Zdravím Hikokiho777 ještě jednou.....
myslím, že rozumím tomu o čem píšeš, i když se vyjádřím trochu jinak...
Když začal od r. 1982 Plant vydávat svoje sólová alba
přiznám se, že jsem byl zaskočen tím, jaký měla sound. Bylo to hodně "měkké" uhlazené a přizpůsobenmé osmdesátým létům.
J8 jsem čekal nějaký derivát syrového elektrcikého blues a balady (hardrock byl v té době pro nastupující generaci novovlňáků překonaný anachronismus), ale první dvě alba Pctures Of Eleven a Principle Of Moments mě nějak nenadchla...
Zhruba od poloviny osmdesátých let to ale nabralo jasnější názor a myslím, že pak už to mělo svůj rozměr.
Oba však víme jediné: mýtus LED ZEPPELIN překonán nebyl a ani už nebude.... nicméně Plantova hudba má svoje kouzle a podmanivost na vytipovaných albech a jsem rád, že toho nenechal a nežije jenom ze staré slávy.....
Jenom je smutné, že vzájemná ješitnost Page a Planta zabránila vzkříšení legendy a podle ohlasu, jaký měl jejich "comebackový" koncert v Royal Albert Hall je to obrovská škoda!!!
Zdravím!

jiří schwarz @ 25.04.2024 00:59:58
Jakkoli je toto album celkem pěkně poslouchatelné, nadšení Petra Gratiase, ani Jardy P nesdílím. Ta "popíkovost" řady skladeb mně trochu vadí, takže tu rozumím glosám Hirokiho 777. Jiné bylo, když Daltrey přišel se svou první (krásnou) oddechovou, dejme tomu popíkovou sólovkou mezi Who's Next a Qaudrophenií (vrcholy kapely). Tady u Planta jde o trochu zašlou slávu, kterou v mých očích ani tímto albem nevzkřísil..

Asi nejen pro mě pomyslný tvůrčí vrchol Roberta Planta, a to jakkoli byly jeho poslední počiny kvalitní. Lehkonohá, vytříbenými melodiemi prošpikovaná deska, s řadou jasných hitů - Down to the Sea, I Believe nebo 29 Palms. Úvodní těžkotonážní hřmění Calling to You přináší vzdálené asociace na domovské LedZep. If I Were A Carpenter je mistrná coververze Tima Hardina, potěší i hravá Colours of a Shade. Skladby na konci desky dokáží udržet pozornost i při své délce a rockový duch se tu snoubí s jemnou atmosféričností (Great Spirit). Z Plantova hlasu charisma doslova prýští, stejně jako muzikantská lehkost z jeho doprovodné kapely. Celkovým motivem desky je nelichotivý stav naší planety, s čímž koresponduje i obal desky.

P.S. Přispívám po téměř třech lelech, a nemohu se vyhnout údivu, jak se fórum proměnilo. Domníval jsem se, že jde o progové fórum... Osobně poslouchám vše od art-rocku po metal, takže mě to zase výrazně nevadí, ale čistě progoví příznivci asi budou rozčarováni...
reagovat

martin @ 17.12.2008 14:14:32
nezbívá než souhlasit

merhaut @ 17.12.2008 19:48:03
nezbývá než zavřít oči :-)

PaloM @ 18.12.2008 06:09:51
EasyRocker: vzhľadom na "řadu událostí" je zázrak že to tu funguje a myslím, že nie zle. A "premenu" progfóra určite rozchodíš a rozdýchaš, je to tu liberálnejšie, ale živšie. Zmizli osobné útoky (takmer) a ľudia sa tu vcelku radi stretávajú na pokec, pozri diskusie.
Fate of Nations - mňa to na prvé počutie zaujalo,
no s odstupom sa mi zdá album dosť na efekt "tvrdosti", vypočítané a akoby "na zákazku". Mám tu obľúbené Calling to you i tú cover skladbu. Vzhľadom na to, čo Plant robí na staré kolená, toto album je ešte až moc dobré. Ja by som dal 4 hviezdy, ale nejak zvlášť sa nerozplýval nadšením.

EasyRocker @ 18.12.2008 06:34:10
Tak jak řečeno výše, srovnám se s tím asi rychle, možná škoda některých takříkajíc "čistých" progrockerů, že fórum opustili, protože klasicky rockových fór je mnoho, zatímco fór zaměřených na prog... kolikpak jich je? ;)

merhaut @ 18.12.2008 08:56:01
víc než "čistých" progrockerů :-)

@ 18.12.2008 10:12:45
merhaut: Tak ta sedla! :-)))