Mitchell, Joni / Hejira (1976)

Joni Mitchell je moje tajná láska. Upínám k ní zrak asi od osmnácti let a i když mi pravda za tu dobu už trochu zestárla, na její hudbě tuhle proměnu moc nevnímám. Objevil jsem si ji v první polovině sedmdesátých let, kdy Supraphon u nás vydal její album Blue (jako bezejmenný titul což bývalo jeho dobrým zvykem) a třebaže ve mně hořel rockový plamen, moje bigbíťácká duše se cítila být zvláštním způsobem podmaněna a tak jsem začal tu a tam zvolna sledovat její hudební produkci. Joni zanedlouho opustil svou image holky s dlouhými blond vlasy zpívající a hrající na akustickou kytaru a její hudbě se začala výrazně proměňovat. Tyhle proměny mě nezneklidňovaly, naopak nabuzovaly a já jsem o jejím mimořádném vkusu nezapochyboval.
Album Hejira bych mohl z mého subjektivního pohledu označit za její vlajkovou loď, protože symbolizuje jedinečným způsobem její uměleckou personu jako skladatelku, textařku a hudebnici v takovém rozměru, který mě dostatečně přesvědčuje. Skladby na albu mají feeling, osobní vibrace a široký záběr. Nemá co do činění s nějakými derivátu rocku, ale na druhé straně zde přicházejí závany blues, jazzu, moderního amerického folku a zrcadlení pocitů, které se skrývají v obsahu básnivých textů, které se dají číst jako próza nezávisle na hudbě….. Hejira už několik desítek let tvoří součást mojí sbírky a vracím se k tomuto albu vždycky se zvláštním rozechvělým pocitem, když toužím po virtuální lidské sounáležitosti…..

COYOTE – nádherný úvod na elektroakustickou kytaru a máme tady krásné flažolety na fretless Fender Jazz Bass baskytarového génia Jaka Pastoriuse, který skladbu od začátku nádherně prorezonovává. Dělá se mu to zcela lehce a samozřejmě – bodejť by ne – byl řadu let intimním přítelem Joni a a myslím, že tohle vzájemné lidské i muzikantské spojenectví neslo zralé a kvalitní ovoce. Podmanivá interpretace a nenapodobitelná práce s jazykem a výrazem. Epický příběh o kojotovi jako o opovrhovaném zvířeti dokázala přenést i do filmové roviny, kdy Joni v přírodním prostředí se dokázala přiblížit k divokému kojotovi a komunikovat s ním ne jako nepřítel, ale jako respektující bytost vůči respektované bytosti. Po letech jsem si na tuhle zvláštní symbiózu vzpomněl, když jsem viděl legendární western Tanec s vlky, jak Costner komunikoval s divokým vlkem…. Joni to prostě uměla jak po mentální rovině, tak umělecké vyjádřit velmi přesvědčivě….

AMELIE – velmi zvláštní skladba, v níž se to hemží neobvyklými akordickými výměnami tónů elektrické kytary a sólového kytaristy Larryho Carltona za zvukových vln vibrací Victora Feldmana, kde to mj. perlí elektrickým pianem a nenapodobitelnými harmonickými strukturami. Znovu si uvědomuji, že napodobovat Joni v interpretaci, nebo vytvářet nějakou coververzi skladeb z jejího pozdějšího období je téměř vyloučená záležitost a třebaže se k Joni jako k písničkářské legendě hlásí u nás dodnes řada lidí, nikdo si s jejími skladbami moc neumí poradit. Pro rockery kdo máte rádi That´s The Way od Led Zeppelin, možná budete mít mírně podobné pocity při poslechu jako já….

FURRY SINGS THE BLUES – výlet napříč bluesovou historií Ameriky dostává Joni do textu téhle zvláštní skladby. Hudebníci L.A. Expressu – bubeník John Guerin, baskytarista Max Bennett jsou ve hře, zatímco Joni si hraje zvláštní kytarové doprovody a do toho všeho se zdánlivě disharmonickými vstupy se vkliňuje Neil Young na foukací harmoniku. Je to retrostylové a má to atmosféru melancholie, nostalgie a smutnění po dávné slávě , na kterou zvolna padá prach minulosti, kterou nelze vzkřísit. Je to vlastně vyprávěná epická poezie, kde hudební doprovod hraje v daném případě druhé housle, ale přesto cítím těžko zprostředkovatelný pocit, který mě k téhle hudbě stále nějak vrací……

A STRANGE BOY – Joni je citlivou pozorovatelkou života kolem sebe a všímá si všelijakých lidských jedinců, ať to jsou bohatí, úspěšní, ti kteří se teprve hledají a mávají kolem sebe rukama jako v pudu sebezáchovy, stejně jako lidské ztroskotance-losery, pro které má Joni ve svém srdci také svoje místo…. Joni drolí svoje kytarové doprovody a Larry Carlton si pohrává s elektrickými tóny v náladotvorných obrazech a Bobbye Hall udržuje tepot a napětí hrou na percussion. Velmi subtilní a kreativně barevné…..

HEJIRA – zajímavé harmonické obrazce a máme zde zpátky Jaka Pastoriuse. Moduluje vynikající basové tóny, které se přelévají, krystalizují a zanechávají za sebou dozvuk ozvěny. Opravdu hráč par excellence v době, kdy se tohle teprve řada lidí teprve učila. Bobbye Hall hraje sugestivně na conga a na klarinet Abe Most. Základ je ovšem Joni a Jaco. Vytvářet takové pastelové obrazce nálad a proměnlivých barev, cezených duhou na obloze po dešti – ta tohle umějí tihle dva opravdu na jedničku s hvězdičkou…
…. Na oběžné dráze kolem slunce, ale jak si mám vytvořit názor, když jsem pořád svázaná a připoutaná k někomu. Bílé vlajky zimních krbů, vlají proti luně a volají po příměří. V zrcadlech moderní banky, z okna hotelového pokoje….
Je až neuvěřitelné, jak dokáže taková komorní sestava vytvořit něco, co sahá na pokraji těžko specifikovatelné intimní minisymfonie…..

SONG FOR SHARON – bubeník Guerin a baskytarista Bennett a samozřejmě Joni. V triu se dá dělat obsažná muzika i s jednoduchými vyjadřovacími prostředky. Ale Joni se pouští do harmonických proměn a kytarových akordů, které v žádné příručce moc nenajdete. Vymýšlení hmatů při prozkoumávání různých harmonií je součást hudebního šamanismu, který Joni aplikuje. Joni v textech nijak nepopírá svoje ženství, ale na druhé straně ho nijak romantický nezdůrazňuje a jde ve svých ponorech dost daleko, kam by se hodně lidí neodvážilo. Tematicky velmi osobní téma, při kterém můžete mít pocit strachu, studu a smutku dohromady. Vedle Joniho interpretačního čistého vkladu nahrála podmanivé opakující se vokály, posouvající skladbu na okraji jazzového scatu.

BLACK CROW – ….. sledovala jsem, jak vypadá ráno, potom – co jsem byla vzhůru celou noc. Dívala jsem se na svou strhanou tvář ve světle koupelny. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem tu černou vránu , jak letí na modrým nebi. Ohhh, jsem jak ta černá vrána, co léta na modrým nebi……
Energický nápřah se vyrovná úvodní skladbě. Rychlejší doprovody. Jaco výtečně moduluje svoje basové tóny a Joni se rozezpívává s velkým feelingem a smyslem pro jazzovou kontemplaci, zatímco Larry Carlton kouzlí na elektrickou kytaru. Kdo chce tak v těchhle rytmech a uchopení ucítí bigbít, ale zároveň kreativní jazz. Fantazii se mezi nekladou a Joni rozhazuje svoje hlasové obrazce do prostoru. Má jasný interpretačně čistý a bezchybný projev a tyhle doprovody k ní velmi dobře dotvářejí to správné klima..

BLUE MOTEL ROOM – krásné líné, táhlé, příjemně unavené blues. Vycházející z jazzových nálad. Tady pro rockové běsnění není místo. Joni hraje party elektrické kytary a Larry Carlton naopak na akustickou kytaru. Bubeník John Guerin hraje smetáčky (štětečky) a neznámý baskytarista Chuck Domanico hraje jako jazzman. Uvolněné harmonické vokální linky plují v astrálním prostoru, ve kterém se zvolna rozplývají…..
….V motelu mám modrý pokoj, s modrým přehozem na posteli. Mám modro uvnitř i i vně mé hlavy. Budeš mě ještě milovat, když ti zavolám, že jsem na dně?....
Jonin hlas nechraptí, nepraská a nenaříká, přesto v něm lze zaznamenat smutek, bezradnost a slabost a závěrečné kulaté tóny baskytary jakoby stahují celou deklarovanou atmosféru někam ke dnu……

REFUGE OF THE ROADS – pocit pozorovatele lidských vyděděnců a vnímaní jejich zúženého světa pokřivených výhledů do nebudoucnosti… Opět zde nemáme nějakou konkrétní melodickou linku, ale spíš zhmotnění pocitů s výrazným podílem Jaka Padstoriuse, tušených bicích Johna Guerina a dechů Chucka Findleyho a Toma Scotta z L. A. Expressu a Joni, který servíruje akordické proměny pod Jakovy basové modulace.

Řekl bych, že album Hejira je hudba pro okamžiky, kdy se chcete na sebe podívat tak nějak zevnitř a udělat nějakou miniinventuru, na kterou v našem hektickém životě zbývá stále méně času a přitom ji asi všichni potřebujeme, i když si to bojíme přiznat….
Album má také výtvarně krásný obal, který – mít doma nějakou velkou halu by v patřičném zvětšení byl krásnou melancholickou ozdobou toho imaginárního interiéru. Čistá černobílá – jako v grafice starého typu. Má to styl, atmosféru….
Joni je nejen básnířka, skladatelka, hudebnice, zpěvačka, ale také výtvarnice a je to poznat na řadě jejich alb, které mají citlivý výtvarný otisk její osobnosti.
Dávám plný počet hvězdiček!

» ostatní recenze alba Mitchell, Joni - Hejira
» popis a diskografie skupiny Mitchell, Joni