Mitchell, Joni - Hejira (1976)

Joni Mitchell je moje tajná láska. Upínám k ní zrak asi od osmnácti let a i když mi pravda za tu dobu už trochu zestárla, na její hudbě tuhle proměnu moc nevnímám. Objevil jsem si ji v první polovině sedmdesátých let, kdy Supraphon u nás vydal její album Blue (jako bezejmenný titul což bývalo jeho dobrým zvykem) a třebaže ve mně hořel rockový plamen, moje bigbíťácká duše se cítila být zvláštním způsobem podmaněna a tak jsem začal tu a tam zvolna sledovat její hudební produkci. Joni zanedlouho opustil svou image holky s dlouhými blond vlasy zpívající a hrající na akustickou kytaru a její hudbě se začala výrazně proměňovat. Tyhle proměny mě nezneklidňovaly, naopak nabuzovaly a já jsem o jejím mimořádném vkusu nezapochyboval.
Album Hejira bych mohl z mého subjektivního pohledu označit za její vlajkovou loď, protože symbolizuje jedinečným způsobem její uměleckou personu jako skladatelku, textařku a hudebnici v takovém rozměru, který mě dostatečně přesvědčuje. Skladby na albu mají feeling, osobní vibrace a široký záběr. Nemá co do činění s nějakými derivátu rocku, ale na druhé straně zde přicházejí závany blues, jazzu, moderního amerického folku a zrcadlení pocitů, které se skrývají v obsahu básnivých textů, které se dají číst jako próza nezávisle na hudbě….. Hejira už několik desítek let tvoří součást mojí sbírky a vracím se k tomuto albu vždycky se zvláštním rozechvělým pocitem, když toužím po virtuální lidské sounáležitosti…..

COYOTE – nádherný úvod na elektroakustickou kytaru a máme tady krásné flažolety na fretless Fender Jazz Bass baskytarového génia Jaka Pastoriuse, který skladbu od začátku nádherně prorezonovává. Dělá se mu to zcela lehce a samozřejmě – bodejť by ne – byl řadu let intimním přítelem Joni a a myslím, že tohle vzájemné lidské i muzikantské spojenectví neslo zralé a kvalitní ovoce. Podmanivá interpretace a nenapodobitelná práce s jazykem a výrazem. Epický příběh o kojotovi jako o opovrhovaném zvířeti dokázala přenést i do filmové roviny, kdy Joni v přírodním prostředí se dokázala přiblížit k divokému kojotovi a komunikovat s ním ne jako nepřítel, ale jako respektující bytost vůči respektované bytosti. Po letech jsem si na tuhle zvláštní symbiózu vzpomněl, když jsem viděl legendární western Tanec s vlky, jak Costner komunikoval s divokým vlkem…. Joni to prostě uměla jak po mentální rovině, tak umělecké vyjádřit velmi přesvědčivě….

AMELIE – velmi zvláštní skladba, v níž se to hemží neobvyklými akordickými výměnami tónů elektrické kytary a sólového kytaristy Larryho Carltona za zvukových vln vibrací Victora Feldmana, kde to mj. perlí elektrickým pianem a nenapodobitelnými harmonickými strukturami. Znovu si uvědomuji, že napodobovat Joni v interpretaci, nebo vytvářet nějakou coververzi skladeb z jejího pozdějšího období je téměř vyloučená záležitost a třebaže se k Joni jako k písničkářské legendě hlásí u nás dodnes řada lidí, nikdo si s jejími skladbami moc neumí poradit. Pro rockery kdo máte rádi That´s The Way od Led Zeppelin, možná budete mít mírně podobné pocity při poslechu jako já….

FURRY SINGS THE BLUES – výlet napříč bluesovou historií Ameriky dostává Joni do textu téhle zvláštní skladby. Hudebníci L.A. Expressu – bubeník John Guerin, baskytarista Max Bennett jsou ve hře, zatímco Joni si hraje zvláštní kytarové doprovody a do toho všeho se zdánlivě disharmonickými vstupy se vkliňuje Neil Young na foukací harmoniku. Je to retrostylové a má to atmosféru melancholie, nostalgie a smutnění po dávné slávě , na kterou zvolna padá prach minulosti, kterou nelze vzkřísit. Je to vlastně vyprávěná epická poezie, kde hudební doprovod hraje v daném případě druhé housle, ale přesto cítím těžko zprostředkovatelný pocit, který mě k téhle hudbě stále nějak vrací……

A STRANGE BOY – Joni je citlivou pozorovatelkou života kolem sebe a všímá si všelijakých lidských jedinců, ať to jsou bohatí, úspěšní, ti kteří se teprve hledají a mávají kolem sebe rukama jako v pudu sebezáchovy, stejně jako lidské ztroskotance-losery, pro které má Joni ve svém srdci také svoje místo…. Joni drolí svoje kytarové doprovody a Larry Carlton si pohrává s elektrickými tóny v náladotvorných obrazech a Bobbye Hall udržuje tepot a napětí hrou na percussion. Velmi subtilní a kreativně barevné…..

HEJIRA – zajímavé harmonické obrazce a máme zde zpátky Jaka Pastoriuse. Moduluje vynikající basové tóny, které se přelévají, krystalizují a zanechávají za sebou dozvuk ozvěny. Opravdu hráč par excellence v době, kdy se tohle teprve řada lidí teprve učila. Bobbye Hall hraje sugestivně na conga a na klarinet Abe Most. Základ je ovšem Joni a Jaco. Vytvářet takové pastelové obrazce nálad a proměnlivých barev, cezených duhou na obloze po dešti – ta tohle umějí tihle dva opravdu na jedničku s hvězdičkou…
…. Na oběžné dráze kolem slunce, ale jak si mám vytvořit názor, když jsem pořád svázaná a připoutaná k někomu. Bílé vlajky zimních krbů, vlají proti luně a volají po příměří. V zrcadlech moderní banky, z okna hotelového pokoje….
Je až neuvěřitelné, jak dokáže taková komorní sestava vytvořit něco, co sahá na pokraji těžko specifikovatelné intimní minisymfonie…..

SONG FOR SHARON – bubeník Guerin a baskytarista Bennett a samozřejmě Joni. V triu se dá dělat obsažná muzika i s jednoduchými vyjadřovacími prostředky. Ale Joni se pouští do harmonických proměn a kytarových akordů, které v žádné příručce moc nenajdete. Vymýšlení hmatů při prozkoumávání různých harmonií je součást hudebního šamanismu, který Joni aplikuje. Joni v textech nijak nepopírá svoje ženství, ale na druhé straně ho nijak romantický nezdůrazňuje a jde ve svých ponorech dost daleko, kam by se hodně lidí neodvážilo. Tematicky velmi osobní téma, při kterém můžete mít pocit strachu, studu a smutku dohromady. Vedle Joniho interpretačního čistého vkladu nahrála podmanivé opakující se vokály, posouvající skladbu na okraji jazzového scatu.

BLACK CROW – ….. sledovala jsem, jak vypadá ráno, potom – co jsem byla vzhůru celou noc. Dívala jsem se na svou strhanou tvář ve světle koupelny. Podívala jsem se z okna a uviděla jsem tu černou vránu , jak letí na modrým nebi. Ohhh, jsem jak ta černá vrána, co léta na modrým nebi……
Energický nápřah se vyrovná úvodní skladbě. Rychlejší doprovody. Jaco výtečně moduluje svoje basové tóny a Joni se rozezpívává s velkým feelingem a smyslem pro jazzovou kontemplaci, zatímco Larry Carlton kouzlí na elektrickou kytaru. Kdo chce tak v těchhle rytmech a uchopení ucítí bigbít, ale zároveň kreativní jazz. Fantazii se mezi nekladou a Joni rozhazuje svoje hlasové obrazce do prostoru. Má jasný interpretačně čistý a bezchybný projev a tyhle doprovody k ní velmi dobře dotvářejí to správné klima..

BLUE MOTEL ROOM – krásné líné, táhlé, příjemně unavené blues. Vycházející z jazzových nálad. Tady pro rockové běsnění není místo. Joni hraje party elektrické kytary a Larry Carlton naopak na akustickou kytaru. Bubeník John Guerin hraje smetáčky (štětečky) a neznámý baskytarista Chuck Domanico hraje jako jazzman. Uvolněné harmonické vokální linky plují v astrálním prostoru, ve kterém se zvolna rozplývají…..
….V motelu mám modrý pokoj, s modrým přehozem na posteli. Mám modro uvnitř i i vně mé hlavy. Budeš mě ještě milovat, když ti zavolám, že jsem na dně?....
Jonin hlas nechraptí, nepraská a nenaříká, přesto v něm lze zaznamenat smutek, bezradnost a slabost a závěrečné kulaté tóny baskytary jakoby stahují celou deklarovanou atmosféru někam ke dnu……

REFUGE OF THE ROADS – pocit pozorovatele lidských vyděděnců a vnímaní jejich zúženého světa pokřivených výhledů do nebudoucnosti… Opět zde nemáme nějakou konkrétní melodickou linku, ale spíš zhmotnění pocitů s výrazným podílem Jaka Padstoriuse, tušených bicích Johna Guerina a dechů Chucka Findleyho a Toma Scotta z L. A. Expressu a Joni, který servíruje akordické proměny pod Jakovy basové modulace.

Řekl bych, že album Hejira je hudba pro okamžiky, kdy se chcete na sebe podívat tak nějak zevnitř a udělat nějakou miniinventuru, na kterou v našem hektickém životě zbývá stále méně času a přitom ji asi všichni potřebujeme, i když si to bojíme přiznat….
Album má také výtvarně krásný obal, který – mít doma nějakou velkou halu by v patřičném zvětšení byl krásnou melancholickou ozdobou toho imaginárního interiéru. Čistá černobílá – jako v grafice starého typu. Má to styl, atmosféru….
Joni je nejen básnířka, skladatelka, hudebnice, zpěvačka, ale také výtvarnice a je to poznat na řadě jejich alb, které mají citlivý výtvarný otisk její osobnosti.
Dávám plný počet hvězdiček!



reagovat

catcher @ 08.02.2012 20:37:54
No Regrets Coyote ... Petře, smekám před Tvým uměním vyjádřit bezezbytku pouhým písmem poselství téhle skladby ... i kdybys už k ostatním snímkům tohoto skvělého alba nenapsal už nic, tohle by stačilo ...
Moje nejoblíbenější deska od této geniální Ženy. Mám rád všechny, ale tohle je teda mazec! Vzpomínám dodnes, jak se mnou zamávalo seznámení s vlastní interpretací songů autorky do té doby známé díky This Flight Tonight nebo Diamonds and Rust. Málokdy se sejde skladatelka, zpěvačka, básnířka, grafička a navíc ještě Ženská v jedné osobě, nadto producentka takovéhoto vlastního alba. Pět hvězd je málo ...
Od tohohle alba jsem ten, kdo stojí u dveří a prosí ... o další ...
Co se týče kojotů, později (Popron 1991) se mnou podobně zamávala skladba Two Grey Rooms.
Joni je prostě třída, vymykající se běžným měřítkům.
Ale na těch bruslích to je Jaco, v půjčených šatech :)

Petr Gratias @ 14.02.2012 14:09:37
Zdravím Catchere....
mimořádně mě potěšila Tvoje reakce!
Už jsem nabyl málem dojmu, že JONI MITCHELL je pro Progboard outsiderem.
Bohužel ji generace do třiceti let většinou nezná, nebo je to pro ně "stará ženská" a to je velká chyba.
Málokterá příslušnice ženského pohlaví se v USA dokázala dostat na takovou úroveň a navíc získat opravdový respekt jazzmanů jako Charlie Mingus, Herbie Hancock, Wayne Shorter, Pat Metheny, Tom Scott, Dave Grusin.
Moc díky za Tvůj zájem a zajímavé postřehy kolem Joni!
Zdravím!

Zdeněk @ 14.02.2012 15:30:42
Zdravím Petra a zároveň se hlásím mezi dlouholeté posluchače a příznivce Joni Mitchell. Zároveň upozorňuji na výborné koncertní DVD Shadows And
Light /vyšlo též jako CD/ s Pastoriem, Methenym
a Breckerem. Rozhodně stojí za poslech.

PaloM @ 14.02.2012 17:23:20
Zrovna tento album mi medzi inými odporučil Zdeněk, vtedy sme dosť podrobne diskutovali o jej diskografii. Takže, mám väčšinu jej CD, vďaka za pripomienku výnimočnej osobnosti. Dnes je Joni stará pani, bohužiaľ všetkých nás čas dobehne...

Petr Gratias @ 14.02.2012 19:09:57
Zdravím Zdeňka....
tak pod to se rád podepíšu.
DVD Shadows And Light vlastním. Je výborné.
Dlouho se jeho cena pohybovala přes 500 Kč a pak jsem byl najednou upozorněn, že v rámci masivních slev tohle DVD spadlo na 150 Kč.
Byl bych za idiota, kdybych tak razantní slevy nevyužil...
Noblesní Joni, famózní Jaco Pastorius a kreativní Pat Metheny....

Petr Gratias @ 14.02.2012 19:16:04
Zdravím i Tebe Palo....
potěšilo mě, že máš doma i Joni Mitchell.
Je to zvláštní osobitá a nic nepřipomínající hudba.
I její folková alba s doprovodem akustické kytary a klavíru jsou podmanivá a znějí jinak než Joan Baez, Melanie Safka, Judy Collins, Julie Felix, a také jinak než Carole King nebo Carly Simon. Všechny tyto "baby" mají svůj styl, ale Joni má navíc ještě šarm a esprit. Není to typ americké blondýny s těžkými ňadry (ve stylu Dolly Parton), ani skleníkové krasavice, ale je charismatická a fotogenická a asi i nejlepší.
Určitě časem přidám další recenzi něčeho z její produkce... Zdravím!