Grand Funk Railroad / E Pluribus Funk (1971)

Šesté album legendární americké hardrockové akvizice Grand Funk Railroad – E Pluribus Funk patří mezi stěžejní albové počiny kapely. Unikátní album bylo známé už jenom tím, že jeho obal nebyl standardně čtvercový, ale firma Capitol jej vyrobila jako kruhový, což bylo dost originální řešení.
Pokud se pamatuji tak první album s kruhovým obalem měli v r. 1968 Small Faces s názvem Ogden´s Nut Gone Flake, v USA byli ale Grand Funk Railroad se svým kruhovým albem první. Dnes si tak říkám, že pokud někdo tuhle variantu vlastní a má album postaveno v regálu, asi existuje jisté riziko, že se mu deska „vykutálí“...
Mně se ale dostalo do rukou nejdříve jejich dvojalbum Mark, Don And Mel 1969-1971 (Capitol 1972) a tak jsem první a poslední skladbu z řadového titulu E Pluribus Funk znal. Potom také ze singlu druhou výraznou skladbu, ale nakonec jsem si koupil i tohle šesté album a jsem s ním dodnes spokojen, jako s dílem klasiků americké hardrockové hudby…..

FOOTSTOMPIN´ MUSIC – výtečný nástup! Správně dunící kompresorem podporovaná baskytara Mela Schachera a úderné bicí nástroje Dona Brewera a samozřejmě Mark Farner, který sedí za hammondkami a hraje model rhythmandbluesového cítění, který je naroubován do syrového hardrocku. Pamatuji si, že jsem viděl tehdy kdysi dávno na ORF nějaký střih z koncertu Grand Funk Railroad a právě tahle skladba hřměla jako o život. Farner seděl za varhanami a na krku měl elektrickou kytaru a v patřičném okamžiku zvedl ruce a chopil se kytarového krku. Bylo to velmi efektní a on ještě navíc zpíval a mával hustou hřívou vlasů, která mu padala skoro k pasu… Na rozdíl od jiných recenzentů si myslím, že tohle je velmi zdařilá skladba, dramaturgicky citlivě vybraná na úvod, aby strhla pozornost a naladila posluchače do pořádné porce drsné, ale přesto stále melodické skladby, ve které dostávají prostor i společné vokály Farnera a Brewera. Nemá to chybu! Farner zvládá i správně forsírovaný zpěv… je to velkokapacitní člověk! Závěr patří dramatickému finále s bubenickými breaky a syrovým tremolem hammondek….

PEOPLE LET´S STOP THE WAR – začátek se odehrává v bloudivých basových tónech a akordický rozkladech s ostrými akcenty a kompresor u baskytary málem shodí reprobedny ze skříňky. Farner ovšem velmi důrazně vedle kytarových postupu mocně sešlapává wah wah pedal a dodává skladbě na pořádné razanci. Konstrukce skladby není nijak závratně rafinovaná, vychází se zde z prověřeného hardrockového riffu a forsírovaného vokálu s výbušnými bicími nástroji. Uprostřed skladby Farner zaexhibuje svým melodickým sólem, ale jeho stopáž není nadměrně nesnesitelná a tak vnímáme jeho kytarové téma jako naservírovanou porci žahavých tónů.
Skladba se stala velkým hitem kapely, ale také vzbuzovala nevoli americké administrativy Bílého domu. Byla protest-songem, který burcoval za striktní zastavení války ve Vietnamu a Grand Funk Railroad patřili mezi hlasité odpůrce amerického válečného prosazování demokracie v jižní Asii. Kapela na koncertech vyzývala k neposlušnosti povolávané brance, kteří najednou byli zbavování dlouhých vlasů a měli se stát holohlavými mariňáky, kteří měli krvácet ve vietnamských džunglích. Grand Funk Railroad pocházeli z proletářského prostředí průmyslového státu Michigan a ovlivňovali významným způsobem myšlení tehdejší mládeže…..

UPSETTER – úvodní kytarová studie začíná poměrně nenápadně, doprovázená škrbaní strun a pak ráznými akordy kytary a to už vstupuje do hry kompresorová baskytara a šusticí bicí nástroje s řadou breaků. Farner za doprovodu Brewera zpívá dané téma, ale můj výrazný obdiv patří především baskytarové práci. Mel Schacher hraje s velkým citem, ale zároveň nasazením a vytvářím tak do značné míry nový basový sound, který se v hardrockové hudbě v podobné míře neobjevoval. Skladba má čitelnou strukturu s melodicky nosným refrénem a sázenými rytmickými akcenty. V mezihře Farner playbackem hraje na foukací harmoniku, kterou ozvláštnil aranžmá skladby s fadeoutem opakovaného názvu skladby téměř do sebezničení….

I COME TUMBLIN´- začátek je rychlým kytarovým nástupem v mírně hendrixovském duchu. Píseň se rozbíhá ve velkém stylu. Harmonická struktura ovšem vychází s opakovaného riffu, přesto v mezihře Farner vypálí výtečně vystavěné kytarové téma – pouze za doprovodu bicích nástrojů a s pauzou baskytary. Nečekaně dochází ke zlidnění a skladba se proměňuje v poklidnou baladu, v níž je prostor pro jistý druh melancholie, kde vokální linka působí téměř hladivě, divoké bubenické breaky ovšem přivolají zase drsně zrychlený a akcentovaný hardrock. Energetický potenciál je zde bičován do nadstandardní míry a proměny baskytarových attacku a změn rytmů bicích se s elektrickou kytaru výtečně propojují. Schacher zde dostane příležitost vypíchnout baskytarové sólo za doprovodu Brewerových bicích a nový nápor energie se na vás valí jako nezvratitelná smršť. Krocení dravé zvěře za pořádně vydrážděných okolností vás nenechá v klidu do závěrečného záseku…

SAVE THE LAND – opět jeden dobře vystavěný riff, na kterém se veze kytara a baskytara a bicí šlapající jako namazaný stroj podporuje dobře vystavěná melodická linka. Nic harmonicky nečekaného, ale stará dobrá poctivá kovářská práce, která strhujícím způsobem působí na posluchače a na koncertech musela dělat pravé divy. Škoda, že už Farner odpočátku alespoň tu a tam nepoužil hammondky nebo elektrické piano pro rozšíření hudebního spektra – záměr asi zněl nekompromisní hudební platforma neředěná žádným dalším zvukem. Trio je výtečně sehrané a drtí svoje modely rockové filosofie bez dalších příkras a tečkou (jak jinak) je vygradování celého tématu.

NO LIES – další šlapající skladba s úderně podmanivým riffem. Zatímco Farnerova kytara má roli cirkulační pily, Schacherova baskytara má úlohu vibrační brusky a Brewerovy bicí nástroje jsou oním elektromotorem, který vytváří (téměř) nezničitelnou energii pohonu. V mezihře se Farner opět pohrouží do kytarového sóla, které vyšívá s velkou přesností, bez ztráty dravosti a syrovosti. Rytmické proměny skladby jsou opravdu plnotučné a Farner neváhá sešlapovat ve vypjatých momentech wah wah pedal a umocňuje tak celou atmosféru…..

LONELINESS – závěrečná skladba přináší úvodem několik zrychelných akordových výměn a pak se všechno ztiší, jako při vážném prožitku a Farnerovy akordické proměny doprovázejí hluboké basové tóny. K téhle skladba mám velmi osobní vztah. Když jsem odcházel na vojnu, byla to poslední rocková skladba, kterou jsem si nesl sebou v mysli do té nejistoty a nekonečného pobytu mezi zelenými mozky…. Farnerův vokální projev je famózní a obdivuji jeho práci s hlasem v harmoniích, takhle by žádný jiný „zpívající kytarista“ které znám nedokázal zazpívat. V jeho hlasu je vykřičená samota, osamělost, bezbřehost, úzkost, starost, nejistota…. Myslím že po kompoziční a arnžérské stránce je tohle opravdový vrchol na albu. Nazvat to hardrockovou symfonií by asi bylo pro uši muzikologa hodně odvážné, já se ale toho termínu zase tak moc nebojím, protože tady se předemnou promítá spousta skladatelských, melodických, harmonických a emocionálních poloh, ve kterých nechybějí flétna, smyčce… a samozřejmě rockový inventář. Velmi hutné, téměř monumentální téma vyzpívávané do vysvlečení z vlastní kůže a když už máte pocit, že ve vygradovaném fortissimo musí přijít závěr, tak jste na omylu. Kapely se najednou rozběhne vpřed s šíleným rytmem jako čtyřtaktní motor a nad jeho strojovitostí se vznášejí nebeské smyčce a flétny, které se v protirytmickém přeléváníi krásně snoubí s rockovým základem. I po tolika letech cítím mocné vibrace. Loneliness je velká emocionální erupce.
Po takovéto skladbě už nemůže přijit nic – protože je třeba vychutnat onu muzikantskou a pěveckou monumentalitu….

E Pluribus Funk je výtečné album. Výkladní zboží s výrazným přínosem americkému hardrocku, který byl přece jenom odlišný od evropského pojetí. Amerika sedmdesátých let (zejména jeho první poloviny) má několik zásadních hudebních mýtů a Grand Funk Railroad jsou jedním z nich.
Pět hvězdiček!

» ostatní recenze alba Grand Funk Railroad - E Pluribus Funk
» popis a diskografie skupiny Grand Funk Railroad