Grand Funk Railroad - E Pluribus Funk (1971)

Šiesty (piaty štúdiový) album americkej hardrockovej veličiny Grand Funk Railroad – E Pluribus Funk (1971) minulý rok oslávil päťdesiatku, tak som mu namiesto blahoželania venoval pár slov.

Posledný album z frenetického obdobia, kedy kapela vydávala dva albumy ročne sa nahrával v septembri 1971 a v novembri už bol na pultoch. Kapela (poťažmo manažér Terry Knight) sa vtedy evidentne s ničím nepárala. Napriek tomu sa v jednej skladbe zaranžoval orchester (Loneliness) a obal bol v tvare veľkej striebornej mince.

Hudba je to typicky „grandfunkovská“. Hrmotiaci priamočiary hard rock, spevné refrény, sem—tam nejaká naliehavá balada a jedna zaujímavá prepracovaná skladba, už spomenutá Loneliness. Veľmi ma pobavilo konštatovanie hudobného kritika Roberta Christgaua, že ide o „normálny kompetentný hlučný rock s obvyklými problémami – melodramatickým spevom a nedostatkom detailov.“ Súhlasím! Akurát ja to vnímam ako samé pozitíva. Inak, všetky skladby zložil gitarista Farner. To je bežný jav v rockových triách, rytmika dopĺňa nápady frontmana. Ten si zahral aj na organe, čo niektorým skladbám dodáva chutnú šťavu (Footstompin’ Music). Musím spomenúť, už do tretice, Loneliness, považujem túto skladbu za jednu z najlepších, akú kedy kapela stvorila. Najmä druhá polovica, kedy opakovane graduje refrén doplnený o Clevelandský orchester a gitarové sólo, nemá chybu.

Moje cédečko obsahuje štvoricu bonusov. Tri skladby sú z koncertu z 27.4.1971 z Daytonu v Ohiu. Štvrtá (Mark Say’s Alright) bola nahraná v Detroite 29.4.1971 a pôvodne mala byť súčasťou albumu Live The 1971 Tour (2002), ale kvôli nedostatku miesta na nosiči bola vynechaná. A tak ju máme aspoň tu. Vo všeobecnosti počúvam jednu z najlepších koncertných kapiel v najlepšom období (a to mala od roka 1969 až do roka 1975) z pódia, čo viac si môžem priať?

Perfektná muzika, robí mi nezmerateľne veľkú radosť. Nikdy sa mi neobje.
reagovat

zdenek2512 @ 16.10.2022 14:32:13
Tohle byla první deska od Grand Funk Railroad, kterou jsem slyšel a zároveň si ji nahrál. Následoval Survival a Closer To Home, první dvě desky se ke mně tehdy nedostaly. Jak vyšla, tak jsem si nahrál We’ re An American Band, Phoenix bohužel nikdo v okolí neměl. Poté jsem začal poslouchat jiné interprety, ke skupině jsem se vrátil před dvaceti lety. Tuhle desku mám celkem rád, začátek Footstompin’ Music je prostě jízda, mám rád i People Let Stop The War i závěrečnou Loneliness. Díky za připomenutí, už jsem si je delší dobu nepouštěl.

hejkal @ 16.10.2022 15:16:23
Ja si ich púšťam často, patri k cca trom desiatkam srdcových kapiel, ktoré konzumujem najviac zo všetkých a nikdy sa mi nezunujú.

Jarda P @ 17.10.2022 15:56:38
Moje nejoblíbenější album od Grand Funk. Ta basa na počátku People Let' s Stop The War je masakr.

hejkal @ 17.10.2022 19:10:45
Basa je u Grand Funk Railroad mega!

Judith @ 18.10.2022 11:43:53
K orientaci v hejkalových recenzích už by jeden potřeboval GPSku (jen houšť, maestro!), takže mě až zmínka o base přiměla nastražit uši. Tohle si dám líbit, šlape jim to parádně. Vidím kotoučový magnetofon, kalhoty do zvonu, vlasy na pěšinku uprostřed a kelímek piva v ruce... a začínám tušit, kde brali inspiraci tvůrci mého oblíbeného filmu Almost Famous (v ČT šlo pod názvem Na pokraji slávy), který sleduje fiktivní americkou kapelu s název Stillwater na jejich prvním velkém turné v roce '73 a pro kterou vznikly i tři nebo čtyři původní skladby (třeba Fever Dog >> odkaz Je to tenhle pod-soudek hard rocku, jeví se mi...

hejkal @ 18.10.2022 12:24:37
Bývali doby, kedy som písal veľmi rád o všetkom, čo som mal k dispozícii. Dnes už som inde, ale pár stovák textov ešte mám k dispozícii, tak ich sem postupne nakopírujem. Aj profilov, ale na tie ma už tento systém podmieňujúci vyhrabať a prácne kompletovať informácie k albumom, odrádza. A preto tento web z pohľadu nových kapiel už veľmi rásť nebude, nazdávam sa. Nikomu sa nechce. :)
Každopádne ten film mám rád. A kapela Stillwater z USA dokonca existuje, jej reálna menovkyňa tu má i profil.

Judith @ 20.10.2022 13:54:10
Čím je teda hard rock amerického střihu specifický? Já ten rozdíl cítím, čistě podle toho, že u Deep Purple nebo Led Zeppelin mě nikdy nenapadlo říct si "a jo, tímhle se pro Almost Famous inspirovali" a tady mi naskočilo okamžitě, že to zní podobně. Ale zas tolik tenhle žánr v uchu nemám, přitom je to výborná muzika, nepřeplácaná a se srdcem. Říkám si, co mi kde utíká za poklady.
K těm profilům, mně se asi nestane, že bych měla čím přispět (že bych slušně znala kapelu, o které tu zatím nic není), a pocit zodpovědnosti k lidstvu mě slušně drtí i u vkládání nových alb, na druhou stranu mi to přijde jako hezký moment přirozeného výběru, že kapela musí aspoň jednoho člověka tady zaujmout natolik, aby mu za tu práci stála - není nutné vrhat se po všem, co se hýbe. Já už i jen tu existenci profilu beru jako jakési doporučení, že tohle stojí za pozornost.
Psaní chodí často ve vlnách, člověk si od všeho někdy potřebuje odpočinout :-)

hejkal @ 21.10.2022 12:31:51
Americký hard rock bol zbavený fines, priamočiarejší, hrubší ako ten britský. Zoskupenia ako Grand Funk Railroad, Granicus, Sir Lord Baltimore, Power Of Zeus sú v tomto najlepšími príkladmi. Ale i tie "jemnejšie" ako Kopperfield. Samozrejme, našli by sa aj velikáni, ktorí núkali náročnejšie spektrum muziky, napr. James Gang alebo Captain Beyond. O hard rocku ako takom som napísal takú menšiu štúdiu, pre zaujímavosť:
>> odkaz

Judith @ 20.10.2022 14:56:02
Tak to vypadá na skvělé čtení, díky za odkaz - ukládám si ho.

Gerry @ 21.10.2022 10:31:03
Já bych u US hard rocku asi nejvíc vyzdvihl kapely jako Ursa Maior, Dust nebo Granicus....ale je to na vkusu každého z nás :-)

hejkal @ 21.10.2022 12:34:56
Sú ich tam tisíce. Bloodrock napríklad. Ale ten zoznam je dlhý a hodný výskumu.

Šesté album legendární americké hardrockové akvizice Grand Funk Railroad – E Pluribus Funk patří mezi stěžejní albové počiny kapely. Unikátní album bylo známé už jenom tím, že jeho obal nebyl standardně čtvercový, ale firma Capitol jej vyrobila jako kruhový, což bylo dost originální řešení.
Pokud se pamatuji tak první album s kruhovým obalem měli v r. 1968 Small Faces s názvem Ogden´s Nut Gone Flake, v USA byli ale Grand Funk Railroad se svým kruhovým albem první. Dnes si tak říkám, že pokud někdo tuhle variantu vlastní a má album postaveno v regálu, asi existuje jisté riziko, že se mu deska „vykutálí“...
Mně se ale dostalo do rukou nejdříve jejich dvojalbum Mark, Don And Mel 1969-1971 (Capitol 1972) a tak jsem první a poslední skladbu z řadového titulu E Pluribus Funk znal. Potom také ze singlu druhou výraznou skladbu, ale nakonec jsem si koupil i tohle šesté album a jsem s ním dodnes spokojen, jako s dílem klasiků americké hardrockové hudby…..

FOOTSTOMPIN´ MUSIC – výtečný nástup! Správně dunící kompresorem podporovaná baskytara Mela Schachera a úderné bicí nástroje Dona Brewera a samozřejmě Mark Farner, který sedí za hammondkami a hraje model rhythmandbluesového cítění, který je naroubován do syrového hardrocku. Pamatuji si, že jsem viděl tehdy kdysi dávno na ORF nějaký střih z koncertu Grand Funk Railroad a právě tahle skladba hřměla jako o život. Farner seděl za varhanami a na krku měl elektrickou kytaru a v patřičném okamžiku zvedl ruce a chopil se kytarového krku. Bylo to velmi efektní a on ještě navíc zpíval a mával hustou hřívou vlasů, která mu padala skoro k pasu… Na rozdíl od jiných recenzentů si myslím, že tohle je velmi zdařilá skladba, dramaturgicky citlivě vybraná na úvod, aby strhla pozornost a naladila posluchače do pořádné porce drsné, ale přesto stále melodické skladby, ve které dostávají prostor i společné vokály Farnera a Brewera. Nemá to chybu! Farner zvládá i správně forsírovaný zpěv… je to velkokapacitní člověk! Závěr patří dramatickému finále s bubenickými breaky a syrovým tremolem hammondek….

PEOPLE LET´S STOP THE WAR – začátek se odehrává v bloudivých basových tónech a akordický rozkladech s ostrými akcenty a kompresor u baskytary málem shodí reprobedny ze skříňky. Farner ovšem velmi důrazně vedle kytarových postupu mocně sešlapává wah wah pedal a dodává skladbě na pořádné razanci. Konstrukce skladby není nijak závratně rafinovaná, vychází se zde z prověřeného hardrockového riffu a forsírovaného vokálu s výbušnými bicími nástroji. Uprostřed skladby Farner zaexhibuje svým melodickým sólem, ale jeho stopáž není nadměrně nesnesitelná a tak vnímáme jeho kytarové téma jako naservírovanou porci žahavých tónů.
Skladba se stala velkým hitem kapely, ale také vzbuzovala nevoli americké administrativy Bílého domu. Byla protest-songem, který burcoval za striktní zastavení války ve Vietnamu a Grand Funk Railroad patřili mezi hlasité odpůrce amerického válečného prosazování demokracie v jižní Asii. Kapela na koncertech vyzývala k neposlušnosti povolávané brance, kteří najednou byli zbavování dlouhých vlasů a měli se stát holohlavými mariňáky, kteří měli krvácet ve vietnamských džunglích. Grand Funk Railroad pocházeli z proletářského prostředí průmyslového státu Michigan a ovlivňovali významným způsobem myšlení tehdejší mládeže…..

UPSETTER – úvodní kytarová studie začíná poměrně nenápadně, doprovázená škrbaní strun a pak ráznými akordy kytary a to už vstupuje do hry kompresorová baskytara a šusticí bicí nástroje s řadou breaků. Farner za doprovodu Brewera zpívá dané téma, ale můj výrazný obdiv patří především baskytarové práci. Mel Schacher hraje s velkým citem, ale zároveň nasazením a vytvářím tak do značné míry nový basový sound, který se v hardrockové hudbě v podobné míře neobjevoval. Skladba má čitelnou strukturu s melodicky nosným refrénem a sázenými rytmickými akcenty. V mezihře Farner playbackem hraje na foukací harmoniku, kterou ozvláštnil aranžmá skladby s fadeoutem opakovaného názvu skladby téměř do sebezničení….

I COME TUMBLIN´- začátek je rychlým kytarovým nástupem v mírně hendrixovském duchu. Píseň se rozbíhá ve velkém stylu. Harmonická struktura ovšem vychází s opakovaného riffu, přesto v mezihře Farner vypálí výtečně vystavěné kytarové téma – pouze za doprovodu bicích nástrojů a s pauzou baskytary. Nečekaně dochází ke zlidnění a skladba se proměňuje v poklidnou baladu, v níž je prostor pro jistý druh melancholie, kde vokální linka působí téměř hladivě, divoké bubenické breaky ovšem přivolají zase drsně zrychlený a akcentovaný hardrock. Energetický potenciál je zde bičován do nadstandardní míry a proměny baskytarových attacku a změn rytmů bicích se s elektrickou kytaru výtečně propojují. Schacher zde dostane příležitost vypíchnout baskytarové sólo za doprovodu Brewerových bicích a nový nápor energie se na vás valí jako nezvratitelná smršť. Krocení dravé zvěře za pořádně vydrážděných okolností vás nenechá v klidu do závěrečného záseku…

SAVE THE LAND – opět jeden dobře vystavěný riff, na kterém se veze kytara a baskytara a bicí šlapající jako namazaný stroj podporuje dobře vystavěná melodická linka. Nic harmonicky nečekaného, ale stará dobrá poctivá kovářská práce, která strhujícím způsobem působí na posluchače a na koncertech musela dělat pravé divy. Škoda, že už Farner odpočátku alespoň tu a tam nepoužil hammondky nebo elektrické piano pro rozšíření hudebního spektra – záměr asi zněl nekompromisní hudební platforma neředěná žádným dalším zvukem. Trio je výtečně sehrané a drtí svoje modely rockové filosofie bez dalších příkras a tečkou (jak jinak) je vygradování celého tématu.

NO LIES – další šlapající skladba s úderně podmanivým riffem. Zatímco Farnerova kytara má roli cirkulační pily, Schacherova baskytara má úlohu vibrační brusky a Brewerovy bicí nástroje jsou oním elektromotorem, který vytváří (téměř) nezničitelnou energii pohonu. V mezihře se Farner opět pohrouží do kytarového sóla, které vyšívá s velkou přesností, bez ztráty dravosti a syrovosti. Rytmické proměny skladby jsou opravdu plnotučné a Farner neváhá sešlapovat ve vypjatých momentech wah wah pedal a umocňuje tak celou atmosféru…..

LONELINESS – závěrečná skladba přináší úvodem několik zrychelných akordových výměn a pak se všechno ztiší, jako při vážném prožitku a Farnerovy akordické proměny doprovázejí hluboké basové tóny. K téhle skladba mám velmi osobní vztah. Když jsem odcházel na vojnu, byla to poslední rocková skladba, kterou jsem si nesl sebou v mysli do té nejistoty a nekonečného pobytu mezi zelenými mozky…. Farnerův vokální projev je famózní a obdivuji jeho práci s hlasem v harmoniích, takhle by žádný jiný „zpívající kytarista“ které znám nedokázal zazpívat. V jeho hlasu je vykřičená samota, osamělost, bezbřehost, úzkost, starost, nejistota…. Myslím že po kompoziční a arnžérské stránce je tohle opravdový vrchol na albu. Nazvat to hardrockovou symfonií by asi bylo pro uši muzikologa hodně odvážné, já se ale toho termínu zase tak moc nebojím, protože tady se předemnou promítá spousta skladatelských, melodických, harmonických a emocionálních poloh, ve kterých nechybějí flétna, smyčce… a samozřejmě rockový inventář. Velmi hutné, téměř monumentální téma vyzpívávané do vysvlečení z vlastní kůže a když už máte pocit, že ve vygradovaném fortissimo musí přijít závěr, tak jste na omylu. Kapely se najednou rozběhne vpřed s šíleným rytmem jako čtyřtaktní motor a nad jeho strojovitostí se vznášejí nebeské smyčce a flétny, které se v protirytmickém přeléváníi krásně snoubí s rockovým základem. I po tolika letech cítím mocné vibrace. Loneliness je velká emocionální erupce.
Po takovéto skladbě už nemůže přijit nic – protože je třeba vychutnat onu muzikantskou a pěveckou monumentalitu….

E Pluribus Funk je výtečné album. Výkladní zboží s výrazným přínosem americkému hardrocku, který byl přece jenom odlišný od evropského pojetí. Amerika sedmdesátých let (zejména jeho první poloviny) má několik zásadních hudebních mýtů a Grand Funk Railroad jsou jedním z nich.
Pět hvězdiček!
reagovat

Vynikajúce album, od vynikajúcej americkej skupiny. Osobne ho považujem za jeden z vrcholov starého klasického hardrocku. V inštrumentálnych výkonoch a v kráse skladieb sa im môžu vyrovnať z USA kapiel iba CACTUS. Grand Funk Railroad hrali ako trio, čím získavajú u mňa body navyše. Prvá skladba sa mi páči najmenej, aj keď je celkom v pohode. Druhá je pecka. Výborný wah wah pedal, aj bicie. Tretia je podobná ako prvá, dobrá na oddýchnutie. Stvrtá je ozajstná hardrocková paľba. Piata a siesta skladba sú vynikajúce rockové skladby, este dnes to zneje vcelku moderne. Posledná je pomalá balidická pieseň a obsahuje aj pekný zvuk flauty. Zvuk kapely je perfektný. Bonusy live sú úplne skvelé. Osobne vrele doporučujem.
reagovat

Zdeněk @ 23.12.2009 19:57:35
Asi opravdu to nejlepší od Grand Funk Railroad!

pito63 @ 04.12.2010 15:07:07
Nedovolím si tvrdiť, či je to najlepší album skupiny, pretože stále iba bádam, objavujem a vychutnávam...
"E Pluribus Funk" chýba v mojej zbierke originálov a je najvyšší čas to napraviť.

pito63 @ 18.04.2012 14:39:33
Trošku mi to trvalo, ale "E Pluribus Funk" je doma a ja si to užívam - výborná platňa!