Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other (1970)

Druhé řadové album Van Der Graaf Generator jsem objevil v Divadle hudby na počátku sedmdesátých let, kdy jsem zvolna, ale s velkým nadšením objevoval svět hudby, která v tehdejším Československu nebyla vítaná a speciálně tuhle kapelu znal tehdy u nás málokdo. Díky nadšencům, jejichž zahraniční albové zdroje byly poměrně široké a především zajímavé, mohl člověk téměř aktuálně vnímat, co se děje v oblasti progresivní rockové hudby za železnou oponou….
Album The Least We Can Do Is Wave To Each Other mělo přídech něčeho tajemného, záhadného, co přitahovalo pozornost svým netypickým a těžko zařaditelným modelem hudby…

DARKNESS (11/11) – velmi tichý začátek, trvá dlouhé vteřiny než se záznam stává čitelným…. Tajemné svištění větru přináší zvláštní hudební téma, doprovázené napětím, které dotvářejí hammondky, klavírní téma a saxofon. Baskytara zde plní roli zdůrazňovaného napětí společně s bicími. Hlas zpěváka má rozmáchlý naříkavý vokál. Zvláštní harmonická struktura…. Peter Hammill je hlasem svědomí a vnitřního zápasu a tak kritéria jeho zpěvu stojí na jiných základech než u Planta, Gillana, Osbournea nebo Byrona. Hugh Banton ovládající varhany dodává dramatický podtón a Jacksonův saxofon střídá dlouhé tóny s řeřavými důrazy na prokreslení tématu. Potterova baskytara má zajímavou melodickou strukturu a její spojení s Evansovou baterií je zdařilé. Vyjádřit temnotu tímto způsobem je příklad emocionálních erupcí, v nichž jsem ucítil zásadní schopnost dávat věcem pravý význam….

REFUGEES – druhá skladba začíná jako chrámová hudba. Dlouhé tóny Bantonových hammodek a melancholická Jacksonova flétna mají vyrovnaný duet, jemuž sekundují tympánové nástupy Evansovy rytmiky. Některé postupy jsou mírně ale opravdu mírně shodné s ranými Genesis (bez vokálů a akustických kytar), ale jak říkám, jenom náladotvorné vize, jinak tahle hudba jede jiným směrem. Tahle kompozice má v sobě určitou vznešenost a okázalost, která deklaruje nejen obsah zpívaného Hammillova textu, ale i vnitřní křehkost virtuálního cararského mramoru, který Van Der Graaf Generator opracovávají s jedinečnou schopností vytvářet hudební skulptury tajemných depozitářů. Krásné vyjádření pocitů…. Pohostinsky zde vystoupí Mike Hurwitz na violoncello, kterého ve skladbě nelze přeslechnout….

WHITE HAMMER – kostelní zvuk varhan přináší další velké téma. Hammillův hlas je zde kupodivu nějak zastřen, nebo potlačen a místo aby dominoval, je posazen na stejnou hladinu instrumentace. Trochu se ztrácí v tom prostoru, ale dynamické odstínění do skladby vnáší jistou porci dravosti a musím chválit Potterovu baskytaru, která se výrazně hlásí o slovo. Klávesy a velmi tlumené dechy jsou hodně upozaděné, ale až do okamžiku, než je aranžmá pustí do popředí. Ve skladbě je krásně cítit to vrstvení jednotlivých témat a postup kompozičních zákonitostí. Intelektualismus kapely ale nemá onu nabubřelost nebo nadbytečný akademismus, se kterým se mnohdy potýkají jazzové skupiny. Je zde sdělnost a přehlednost podání a instrumentální vstupy bez nadbytečného exhibování si zachovávají vysokou úroveň… Banton zde vytváří na varhany zvláštní zvukové obrazy a v té chvíli kapela přitlačí na pilu a hudba má pojednou drsnost a řeřavost. Jacksonovy saxofony, hutné Evansovy bubny a Potterovy basy jakoby otevřely stavidlo a virtuální proud divoké vody se hrne nezadržitelně vpřed a na kornet byl přizván Gerry Salisbury k dokreslení atmosféry….

WHATEVER WOULD ROBERT HAVE SAID? – hammondky rozehrávají subtilní téma, slyšíme i tlumenou akustickou kytaru a přechody bicích nástrojů… podobně jako ve vážné hudbě se zde umocňuje téma opakovaným návratem tématu, který se dynamicky prokresluje. Hammill však přesto dokáže vložit do skladby strukturované postupy a tak místy skladbu vnímáme jako písničku a místy jako monumentální hudební opus. Vokální linka není dravá, připomíná spíše chrámový sbor, ale občasné destruktivní zvuky a nečekané proměny vás nenechají v klidu, třebaže právě v následujícím okamžiku Jackson zvolí kontemplativní zvuk saxofonu za nímž přicházejí varhany a opět se rozbíhá ten rytmický veletoč přinášející novou vlnu napětí a prokreslovaného dramatického podání. Velmi úderně působí akustická kytara v rychlých sekaných doprovodech a pak se téměř v pianissimu podání ztrácí a Hammillův hlas je téměř neidentifikovatelný

OUT OF MY BOOK – další skladba má písňový charakter. Jinak koncipovaný než např. u raných King Crimson, přesto zde melancholické vyznění nemůžeme popřít. Hammill není Lake a také doprovody mají jiné postupy, přesto si na rané Crimsony nějak mírně vzpomenu. Je to krásná balada, nechybějí zde flétny, akustické kytary a varhany a basy jsou potlačené, stejně tak jako bicí, které jsou nahrazeny zvonečky a tamburínou. Pravděpodobně nejčitelnější a nejtypičtější hammillovská skladba na albu, třebaže autorský podíl na ní má i Jackson….

AFTER THE FLOOD – klasicizující model opakovaného unisona varhan, baskytary a saxofonu a před námi se odvíjí poslední homogenní kompozice na albu. Napsal jsem to ve spojení s Hammillem už jinde, ale ani tady se tomu nemohu ubránit: mám pocit, jako bych sledoval zdramatizované divadelní představení nezařaditelného typu. Není to opera, nebí to rapsódie…. Hudba se ale hodně přibližuje tvaru hudební symfonie určené nejen k soustředěnému poslechu, ale i k vizualizaci s kostýmy, světly, proměnlivými obrazy v ději. Jestliže se zde nějakým způsobem měla vyjádřit dramatičnost z „potopy“ podobně jako v úvodní tématu z „temnoty“ – nemohl najít Hammill, Jackson, Banton, Potter a Evans lepší model, než ten který zvolili….. Téma na akustickou kytaru za rytmické podpory jakoby už jenom komentuje stav věcí a Hammill dokáže do hlasu vložit tolik napětíá a přesvědčivosti, že člověku leze mráz po zádech, stejně tak jako z další proměny tématu, kde varhany přinesou výraz napětí. Střídání pianissim a fortissim muselo být na koncertech opravdu monumentální (tohle nám poslech z nosiče bohužel umožnit nemůže). Komplikovanost hudby Van Der Graaf Generator má jiný formát než takových Gentle Giant nebo Soft Machine, ale nijak si s nimi nezadá… Dramatické téma je znázorněno směsí exponovaného hluku, který je náhle prudce zastaven….. hudba je u konce.

Osobně si myslím, že Van Der Graaf Generator alby The Least We Can Do Is Wave To Each Other, H To H Who Am I Only One a Pawn Hearts vytvořili vyrovnaný triumvirát nezpochybnitelné kvality a originality. Třebaže Van Der Graaf uvedli tehdy na veřejnost teprve druhé album, dokázali, že jejich muzikantské kvality, aranžérské schopnosti a především Hammillovo vizionářství jsou na vysoké úrovni. Tohle už nebyl klasický bigbít… hudba se vymanila z šedesátých let a nastavila si svoje pravidla. Možná se najde pár lidí, kteří budou mít pocit, že poslech alb Van Der Graaf Generator je spouštěč depresí, ale osobně si to nemyslím, třebaže musím konstatovat, že po náročném dni, nebo po náporu starostí a povinností bych i já sáhl po jiném typu hudby…. Navzdory tomu pro mě ale VDGG zůstávají hudebním milníkem, ke kterému se vracím řadou alb, která mám ve své sbírce….
Třebaže mám osobně asi úplně nejblíž k Pawn Hearts, nijak tím neumenšuji význam tohoto jedinečného projektu a dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator