Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other (1970)

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !
reagovat

PaloM @ 05.07.2020 10:36:43
Chápem Tvoje nadšenie, aj ja mám rád VDGG. Prirovnanie k Mozartovi, pokiaľ poznáš jeho dielo, si myslel ako žart 🙂 No, smelo môžeš prirovnať napr. k Pendereckemu.

Kritik Vláďa @ 05.07.2020 10:57:25
Zdravím PaloM: To s tím Mozartem jsem myslel tak, že Hammill je pro mě taktéž hudební génius. Ale srovnávat jejich tvorbu... to bych si netroufl.

PaloM @ 05.07.2020 12:41:28
Vláďa, ber to s humorom. Rozumiem Ti a ďakujem za recenziu. Výborný album a v tom istom roku aj H to He. To boli časy!

jiří schwarz @ 05.07.2020 18:41:33
Hezká recenze.
Palo M: asi dnes vtipná kaše, netušil jsem, že byl Penderecki takovej démon 😊.

PaloM @ 05.07.2020 20:21:57
Jiří vyskúšaj symfonické diela

stargazer @ 06.07.2020 13:29:29
Uznávám nepopiratelný skladatelský i textařský um Petera Hammilla. Je to opravdu genius naší doby. Ale při poslechu tohoto alba jsem zůstal mírně řečeno v depresích. Trochu mi chybí ve tvorbě Graafů větší prostor pro kytary.

jirka 7200 @ 07.07.2020 09:14:14
Tvá recenze mne nakopla k oživení tohoto alba. V mém osobním žebříčku není na nejvyšších místech a asi nikdy nebude, ale vysoký nadstandart materiálu je nepopiratelnej.

V roce 2005 v reedici u Virgin k albu přilepili i singl Refugges/The Boat of Millions of Years. B stranu singlu jsem nikdy neslyšel - až nyní. Je jedna z těch klidnějších, ale vnitřní kouzlo ji nechybí.

majamazzi @ 21.03.2021 01:36:07
Ahoj Vláďo, tak tutok "jedna tamta", však víš, na přání;-), snad Tě ten překlad nezklame...

Refugees/Uprchlíci

Sever byl někde před lety a studený,
led uzamkl lidská srdce až k zestárnutí.
Jih narodil se v zemích příjemných, leč suchých ...
Já procházel hlubinami vod a hrál se svou myslí.

Východ svítal, ve zlatém slunci ožíval
a vítr připlul jemně, několik hlav stalo se jednou
v tom letním čase, i když srpnu se lidé pošklebují;
my byli v klidu a šťastní.

Kráčeli jsme bok po boku, někdy ruku v ruce,
mezi tenkými čarami moře a písku;
usmívajíc se velmi pokojně,
začali jsme zjišťovat, že můžeme být volní,
a tak jsme se spolu pohli k Západu.

Západ je tam, kde všechny dny někdy končí,
kde barvy zrají ze šedé do zlaté,
kde můžete být s přáteli.
A jasné vločky, zlaté mraky nad tím vším;
Západ je Mike a Susie,
Západ je místo, kde miluji.

Tam budeme trávit poslední dny svého života,
vyprávět stejné staré dobré příběhy ... tak jo, alespoň jsme to zkusili.
Takže na západ, s úsměvem na tvářích, půjdeme;
No jasně - a omlouváme se všem těm,
co vážně nikdy nenajdou ten směr.

Jsme uprchlíci, opouštějící život,
který jsme znali a milovali;
není co dělat, natož říkat, není kde spočinout;
teď jsme sami.
Jsme uprchlíci a vše, co vlastníme, neseme
v hnědých pytlích provázkem svázaných;
nic moc k přemýšlení není zrovna nic moc,
ale můžeme být šťastní sami ze sebe.
West je Mike a Susie,
West je Mike a Susie.
Západ je místo, kde miluji,
Západ je domovem uprchlíků.

Kritik Vláďa @ 21.03.2021 10:35:08
Ahoj Majamazzi: Překlad mě určitě nezklamal. Je to moc pěkné.
Jak pro Hammilla, tak i pro mě je ta nádherná píseň velice osobní. Já se taky někdy "srpnu pošklebuju", ale když jsem se svými blízkými, tak jsem "v klidu a šťastný". Jenže pak se něco zvrtne, a ty je musíš opustit. Nebo naopak, oni tebe. Proto mě už kolikrát dojaly první čtyři řádky posledního odstavce.
Díky!

Se svým druhým albem prodělali VDGG obrovský posun v hudební i textové oblasti. Kapela během jediného roku vyrostla a dospěla takřka k nepoznání. Najednou působí jako dokonale rozehřátá mašina s jasnou vizí.

The Least We Can Do Is Wave To Each Other můžeme považovat za klasické album Generátorů a také za jedno z jejich nejlepších. Na mě dýchá velmi podmanivým dojmem a chladnou, sugestivní atmosférou. Už ten hrůzostrašný úvod Darkness (11/11) nemůže působit na labilní jedince vůbec příjemně. Částečné projasnění oblohy poznáme při skladbě Refugees, které si dovolím udělit statut příjemné, dokonce laskavé písničky - na poměry Graafů rozhodně. Vzápětí přijde dusno a zvuky jako ze studeného protiválečného krytu, kde vám nad hlavou sviští tříštivé varhanní granáty. To je bílé kladivo. Sólo na trubku je pro dokreslení scénické atmosféry úplná lahoda. I následující Whatever would Robert have said? začíná odosobněně a extatické výjezdy saxofonu přibližují její náladu k Pawn Hearts. Out of my Book je vsazena přesně tam, kam bylo potřeba - jde o krásnou skladbu, kterou bych si dovedl představit na první Hammillově sólovce. Možná z ní měla být skvělá pozitivní tečka, nebýt...

... ale i přes všechnu tu chmuru je to pěkná deska, souhlasíte se mnou?
reagovat

Ryback @ 13.04.2018 21:26:35
Jednoznačně souhlasím, Steve, krásná, podmanivá, uhrančivá, temná deska vkusně lehce prosvětlená (Refugees, Out of my book), aby té temnoty nebylo příliš.

Pokud mě paměť neklame (ne, že bych to zažil, ale četl), tak Aerosol byl nahraný ve dvou fázích, leden-únor 1969 a duben 1969; a Least… nahráli v listopadu/prosinci 1969 – a rozdíl je opravdu velký, také zásluhou Jacksona.

Je škoda (už jen ze zajímavosti), že třeba nejsou zaznamenané koncerty VdGG z roku 1968, kdy tahle kapela (byť ještě v nelegendární sestavě) třeba hrála jako předkapela Jimiho Hendrixe… V té době byl s nimi Chris Judge Smith… Hammill „šahal do šuplíků“ zhruba do roku 1975 – třeba Fool´s mate, řada písní z tohoto alba je z let 1966 a 1967. Chris Smith vzpomínal za začátky VdGG, jak někdy asi v roce 66 nebo 67 slyšel Hammilla brnkat si na jednom večírku na svou španělku jednu ze svých písní. Zaujalo ho to, znělo to originálně, výborné texty, a šel k Hammillovi, pochválil mu danou píseň a zeptal se ho, jestli nemá takových víc. A Hammill mu s vážnou, klidnou tváří odvětil, že jenom asi něco málo přes 100 :-) . Není to doslovná citace, ale tak nějak odpověděl. Hammill to člověk, pro kterého je hudba vším a i dnes je vidět, jak ho stále baví.

Voytus @ 14.04.2018 08:40:38
Svého času jsem tohle album měl nejradši (ale zase jsem neznal tvorbu z druhé fáze existence skupiny, kde se nachází Godbluff). "Temnota z 11. listopadu" je snad jejich nejlepším otvírákem, monotónní, hutná a těžce se převalující skladba, která ale posluchače naprosto pohltí, že úplně ztratí pojem o čase.

horyna @ 14.04.2018 08:57:03
Tahle deska byla z jejich katalogu snad jediná, do které se mě podařilo proniknou ještě vcelku snadně. Dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Atmosféricky je mimořádná. Prostorová prázdnota a chlad z některých momentů doslova čiší. O 70% lepší než debut.

Kapiel ktoré hrali progresívny, artový, symfonický či aký vlastne rock, bolo na konci šesťdesiatych a počas sedemdesiatych rokov neúrekom. No aj tak, bolo pre mňa malé prekvapenie že môj otec ešte donedávna nepočul (alebo možno počul len zbežne) o Van Der Graaf Generator. Je pravda že boli menej známi a nedosiahli až taký úspech ako napríklad Yes, Genesis alebo Pink Floyd, ale aj tak si myslím, že by ich mal správny prog-rocker poznať.

Moje prvé zoznámenie sa s kapelou bolo práve prostredníctvom albumu The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Odvtedy prešiel asi rok, za ktorý sa niektoré veci zmenili. Zvykol som si na Hammillove často melancholické texty piesní. Už mi napríklad nechýba elektrická gitara, ktorá je zastúpená naozaj len minimálne. Celkom šikovne ju nahradzuje David Jackson svojim saxíkom. Na druhej strane čo sa nezmenilo je výber mojich obľúbených skladieb, ktoré ma zaujali v podstate už po prvých vypočutiach. A to: trochu Genesisovská Darkness (11/11), balada Refugees (aj keď jej nasledovníčka House With No Door je lepšia), prepracovaná White Hammer aj s tým šialeným záverom, nápaditá Whatever Would Robert Have Said? a záverečný epos After The Flood. Ďalej sa mi páči ten vážny, povedal by som až profesorský štýl s akým páni pristupujú k hudbe. Niečo podobné ako King Crimson v ich rannej ére. Tým nechcem povedať že by sa Van Der Graaf Generator opičili.

Tak som opäť raz vďaka progboardu natrafil na ďalšiu skvelú skupinu. The Least... je ešte len začiatok nádhernej cesty na ktorú sa pani vydali nasledujúcimi albumami. Hodnotím slušnými štyrmi hviezdami.
reagovat

lover-of-music @ 15.09.2017 10:13:13
Od Van Der Graaf Generator mám zatím asi nejradši debut. Další alba taky zkouším, ale nemůžu se na ně nějak soustředit. Ještě před pár měsíci jsem dokázal poslouchat hudbu soustředěně, ale teď mi to vůbec nejde.

Navíc je o mě notoricky známá věc, že nesnáším saxofony. Mám jednu vzpomínku, kdy jsem mluvil s nějakou mladou saxofonistkou a řekla mi, že ten nástroj působí na lidi velice příjemně. Zařadil jsem zpátečku a utíkal od ní na míle daleko. Kdyby to řekla o flétně, tak s radostí zajásám, ale saxofon? Brrrr.

Adam6 @ 15.09.2017 10:35:53
Nazdar lover :D vďaka za reakciu

Ak nemáš rád saxofón tak pochybujem že by ťa mohol niektorý z ďalších albumov osloviť. Ale rozhodne to skús a uvidíš :)

Brano @ 15.09.2017 13:53:25
lover-of-music: Tak to si urobil veľkú somarinu milý mládežník!!!Mladú saxofonistku si mal pozvať na rande,kde by Ti určite pekne zahrala na nástroji.Takto sa pripraviť o hudobný zážitok,ach jaj...

Balů @ 15.09.2017 15:18:25
Citát : Kdybys uměl to co saxofon
Zkroucený do serpentýn
Mohla bych ti zpívat jako on
Když víčka dávám spát ...

northman @ 16.09.2017 03:20:46
Jacksonův saxofon, Hammillův hlas a jeho texty dělají z Van Der Graaf Generator originální skupinu, která nemá obdoby. Takže kecy o tom, že se mi něco líbí, nebo nelíbí kvůli saxofonu jsou o ničem. Na posledních deskách od Trisector Jackson nehraje a ty desky postrádají předchozí originalitu.

Stvořit recenzi na hudbu tak osobitou, svéráznou a posluchačsky náročnou, jako produkují Van Der Graaf Generator je velká výzva. Ale když vidím jak jsou zde jednotlivé skladby mikroskopicky rozebrány a nanejvýš fundovanými posluchači, zaznamenám zde spíš vzath k jim samotným.
Tuto kapelu, která působí na mnohé (sebe nevyjímaje) jistou dávkou mystična a tajemna řadím ve světě "hudby pro náročné" na samý vrchol společně s Gentle Giant a King Crimson. Na rozdíl od prvně jmenovaných, kde zbožňuji komplet diskografii (kterážto ke konci, žel bohu slábne) a také na rozdíl od krimsnů, kde jsou určité bloky pevně oddělitelné a pro mne celkem přehledné, s hudbou těchto pánů to mám krapet složitější.

Kdybych ji měl rozdělit, tak do tří etap, nepočítaje v to značné množství Hammillových ne vůbec špatných sólových desek. Začnu odzadu, comeback před pár lety potěšil zástupy fanoušků, stojí určitě za pozornost, obzvláště pak album Trisector. Znovuzrození v druhé polovině 70-let a početnými zástupy fans protěžované období s jedním skvělým albem za druhým, pro mne nakonec vyústilo velkým obdivem obzvláště k dílu Still Life. Začátky kapely a tudíž první etapa je pro mne tím pravým s několika vrcholnými počiny. Vše je korunováno deskou Pawn Hearts, obsahující megalit-A Plague of Lighthouse Keepers- jež ne každého posluchače dokonale potěší svými extrémně disonantními plochami, pro jednoho možná interesantními, pro druhého (sebe nevyjímaje) už nikoli. Po mnoha důkladých průzkumech jejich děl, dospěl jsem k názoru (i zklamání), že ne kompletní tvorba těchto pánu mě přitahuje natolik, aby byla zastoupnena celá a nakonec jsem si vybral jen některá díla srdci nejbližší. Tohle je jedno z nich.

Po tolika letech v branži, zastávám už totiž tvrzení, že je lepší vybrat si pouze hudbu líbící se jedinci opravdu neskutečně moc a nebo prostě hodně :-) a ty lehce nadprůměrná, nebo průměrná, těmi se dále už nezabývat, život je tak krátký :-(

Tentokrát tedy nebudu rozpitvávat jednotlivé skladby, jsou tak strukturované a hudebně obsáhlé že by to snad musel být šestidílný elaborát:-)
Řeknu jen, že toto album mám ve značné oblibě, nejspíš je to proto, že narozdíl od některých jiných jejich děl, neobsahuje tolika zmíněné depresivní až terorizující plochy, jež nemilosrdně útočí na vaši mysl a také je prosto dlouhých improvizačních pasáží které jsou zastoupeny na některých pozdějších deskách (nic proti nim, jsou jistě pro některé jejich obdivovatele úžasné).
Pro mne je pravým balzámem na duši poslouchat zde vyprodukované "melodičtější" písně. Tajemnou jedničku, krásnými tóny protkanou Refugees, uhrančivé bílé kladivo, magická místa provázející nás v Whatever would Robert have said?, flétový úvod v páté Out of my Book a celkem i nejdelší After the Flood, ve které se objevují ony zvláštní temné hluky (jež mne probodávají) v ne zrovna příjemných odstínech.

Každé jejich album, bylo velkým originálem, oni se neopakovali, oni se vyvíjeli (vyvíjí), kolik dnešních kapel tohle může říci.
reagovat

Po debutu, kde se kapela ještě hledala je toto první opravdové Van Der Graafovské album. Temné, plné mystických a zlověstných textů.

Darkness - Začíná tu fičením vítru a ozve se dunivá podmanivá basa. Peter začne zpívat a saxofon převezme otěže jako hlavní nástroj. Má to drive, je takový hnací motor, že u toho musím podupovat. Velmi povedený otvírák, nikdy mě to neomrzí.

Refugees - taková milá, jemná písnička. Peter zpívá líbezným hláskem. Flétna do toho podbarvuje atmosféru. Přidají se jak bicí a klávesy. Tady i odpůrci Hammillova "krákorání" nemůžou nic namítnout, protože zpívá dost jemně :-) Zakončí se to zpětnými vokály, zní to jako happy end.

White Hammer - nežná písnička skončila a nastupuje větší tvrďák. Peter začne zpívat o čarodějnicích v 15.století. Při pasáži to kill all...dlouhé tony varhan (naskakují mrazíky), latinské výrazy, pak se pasáž zopakuje a přidá se saxík. Trubka je tu taky zajímavá. Saxíkové soličko a začnou varhany zlověstně dunit a je cítit, že se neblíží nic nevinného. V čase 6:27 začnou burácet varhany, zlověstně se přidá saxofon, zvyšuje to na gradaci, že by to za chvíli i utrhlo uši. Parádní extáze na závěr.

Whatever have Robert said - tady se mi líbí jak se zapojí kytara, elektrika soluje, doprovází akustika. Přechází to od mezi jemnými pasážemi po svižnější. Do toho Peter zpívá se "sbory". Po 3 minutách to jakoby ztichne, varhany si jemně pohrávají, rozjede se kytarové solo. Přidají se bicí a navazuje počáteční motiv. Miluju tady ty pasáže s akustikou a Peterův zpěv a pak najednou bum a začne bouře a opět sklouzne do klídku.

Out Of my book - moc přijemná, nežné flétny, jemný zpěv, melodické, podle mě ještě jemnější než Refugees. Doprovodná akustika, varhany, nádhera. Líbí se mi jak Peter zpívá melodicky s flétnou.

After the flood - Hutné varhany začnou zajímavý riff, akustika a Peterův zpěv. V čase 1:40 The Water - zase ty dlouhé varhanní tony - opět jde z toho mráz po zádech. Pak Peter i zvýší hlas, přidává to na atmosféře. This is the ending, skvělá akustická kytara. Opět ty dunivé varhany a saxofon. Do toho flétna rytmicky. Po 5 minutách se to rozjede v pořádnou jízdu a v čase 7:00 se rozjede akustika s výraznou basou. Peter začne zpívat efektem, že mu opravdu věřím, že se topí až po krk. Zakončí se to počátečním motivem s podporou elektrické kytary.

Bonus:

The Boat of million of years - tohle jsem slyšel poprvé až v remasteru před půl rokem. Nezklamalo, moc se mi to líbí, dunivá basa, tichý saxofon, varhany. Zní to dost tajemně, temně, zkrátka VanDerGraafovsky. Divím se, že to nebylo na albu už původně. Na to, že to má necelé 4 minuty tak je zajímavé co do toho vtěsnali.

Celkově shrnuto toto považuji asi za mé úplně nejoblíbenější album od VDGG. Je takové nejvíc ryzí, nejvíc typické. Hodně bych tu vyzdvihnul basu, Potterův styl mi sedí. Velká škoda, že opustil kapelu, protože i přes skvělé další desky tam ta basa chybí. Přeci jen, pedály Hugha Bantona ten výrazny hutný sound zkrátka nenahradí.



reagovat

diesbies @ 01.04.2015 12:56:17
Pěkně napsáno, v podstatě souhlasím. Tohle album je i moje nejoblíbenější od VDGG.

EasyRocker @ 01.04.2015 13:19:19
Souhlas, ke své letité recenzi bych hvězdu dnes přihodil. Spolu s Godbluff pro mě vrchol tvorby VdGG...

Mohyla @ 03.04.2015 14:01:27
Ďakujem za recenziu, nielen túto, ale za to, že si diskografiu Van Der Graaf Generator prevetral vo väčšej miere!

Titan @ 20.11.2015 13:33:19
Taky neopomenout vynikající kytarové solo v závěru after the flood. Těch kytarových momentů je na albu více. Čím to, že po odchodu Pottera jakoby vymizela i elektrická kytara ?

Titan @ 20.11.2015 13:33:45
Mohyla: díky za pochvalu :)

vmagistr @ 20.11.2015 19:47:36
Titan: Řekl bych že tím, že se Hammill dle svých slov sám naučil na elektrickou kytaru obstojně hrát až někdy v období 1972-1974, kdy byli VDGG neaktivní.

Ryback @ 11.02.2016 21:24:45
Tohle album obsahuje něco, co by se v jistém smyslu dalo označit slovem hit. Refugees, že jo. No a mám pro vás takovou veselou perličku.
Někdy na rozhraní osmdesátých a devadesátých let jednou někdo na jednom koncertě Petera Hammilla ve chvíli ticha hlasitě zakřičel:
„Hej, zahraj Refugees sakra!… Hraješ si, co chceš!“
Hraješ si, co chceš???… Hammill se podíval na své spoluhráče, ti se podívali na něho a poté se spolu s nimi a s pár lidmi z publika rozesmál. A řekl, stále ještě s úsměvem na tváři, ale rázně, důrazně:
„No fakt je ten, že hrajeme to, na čem jsme se domluvili.“…

jiří schwarz @ 18.12.2016 03:20:36
Jen poznámka k Refugees (Utečenci), že je to jako "milá, jemná písnička. Peter zpívá líbezným hláskem..."
Myslím, že jde o ironické líčení Západu jako cíle utečenců. Je to víc smutný než miloučký. Je to trochu legrace, jak v našich luzích a hájích mnoho lidí buď nerozumí anglicky, anebo ty texty neposlouchá. Pak je ovšem jejich vnímání věci jaksi ochuzeno o další dimenzi sdělení.

EasyRocker @ 18.12.2016 11:50:38
Není co dodat, s Godbluff moje nejoblíbenější deska VDGG...

Ryback @ 05.09.2018 08:26:35
Dnes jsem na >> odkaz četl, že v písni používané slovo west odkazuje na West London – tedy Západní Londýn…

Druhé řadové album Van Der Graaf Generator jsem objevil v Divadle hudby na počátku sedmdesátých let, kdy jsem zvolna, ale s velkým nadšením objevoval svět hudby, která v tehdejším Československu nebyla vítaná a speciálně tuhle kapelu znal tehdy u nás málokdo. Díky nadšencům, jejichž zahraniční albové zdroje byly poměrně široké a především zajímavé, mohl člověk téměř aktuálně vnímat, co se děje v oblasti progresivní rockové hudby za železnou oponou….
Album The Least We Can Do Is Wave To Each Other mělo přídech něčeho tajemného, záhadného, co přitahovalo pozornost svým netypickým a těžko zařaditelným modelem hudby…

DARKNESS (11/11) – velmi tichý začátek, trvá dlouhé vteřiny než se záznam stává čitelným…. Tajemné svištění větru přináší zvláštní hudební téma, doprovázené napětím, které dotvářejí hammondky, klavírní téma a saxofon. Baskytara zde plní roli zdůrazňovaného napětí společně s bicími. Hlas zpěváka má rozmáchlý naříkavý vokál. Zvláštní harmonická struktura…. Peter Hammill je hlasem svědomí a vnitřního zápasu a tak kritéria jeho zpěvu stojí na jiných základech než u Planta, Gillana, Osbournea nebo Byrona. Hugh Banton ovládající varhany dodává dramatický podtón a Jacksonův saxofon střídá dlouhé tóny s řeřavými důrazy na prokreslení tématu. Potterova baskytara má zajímavou melodickou strukturu a její spojení s Evansovou baterií je zdařilé. Vyjádřit temnotu tímto způsobem je příklad emocionálních erupcí, v nichž jsem ucítil zásadní schopnost dávat věcem pravý význam….

REFUGEES – druhá skladba začíná jako chrámová hudba. Dlouhé tóny Bantonových hammodek a melancholická Jacksonova flétna mají vyrovnaný duet, jemuž sekundují tympánové nástupy Evansovy rytmiky. Některé postupy jsou mírně ale opravdu mírně shodné s ranými Genesis (bez vokálů a akustických kytar), ale jak říkám, jenom náladotvorné vize, jinak tahle hudba jede jiným směrem. Tahle kompozice má v sobě určitou vznešenost a okázalost, která deklaruje nejen obsah zpívaného Hammillova textu, ale i vnitřní křehkost virtuálního cararského mramoru, který Van Der Graaf Generator opracovávají s jedinečnou schopností vytvářet hudební skulptury tajemných depozitářů. Krásné vyjádření pocitů…. Pohostinsky zde vystoupí Mike Hurwitz na violoncello, kterého ve skladbě nelze přeslechnout….

WHITE HAMMER – kostelní zvuk varhan přináší další velké téma. Hammillův hlas je zde kupodivu nějak zastřen, nebo potlačen a místo aby dominoval, je posazen na stejnou hladinu instrumentace. Trochu se ztrácí v tom prostoru, ale dynamické odstínění do skladby vnáší jistou porci dravosti a musím chválit Potterovu baskytaru, která se výrazně hlásí o slovo. Klávesy a velmi tlumené dechy jsou hodně upozaděné, ale až do okamžiku, než je aranžmá pustí do popředí. Ve skladbě je krásně cítit to vrstvení jednotlivých témat a postup kompozičních zákonitostí. Intelektualismus kapely ale nemá onu nabubřelost nebo nadbytečný akademismus, se kterým se mnohdy potýkají jazzové skupiny. Je zde sdělnost a přehlednost podání a instrumentální vstupy bez nadbytečného exhibování si zachovávají vysokou úroveň… Banton zde vytváří na varhany zvláštní zvukové obrazy a v té chvíli kapela přitlačí na pilu a hudba má pojednou drsnost a řeřavost. Jacksonovy saxofony, hutné Evansovy bubny a Potterovy basy jakoby otevřely stavidlo a virtuální proud divoké vody se hrne nezadržitelně vpřed a na kornet byl přizván Gerry Salisbury k dokreslení atmosféry….

WHATEVER WOULD ROBERT HAVE SAID? – hammondky rozehrávají subtilní téma, slyšíme i tlumenou akustickou kytaru a přechody bicích nástrojů… podobně jako ve vážné hudbě se zde umocňuje téma opakovaným návratem tématu, který se dynamicky prokresluje. Hammill však přesto dokáže vložit do skladby strukturované postupy a tak místy skladbu vnímáme jako písničku a místy jako monumentální hudební opus. Vokální linka není dravá, připomíná spíše chrámový sbor, ale občasné destruktivní zvuky a nečekané proměny vás nenechají v klidu, třebaže právě v následujícím okamžiku Jackson zvolí kontemplativní zvuk saxofonu za nímž přicházejí varhany a opět se rozbíhá ten rytmický veletoč přinášející novou vlnu napětí a prokreslovaného dramatického podání. Velmi úderně působí akustická kytara v rychlých sekaných doprovodech a pak se téměř v pianissimu podání ztrácí a Hammillův hlas je téměř neidentifikovatelný

OUT OF MY BOOK – další skladba má písňový charakter. Jinak koncipovaný než např. u raných King Crimson, přesto zde melancholické vyznění nemůžeme popřít. Hammill není Lake a také doprovody mají jiné postupy, přesto si na rané Crimsony nějak mírně vzpomenu. Je to krásná balada, nechybějí zde flétny, akustické kytary a varhany a basy jsou potlačené, stejně tak jako bicí, které jsou nahrazeny zvonečky a tamburínou. Pravděpodobně nejčitelnější a nejtypičtější hammillovská skladba na albu, třebaže autorský podíl na ní má i Jackson….

AFTER THE FLOOD – klasicizující model opakovaného unisona varhan, baskytary a saxofonu a před námi se odvíjí poslední homogenní kompozice na albu. Napsal jsem to ve spojení s Hammillem už jinde, ale ani tady se tomu nemohu ubránit: mám pocit, jako bych sledoval zdramatizované divadelní představení nezařaditelného typu. Není to opera, nebí to rapsódie…. Hudba se ale hodně přibližuje tvaru hudební symfonie určené nejen k soustředěnému poslechu, ale i k vizualizaci s kostýmy, světly, proměnlivými obrazy v ději. Jestliže se zde nějakým způsobem měla vyjádřit dramatičnost z „potopy“ podobně jako v úvodní tématu z „temnoty“ – nemohl najít Hammill, Jackson, Banton, Potter a Evans lepší model, než ten který zvolili….. Téma na akustickou kytaru za rytmické podpory jakoby už jenom komentuje stav věcí a Hammill dokáže do hlasu vložit tolik napětíá a přesvědčivosti, že člověku leze mráz po zádech, stejně tak jako z další proměny tématu, kde varhany přinesou výraz napětí. Střídání pianissim a fortissim muselo být na koncertech opravdu monumentální (tohle nám poslech z nosiče bohužel umožnit nemůže). Komplikovanost hudby Van Der Graaf Generator má jiný formát než takových Gentle Giant nebo Soft Machine, ale nijak si s nimi nezadá… Dramatické téma je znázorněno směsí exponovaného hluku, který je náhle prudce zastaven….. hudba je u konce.

Osobně si myslím, že Van Der Graaf Generator alby The Least We Can Do Is Wave To Each Other, H To H Who Am I Only One a Pawn Hearts vytvořili vyrovnaný triumvirát nezpochybnitelné kvality a originality. Třebaže Van Der Graaf uvedli tehdy na veřejnost teprve druhé album, dokázali, že jejich muzikantské kvality, aranžérské schopnosti a především Hammillovo vizionářství jsou na vysoké úrovni. Tohle už nebyl klasický bigbít… hudba se vymanila z šedesátých let a nastavila si svoje pravidla. Možná se najde pár lidí, kteří budou mít pocit, že poslech alb Van Der Graaf Generator je spouštěč depresí, ale osobně si to nemyslím, třebaže musím konstatovat, že po náročném dni, nebo po náporu starostí a povinností bych i já sáhl po jiném typu hudby…. Navzdory tomu pro mě ale VDGG zůstávají hudebním milníkem, ke kterému se vracím řadou alb, která mám ve své sbírce….
Třebaže mám osobně asi úplně nejblíž k Pawn Hearts, nijak tím neumenšuji význam tohoto jedinečného projektu a dávám pět hvězdiček.



reagovat

V diskografii této skupiny to není úplná špička, přesto se jedná o první jakost. Místy nastává mírná nuda, ale jsou tu i momenty omračující, vykazující známky geniality (zejména - už někým zmiňovaný - závěr "White Hammer").
Musím ocenit, jak jsou Generátoři schopni pracovat s dynamikou a "vydojit" z písní maximum emocí: toto se sice plně projeví až na pozdějších albech (a vyvrcholí na Still Life), ale již zde je to pořádně znát. V záplavě jednotvárných kraválů, v něž se rocková hudba často zvrhává, zní takováto progresivní dynamika a téměř bluesový prožitek v některých kouscích velmi, velmi příjemně.
reagovat

Filozof @ 25.03.2011 08:47:13
Tak pro mne to je z jejich diskografie úplná špička.

Ondra @ 16.06.2011 21:00:57
Tak pro mě je to špička taky. V některých pasážích se ale spíše objevuje opakování motivů a mírná únavnost, než nuda, jenže tomu se zcela vyhne jen málokterá kapela. Nicméně, kdyby byl výskyt této "nudy" u jiných kapel srovnatelně nízký, nastaly by pro nás blahodárné časy. Ale zase, všeho moc škodí, a méně je někdy více, nemusí pršet, stačí když kape...
Album vykazuje záblesky geniality v každé skladbě, ať jde o Darkness, nebo první tóny White Hammer, či přes andělskou nevinnost v Refugees, a nebo temnou až drtivou ponurost v závěrečné skladbě. Nejvíce invenční mi přijde mezihra v závěru před konečným vyvrcholením, která staruje pouze za doprovodu akustické kytary a postupně se rozvíjí, kombinuje a graduje - nádhera. Zařazení závěrečné pasáže na White Hammer stejně považuji stále za důkaz velké tvůrčí i produkční odvahy...
Generátoří dynamika, dramatické zvraty a bezprecedentní "útok na city" jsou opravdu odzbrojující. A mě se líbí že ten útok není prvoplánový.
Napřipravený posluchač je při poslechu Darkness mírně šokován a potom již s napětím očekává vývoj zbytku alba, jenž může jen těžko dopředu odhadnout :-))
Dobře si pamatuji na první poslech tohoto alba ještě na začátku střední, ze starého páskáče s poznámkou mého táty - "perfektní disketa" :-) - což mě nalákalo k poslechu a po skončení této Vlny jsem si uvědomil, že jsem prožil mimořádný zážitek.

Co nejvíce škodí této desce, je poměrně špatná kvalita zvuku, místy dokonce otřesná (sykavky na Refugees), zkreslení Bantonových varhan je také limitní a jejich výsledná "jedovatost" (která působí ve výsledku téměř záměrně) prověří zvukový řetězec i posluchače.
Ale jinak se jedná opravdu o výtečné album, navíc zde ještě podpořené mimořádně tvrdou hrou na basu Nica Pottera. Díky tomu má deska i velmi tvrdý zvuk, na tu dobu srovnatelný snad jen s King Crimson a jejich prvním albem.
V poslední době mi navíc dělá velkou radost, že tvorbu VdGG objevuje spousta nových posluchačů - rekrutů :-))- a jsou jejich hudbou naprosto nadšeni - viz web, což mě velice těší.

Z ticha sa postupne vyliahne mohutný Van Der Graafovský sound, saxofón doplnil hudobné vrstvy o podstatný sediment, takže môžem konštatovať, že tu máme prvý klasický album skupiny. Darkness (11/11) je naozaj skôr temná vec, hurá. V melodickom chvení sa odvíja nádherná Refugees, rozhodne najlepšia vec na doske. Vytvrdená pomalšia White hammer sa tiež v klenotnici skupiny nestratí. A ten drvivý záver nemá chybu. Úplne esenciálna a zároveň demonštračná skladba skupiny je Whatever would Robert have said? Je tu hádam každá poloha, ktorú Hamill a spol. zvykli zaujať. Taká A plague of lighthouse keepers vtesnaná do šiestich minút. Decentnejšia Out of my book má rozprávkovú atmosféru a After the flood je opäť monumentálna skladba plná emócií. Super záver.

Výborný album, Van der Graaf Generator na prahu svojej nesmrteľnosti.
reagovat

Brilatní, nátlakový a velice temně vyznívající progresívní rock, který musel v té době působit jako zjevení - je jen záhada, že v době, která této hudbě maximálně přála, nedosáhli VdGG ještě mnohem většího úspěchu, který by si nepochybně zasloužili. Akustická, elektrická i dechová sekce (famózní David Jackson) jsou dokonale v rovnováze a deska se na vás valí jako dokonalý zvukový příboj. Kapela si pohrává s vážnými tématy (jako je tomu u Hammilla téměř vždy) a celkový tón je velmi tíživý. Hammillův nezaměnitelný emocionální projev by mu mohla závidět i řada grungeových zpěváků. Taková Out of my Book, hodně ovlivněná jazzem, ještě může přinést trochu čerstvého vzduchu, ale Darkness, White Hammer či závěrečná tryzna After the Flood jsou tísnivé, natlakované hymny, které vám moc vydechnout nedají. Přestože v roce 1970 vyšlo mnoho skvělých desek, tahle by měla patřit na čelní příčky.
reagovat

Hudba VdGG byla pro mě po dlouhou dobu tabu. Do sféry této hudby jsem nějak nemohl proniknout. Dříve jsem poslouchal stále dokola Hendrixe, zeppeliny, párply, AC-DC, prostě tenhle druh. Z art rocku snad jen Pink Floyd nebo naše Kuře v Hodinkách. Proto jsem je i několikrát vymazal z počítače, ale snad z pocitu nějakých sběratelských choutek jsem si je znovu nahrál, poněvač jsem i složitější progresivní hudbu 60/70 let uznával, zřídka poslouchal.
Příjemné jak v prví půlce všechno drží při sobě, žádná extra sóla, žádná divočina a jako celek to působí skvěle. Linie jsou nádherně synchronizované, zvláště bassová linka je famózní. Miluji ten podmanivý nenásilný saxík, který se později náhle zvrtne v bouři. Občas mi to evokovalo avantgardnějšího komedianta Beefhearta. Včera jsem si tohle album pustil na večerní relax před spaním a že byla tak příjemná hvězdná noc, šel jsem ven na zahradu a vyvalil se na trávu, pak už jen poslouchal za pohledu na nádhernou oblohu. Při poslechu se mi vybavují nejrůznější vzpomínky, pocity, občas mě hudba i vyděsí.
Tohle je přesně art rock, který mám rád. Balzám pro moje uši i duši a každý poslech je jedinečným tripem do jiného světa. Za sebe dávám pět ***** a hotovo.

reagovat

Ondra @ 25.09.2007 00:04:00
Ano, ano, hudba někdy dokáže i pořádně vyděsit - nedávno to ocenily i naše otravné kuny na chlaupě, které dostaly 2x poslechovou vsázku tohto albuma po sobě - kupodivu po jedovatých varhanech a saxech se od té doby na chatě neukázaly... :-))
Ale teď vážně - balzám na duši je výstižný a přesný popis.
Osobně se mi najviac páči 11/11 DARKNESS, pamatuji se že první poslech této blahodárné kompozice na střední škole v mých cca 16 letech u mě vyvolal orgastický stav, byl jsem blažený, rozervaný, zděšený a nadšený zároveň, zíral na to zjevení a říkal si - kurrrva tak toto je o něčem...!! Ten emotivní, přerývaný zpěv, důrazy na zásadní slůvka textu - the evil kill the innocent baaabyyyy... a podobně :-)) mě zcela pohltil.
Od té doby jsem se stal, přiznám se, na tvorbě VdGG zcela závislý, a moje závislost stoupala úměrně prozkoumanosti a naposlouchanosti tvorby skupiny.
První období jsem stěží zvládl na střední škole od 16 do 18-ti, příliš jsem nespěchal, abych tu látku prvních 3 alb důkladně zažil a strávil. Dále na vysoké jsem pokračoval Godbluffem, Still Lifem a World Recordem, to trvalo další cca 3 roky, než jsem téměř vše plně pochopil a jako jahůdku na dortu jsem si naordinoval The Quiet Zone-The Pleasure Dome a (nyní již) skvělý VITAL.
Je vidět, že jsem to bral poctivě i z hlediska vlastní chronologie vzniku celé léčivé látky... :-))) Není to nutné, avšak je to lepší.
Ovšem byl to tvrdý souboj, dodnes se mi vybavuje obrovské znechucení, které jsem pocítil při náhodném 1. poslechu alba World Record někdy ve 4. ročníku střední, které mi např. oproti Pawn hearts připadalo nemožně uřvané, hlučné a hnusné. Podobný pocit se po letech dostavil i u Vitalu. Na World jsem se cca pak asi 4 roky ani nepodíval ve svaté hrůze, pak jsem se však překonal, začal s poslechem a postupně mu přišel na chuť, stejně tak i Vitalu, a dnes patří tyto alba paradoxně od VdGG k mým nejoblíbenějším, ale ze zkušenosti vím, že to tak platí u většiny muziky - zpočátku šokující a odmítané - následně milované... :-))
Prostě tot je Van der Grááf - nabídne posluchači to, co dle mého soudu žádná jiná kapela a definuje se vlastní stylovou i žánrovou kategorii.
Před měsícem jsem si nahrál z webu Live at Paradiso a zde mě překvapilo, jak i po bezmála 30-letech kapela dokáže živě (!!) vyšít vypalovačky typu "A Place to Survive" nebo "Meurglys III" - při jejich přednesu v roce 2007 živě jsem se neubránil nadšení i dojetí zároveň, neboť hrají opravdu dobře jak starší tak i novější kousky, leč P.H. už nezvládá maelstromové tempo starých skladeb (nové pomalejší mu jdou dobře), nicméně je výtečné, že nám má i dnes kapela signovaná jako VdGG stále co říci:-))

Ondra @ 25.09.2007 00:15:28
Ještě se vrátím k Live at Paradiso - musím se přiznat, ýe když začínali hrát Place to Survice, jak je tam hned ta úvodní pasáž - ...your eyes burn, yours ears howl, your limbs a-re dis-join--ted... je to vyzpívané do zpomaleného taktu, tak mě skoro vyhrkly slzy, jak mě to dostalo, protože tato patří k mým oblíbeným, mám ji dost naposlouchanou a ten styl "trefení se do černého" jak pěvecky tak rytmikou mě prostě dostal. Na backroundu hraje Hugh varhany jen tak, jakože se jen rozcvičuje, hází u toho ksichty jako že mu "to nejde" úplně dobře:)), ale kapela jede jako brus, jako píst, že člověk zírá. Kór letitý fanda.
Opravdu vynikající zážitek. Jinak mohu v případě zájmu zaslat set 2CD z bnahrávky tohoto koncertu, mastering byl proveden na Elite Pro na 24bit/96kHz a zvuk je vynikající.
Jinak pro zájemce: www.fabchannel/van_der_graaf_generator

Budu vcelku stručný, vše řekli kolegové v předchozích ohlasech. Snad jen když jsem slyšel poprvé tohle album, nevěřil jsem svým uším - nápady, zvuk, Hamillův hlas, kompozice, syrovost a já nevím co ještě...Moc mě mrzí, že tahle kapela ačkoli přirovnávaná nejvíc ke Crimson, stála ve stínu všech tehdejších prog kapel...Mám dodneška pocit, a tahle deska to nejvíc potvrzuje, že je jednou z těch nejlepších a nejoriginálnějších v celosvětovém měřítku. Totéž platí i pro sólového Hammilla...Prostě SÍLA nade vše !!! Těch hvězdiček bych dal nejradši 10. Myslím si, že se jedná o pozapomenutou a podceněnou kapelu, podle mého názoru přitom nejméně stejně zásadní, jako např. Crimson.
reagovat

Ondra @ 10.01.2006 00:00:00
To solarfire: Mluvíš mi z duše, konečně spřízněná osůbka - VdGG byly opravdu ve své době velmi nedocenění, obzvláště v Anglii, rel. největší úspěchy měli v Itálii. Sólový Hammill, hmm, nevím, moc se mi většinou nelíbí - protože už tomu přece jen chybí kýžená mocná originalita a dynamika, připadá mi to moc roználadované...ale jen můj názor. Ovšem takových opravdu dobrých 10 sólovek by se našlo - Fools Mate, NBCH, Sitting targets, Over, Typical, vynikající The Fall of the House of Usher, This...

No, pokusím se o méně vědecké hodnocení....
Myslím že toto album je nejčistší forma VdGG - tvrdé basy Nica Pottera, vynikající varhany Hugha Bantona, které znějí jakoby zkresleně a hlavně přerývaný hlas Petera Hammilla, jenž dribluje z mručivých hloubek do excelentních výšek, nádhera. Nejzdařilejší kompozice je dle mého Darkness 11/11 - Peter Hammill zde podává opravdu nelidský pěvecký výkon, ne nadarmo o něm kdysi Robert Fripp prohlásil, že Peter Hammill udělal pro hlas to samé co Jimi Hendrix pro elektrickou kytaru. V závěrečné After the Flood se objevuje velmi zajímavá krátká pasáž hraná na kytaru, k níž se postupně přidávají další nástroje, zpěv a zvuk se postupně zahušťuje, ztemňuje a potom se ohlásí náhlý konec a závěrečný přemodulovaný vokál - je to síla.
Jednotlivé skladby mají dynamiku a změny tempa, které se už dnes neslyší, zvuk působí místy jako maelstrom a jindy jako jarní vánek. Celé album má velmi zvláštní a ponurou atmosféru, která je dokreslena výbornými texty o středověkých čarodějnických procesech a konci světa, závěrečná pasáž white hammeru zní opravdu drtivě a při poslechu někdy nevím, jestli se rozskočí bedny, nebo mi to utrhne uši.
Celé album prakticky definovalo zvuk kapely do budoucích let, jenž se na Aerosol Grey Machine teprve rozkoukávala.
Byla velká škoda, že v průběhu nahrávání 1. poloviny následujícího alba "Z vodíku na hélium" skupinu opustil basák N. Potter, který se vrátil až v roce 1977, kdy skupina nahrála komorní album Tichá zóna.

reagovat

první "klasické" van der graafovské album, obsahující snad jediný jejich hit (i když hit je u této kapely prapodivné slovo), Refugees... dodnes se fanouškové dožadují, aby ho Hammill zahrál... album je kombinací písničkových postupů (Hammill) a prog/rock/jazzových postupů (others), už na tomto albu Hammill boří klišé sloka/refrén/sloka/refrén/sólo, tato strukturová nekonvenčnost košatěla v následujícím období...album vyšlo počátkem roku 1970, natočeno bylo na podzim 69 a voní ještě naivitou šedesátých let, i když rozdíl oproti Aerosolu je téměř tak markantní jako v případě prvního alba Genesis a následného Trespass... temné skladby Darkness, White Hammer s opravdu šíleným závěrem a After the flood jsou vyváženy světlejšími skladbami, takže album jako celek se velmi příjemně poslouchá... v letech 69/70 byli VdGG a Black Sabbath nejhlasitějšími kapelami a jednomu fandovi koncertu z té doby nakrátko závěr White Hammer dokonce poškodil sluch ;-)
reagovat