Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other (1970)

No, pokusím se o méně vědecké hodnocení....
Myslím že toto album je nejčistší forma VdGG - tvrdé basy Nica Pottera, vynikající varhany Hugha Bantona, které znějí jakoby zkresleně a hlavně přerývaný hlas Petera Hammilla, jenž dribluje z mručivých hloubek do excelentních výšek, nádhera. Nejzdařilejší kompozice je dle mého Darkness 11/11 - Peter Hammill zde podává opravdu nelidský pěvecký výkon, ne nadarmo o něm kdysi Robert Fripp prohlásil, že Peter Hammill udělal pro hlas to samé co Jimi Hendrix pro elektrickou kytaru. V závěrečné After the Flood se objevuje velmi zajímavá krátká pasáž hraná na kytaru, k níž se postupně přidávají další nástroje, zpěv a zvuk se postupně zahušťuje, ztemňuje a potom se ohlásí náhlý konec a závěrečný přemodulovaný vokál - je to síla.
Jednotlivé skladby mají dynamiku a změny tempa, které se už dnes neslyší, zvuk působí místy jako maelstrom a jindy jako jarní vánek. Celé album má velmi zvláštní a ponurou atmosféru, která je dokreslena výbornými texty o středověkých čarodějnických procesech a konci světa, závěrečná pasáž white hammeru zní opravdu drtivě a při poslechu někdy nevím, jestli se rozskočí bedny, nebo mi to utrhne uši.
Celé album prakticky definovalo zvuk kapely do budoucích let, jenž se na Aerosol Grey Machine teprve rozkoukávala.
Byla velká škoda, že v průběhu nahrávání 1. poloviny následujícího alba "Z vodíku na hélium" skupinu opustil basák N. Potter, který se vrátil až v roce 1977, kdy skupina nahrála komorní album Tichá zóna.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator