Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other (1970)

Po debutu, kde se kapela ještě hledala je toto první opravdové Van Der Graafovské album. Temné, plné mystických a zlověstných textů.

Darkness - Začíná tu fičením vítru a ozve se dunivá podmanivá basa. Peter začne zpívat a saxofon převezme otěže jako hlavní nástroj. Má to drive, je takový hnací motor, že u toho musím podupovat. Velmi povedený otvírák, nikdy mě to neomrzí.

Refugees - taková milá, jemná písnička. Peter zpívá líbezným hláskem. Flétna do toho podbarvuje atmosféru. Přidají se jak bicí a klávesy. Tady i odpůrci Hammillova "krákorání" nemůžou nic namítnout, protože zpívá dost jemně :-) Zakončí se to zpětnými vokály, zní to jako happy end.

White Hammer - nežná písnička skončila a nastupuje větší tvrďák. Peter začne zpívat o čarodějnicích v 15.století. Při pasáži to kill all...dlouhé tony varhan (naskakují mrazíky), latinské výrazy, pak se pasáž zopakuje a přidá se saxík. Trubka je tu taky zajímavá. Saxíkové soličko a začnou varhany zlověstně dunit a je cítit, že se neblíží nic nevinného. V čase 6:27 začnou burácet varhany, zlověstně se přidá saxofon, zvyšuje to na gradaci, že by to za chvíli i utrhlo uši. Parádní extáze na závěr.

Whatever have Robert said - tady se mi líbí jak se zapojí kytara, elektrika soluje, doprovází akustika. Přechází to od mezi jemnými pasážemi po svižnější. Do toho Peter zpívá se "sbory". Po 3 minutách to jakoby ztichne, varhany si jemně pohrávají, rozjede se kytarové solo. Přidají se bicí a navazuje počáteční motiv. Miluju tady ty pasáže s akustikou a Peterův zpěv a pak najednou bum a začne bouře a opět sklouzne do klídku.

Out Of my book - moc přijemná, nežné flétny, jemný zpěv, melodické, podle mě ještě jemnější než Refugees. Doprovodná akustika, varhany, nádhera. Líbí se mi jak Peter zpívá melodicky s flétnou.

After the flood - Hutné varhany začnou zajímavý riff, akustika a Peterův zpěv. V čase 1:40 The Water - zase ty dlouhé varhanní tony - opět jde z toho mráz po zádech. Pak Peter i zvýší hlas, přidává to na atmosféře. This is the ending, skvělá akustická kytara. Opět ty dunivé varhany a saxofon. Do toho flétna rytmicky. Po 5 minutách se to rozjede v pořádnou jízdu a v čase 7:00 se rozjede akustika s výraznou basou. Peter začne zpívat efektem, že mu opravdu věřím, že se topí až po krk. Zakončí se to počátečním motivem s podporou elektrické kytary.

Bonus:

The Boat of million of years - tohle jsem slyšel poprvé až v remasteru před půl rokem. Nezklamalo, moc se mi to líbí, dunivá basa, tichý saxofon, varhany. Zní to dost tajemně, temně, zkrátka VanDerGraafovsky. Divím se, že to nebylo na albu už původně. Na to, že to má necelé 4 minuty tak je zajímavé co do toho vtěsnali.

Celkově shrnuto toto považuji asi za mé úplně nejoblíbenější album od VDGG. Je takové nejvíc ryzí, nejvíc typické. Hodně bych tu vyzdvihnul basu, Potterův styl mi sedí. Velká škoda, že opustil kapelu, protože i přes skvělé další desky tam ta basa chybí. Přeci jen, pedály Hugha Bantona ten výrazny hutný sound zkrátka nenahradí.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator