Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other (1970)

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator