Quatermass / Quatermass (1970)

Quatermass je pro mě dávný závan polozapomenuté kapely z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, která se dílem okolností dané doby bohužel neprosadila natolik, aby se stala legendárním pojmem, jako řada jiných jejích souputníků.
O jejich existence jsem věděl, ale jejich eponymní album pro mě zůstávalo dlouhá léta nějak nedostupné a vždycky se nějak hůř shánělo než jiná hudby oné doby.
Když před několika lety předčasně zemřel můj dobrý kamarád a zůstala po něm velká sbírka CD, požádala mě jeho sestra (která k téhle hudbě neměla žádný vztah), abych jí pomohl tuto sbírku rozprodat s tím, že si potom budu podle vlastního výběru moci ponechat několik titulů. Rád jsem se téhle role ujal a tímto způsobem se do mé sbírky dostalo vedle jiných titulů i tohle alespoň pro mě raritní album raritní kapely. Vytvořil jsem si k němu zvláštní vztah, jako památka na zemřelého kamaráda a vzpomínka na zapomenutou hudbu…
Zatímco Micka Underwooda mě nějak vypadlo z paměti, Petera Robinsona si po odchodu Robina Lumleyho z Brand X pamatuji v jejich řadách (ale i jinde) a Johna Gustafsona znám z Roxy Music, Hard Stuff a od Iana Gillana. Myslím, že jsem v dobré společnosti……

ENTROPY – ponurý úvod na preludující varhany připomene předobraz klasické mše. Možná by se mohl posluchač splést a zauvažovat, zda nejde o nějaký projekt Mariána Vargy….

BLACK SHEEP IN THE FAMILY – strašidelné psychedelické zvuky varhan a tónového generátoru otevírají další skladbu, do které se vkliňuje důrazná rytmika bubeníka Micka Underwooda. Hráč na hammondky a klavír Peter Robinson má důležitý úkol, jako jediný nositel melodické struktury zde zastává zásadní funkci, ale je tu i baskytarista a zpěvák John Gustafson, jehož pronikavý hlas se velmi dobře hodí do tohoto tématu. Skladbu (alespoň mám ten pocit) znám z podání Rainbow. Na albu Ritchie Blackmore´s Rainbow z r. 1975 je tahle skladba úvodním songem, interpretovaná Ronniem Jamesem Diem….

POST WAR SATURDAY ECHO – třetí skladba zcela zjevně navazuje na Nice, snad Emerson Lake And Palmer… klasicistní postup ovládání hammondek ovládne prostor a opakující se téma stupňuje harmonickou strukturu…. Dochází ovšem k proměně a máme tu jakýsi derivát Czeslawa Niemena (!?). Spojení soulu a blues. Gustafson zpívá opravdu výteně. Mám dramatický forsírovaný vokál a dodává skladbě patřičné napětí, zatímco Robinsonovy hammondky lehce bublají a Underwoodovy bicí spíš tikají. Baskytara je poměrně výrazná a podmiňuje rytmickou stavbu skladby. Zásadní akcent a skladba vybuchne jako sopečná erupce a patetické hammondky společně s procítěným vokálem ovládnou prostor s pádnými ranami do bicích nástrojů. Podle bluesových pravidel se zde střídají nálady a emocionální vibrace. Klavírní téma uprostřed skladby je pečlivě zahrané s mírným jazzovým odstínem. Zní poněkud opatrně, ale má roli spojovacího můstku mezi dvěma tématy a opět se přitlačí na dynamiku a divadelně dramatické pojetí skladbu žene do větších obrátek…..Tady si opravdu podává ruku Emerson s Vargou (!). Je to ovšem Robinson, kdo řádí v jejich duchu na klaviaturách a důrazné rytmické akcenty skladbu důrazně špikují jako voňavou pečeni. Smysl pro dramatickou koncovku a vyznění kapele nechybí v žádném případě, třebaže si myslím, že ve své době musela čelit kritikům ve smyslu plagiátství výše jmenované kapely. Poslouchá se to ovšem dobře a Gustafson na zpívajícího baskytaristu zpívá opravdu mimořádně!

GOOD LORD KNOWS – podobně jako v symfoniích, přichází zpozadí silný klávesový sound a tady bych zase řekl, že leccos mohli odposlouchat v instrumentaci tehdy ještě startující Genesis. Robinson vedle klavíru, varhan používá i cembalo a také sem vstoupí mocný symfonický nástup smyčců jako ve velkém rozmáchlém tématu. Aranžmá jakoby sloužilo nějakému velkofilmu, ale pevný sound zvolna odeznívá v prostoru….

UP ON THE GROUND – zatím nejrockovější podíl na albu. Ano, zde varhany a dravá baskytara vytvářejí „kytarový sound“ opisující hardrockové téma ve výrazném riffu. Gustafson se opravdu dostává do mimořádné formy. Jeho basové linky a expresivní vokál jsou opravdu jedinečné. Tohle je spojení hardrocku a classical rocku s absencí elektrické kytary. Opravdový rocker si zde přijde na své. Tady je to správné klima a podhoubí pro dravou formu žádaného varhanního hardrocku se vším všudy. Hudba na plný plyn. V další instrumentální pasáži se hudba promění na komplexní kooperaci rhythm and blues a funku. Gustafson hraje se stejnou razancí jako Jack Bruce nebo Roy Babbington a Robinson sjíždí svoje hammondky ve stylu Briana Augera střídaného Keithem Emersonem. Postupně se téma proměňuje z pianisima do fortissima a zpět. Snaha posluchače strhnout je zde naplněna včetně zajímavých breaků na Underwoodovy bicí a možná zde trochu cítím i vliv Atomic Rooster….. podmanivé a krystalizující!

GEMINI – tuhle skladbu bych označil drsný rock, hraný bez přítomnosti elektrických kytar. V další fází se dostáváme na velebnou kostelní platformu s majestátním soundem, ale hned poté se hudba opět strhujícím způsobem promění v dravou horskou řeku. Tady se opravdu kapela snaží upoutat pozornost řadou rytmických a aranžérských zvratů ve velkém stylu. Klavírní téma má údernou nosnost a pomáhá baskytaře a bicím s rytmickým motorem, zatímco terén ovládnou ďábelsky znějící hammondky – nástroj – který v dané době prožíval velký rozmach a těšil se velké oblibě. Oslavná óda na objevování vesmíru z pohledu americké lodi Gemini je promítnutá do strhujícího pojetí. Chvála opět dopadá na Gustafsona v celé šíří až do širokopásmového rozptylu podpíraného bubenickými a klavírními vzestupy….

MAKE UP YOUR MIND – baskytara zde hraje nejenom rytmickou roli, ale svou melodickou linkou vykrývá prostor, který by zcela určitě u jiné kapely zaujala elektrická kytara. Vrstvení Gustafsonova hlasu v dalších vokálech je dobře nasměrováno nad hammondkový sound. V lecčems se ovšem tahle skladba přibližuje i americkým Vanilla Fudge – tím patosem, vrčivým tremolem a psychedelickým dozvukem. Varhanní pojetí je výborně vsazeno do skladby, kde se konejšivé šumění jakoby pekelného stroje prolíná s ráznými bubenickými a basovými akcenty. Do skladby vstupuje bluesové téma svou naléhavostí a vrstvením varhanního soundu ve třech polohách. Vlastně Quatermass nic jiného ani nezbylo, když se chtěli důsledně držet tria bez kytarové přítomnosti. Že to jde, o tom nás tahle skladba přesvědčuje zcela jednoznačně. Nechci přímo tvrdit, že tohle je nejlepší skladba na albu, ale patří určitě mezi nejlepší….. Vygradované téma nakonec přináší opětné zpívané téma a tenhle zvláštní kousek končí.

LAUGHING TACKLE – Gustafsonova baskytara zde hraje výrazné basové téma v opakujícím se schématu. Dodává skladba napětí, záhadnost a pulsaci, zatímco varhany bloudí v prostoru společně s klavírem a bicí přizvukují. Pojednou vysoký rejstřík hammodek vede sólovou melodickou linku s dlouhými tóny, které se rozkreslují. Rhythm and blues si zde podalo ruku s jazzem a psychedelií. Zvuk smyčců nabírá na obrátkách, částečně se ztrácí a zase se vrací a mám pocit jako bych letěl velmi nízkou nad opuštěnou krajinou zahalenou do potemnělého hávu a mohu mít pocit, že můj let hned tak neskončí. Tohle je symfonie v nějaké přepracované podobě – vedle klavíru, hammondek slyším krátce i elektrické piano…. Podle dobového zvyku ani zde nemůže chybět sólo na bicí nástroje a tak Mick Underwood přesvědčuje, že je velmi erudovaný a technicky vybavený bubeník a zahrnuje nás řadou breaků. Elektrické piano a jazzové mírně avantgardní postupy zase připomenou Soft Machine a je tu opět nálet smyčců a šíleně rychlé stupňování harmonie a Gustafson vrací zpět úvodní téma. Desetiminutová kompozice zahrnuje v sobě řadu harmonických erupcí a strhujících explozí za asistence smyčců, že by i Stravinskij se svým Svěcením jara zaplesal. Na svou dobu hodně odvážné hudební téma. Svědčí o jasné koncepci přítomných hudebníků ve snaze vytvořit náročnější umělecký tvar, který by překročil mnohé hranice

ENTROPY – dravé rockové téma se vrací zpočátku alba a přináší jasnější hudební přínos, který nám nabídne hardrockový model a přehlednějším modelem. Gustafson zpívá s velkým dramatem a dokázal bych si ho představit v Atomic Rooster (kteří baskytarové služby nepoužívali). Že by tam ovšem zapadl po instrumentální stránce jsem zcela přesvědčen. Zpívá líp než Du Cann, stejně dobře jako French. Tohle je jízda na plný plyn ve strhujícím tempu a občas i přes krajnice….
Obě připojené skladby ze singlu jsou pro mě derivátem Atomic Rooster zcela zjevně a nezastupitelně. Tohle je model progresivního rocku počátku sedmdesátých let který je přesně střižen na moji míru
Quatermass jsou neprávem zapomenuti. Takovou hudbu vám v rádiu nezahrají a ani na tom málu rockových rádií bude toto album těžko připomínáno, což vnímám jako chybu. Třebaže vliv jmenovaných skupin zde nemohu neslyšet, musím se sklonit nad koncepčním přístupem a hudebním ztvárněním a tak třebaže jsem byl dlouho přesvědčen od čtyřech hvězdičkách… nakonec za tu nadčasovou, třebaže ne vždy původní tvorbu těch pět dám. Trio zde odvádí práci před kterou mi nezbývá než hluboce smeknout!

» ostatní recenze alba Quatermass - Quatermass
» popis a diskografie skupiny Quatermass