Gabriel, Peter / Peter Gabriel 3 (1980)

Třetí sólové album Petera Gabriela přináší kolekci (ve většině případů) pochmurných písní o spíše negativních rozpoloženích lidského ducha. Hudebně už vyzrálý, minimalistický výraz předjímající jeho další hudební vývoj je zde podpořen jako vždy kvalitní textovou složkou.
Úvod obstarají nekompromisní, úderné bicí Phila Collinse (stejně jako na zbytku alba takzvané „gated drums“- sound rytmiky vytvořený P. Collinsem a H. Padghamem bez použití činelů), do toho šílené pazvuky, jednoduchý, ale působivý text o jakémsi „vetřelci“ ( vtipně „skřípavý“ text „…..to creep across creaky…“), krátký, ale nádherně vyklenutý refrén, totálně úchylná pasáž s pohvizdováním- to vše odehrávající se v atmosféře hluboké, horké a dusivé letní noci- a závěrečné suché konstatování „I am the Intruder“. Dokonalé. Prostě „Intruder“.
Ze stejného soudku je i následující „No Self Control“. Hostující Kate Bush v úvodní minimalistické vokální smyčce, jemně tkané předivo kláves, nečekaně až téměř brutální melodie refrénu. Totální rozpad osobnosti, bytost bez vůle a s neovladatelným jednáním… moc pěkné.
Kratičká instrumentálka „Start“ s dominujícím saxofonem ( kterýžto nástroj moc nemusím, ale zde se mi líbí) vytváří hezký předěl k další, velkolepé kompozici „I Don´t Remember“. Vše je zde postaveno na jednoduché, ale prostě geniální (a alespoň pro mě nesmírně inspirativní) basové figuře. Nádherně zoufalý Gabrielův nářek, vcelku triviální, ale úderný text o chlápkovi, který má prázdnou postel, prázdný srdce a žádný vzpomínky. Skvělé.
Neskutečně nabitý set pokračuje nádhernou „Family Snapshot“ – písní inspirovanou knihou „An Assassin´s Diary“ z r. 1973. Autor této knihy, jistý Arthur Bremer, byl strůjcem nezdařeného atentátu na George Wallaceho, politika podporujícího rasovou segregaci. Na jednoduchém, čtyřakordovém motivku je zde rozprostřeno několik hudebních nálad- od decentně jemného melodického úvodu („The streets are lined with camera crews…“) přes téměř hard-rockovou část až po ( pro mě nejsilnější) pasáž, kdy je zpěv doprovázen pouze bezpražcovou baskytarou. Moc pěkné, moc dojemné, moc smutné.
Prní stranu uzavírá bezprostřední, skoro punková vypalovačka „And Through The Wire“. Píseň o tom, že spolu komunikujeme skrz drát. Svého času jsem ji měl moc rád, dnes už z ní nejsem tak odvázaný- ale má něco do sebe.
„Games Without Frontiers“ - singlová hitovka, vtipný text o „duchaplnosti“ televizních soutěží, znovu hostující Kate Bush. V podstatě dobrý- ale už to není vyloženě můj šálek čaje.
„Not One Of Us“ se znovu nese tak trochu v duchu úvodních skladeb, ale bohužel již postrádá jejich naléhavost a atmosféru- a refrén je hodně prapodivný. Ale vcelku nic proti, text o surovosti kolektivu vůči jedinci, který je něčím prostě „jiný“ a téměř až who-ovsky razantní a syrové kytarové riffy (hostující Robert Fripp) nemají chybu.
„Lead A Normal Life“ naštěstí netrvá dlouho. Nikdy mě nechytla za srdce a postupem času mě nebaví čím dál tím víc. Navzdory nepochybné Gabrielově snaze o upřímnou výpověď. A ty „skleněné“ zvuky na začátku mě- abych to vyjádřil tak nějak kulantně- dost iritují.
Nejsem uchvácen ani ze závěrečné „Biko“. Ponechám-li stranou její politickou angažovanost a určitou „zprofanovanost“ na všech proafricky orientovaných koncertech (od koncertu za osvobození N. Mandely až po koncert proti malárii), nemohu nepochválit krásně dlouhá, řádně zkreslená kytarová kila v úvodu a uhrančivý Gabrielův zpěv- bohužel, všechno se to rozmělní v nekonečně omílaném refrénu.

První polovina je dokonalá- ve druhé ale album trochu ztrácí dech. Čtyři a půl hvězdy, zaokrouhluji nahoru.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter