Gabriel, Peter - Peter Gabriel 3 (1980)

Třetí sólové album Petera Gabriela přináší kolekci (ve většině případů) pochmurných písní o spíše negativních rozpoloženích lidského ducha. Hudebně už vyzrálý, minimalistický výraz předjímající jeho další hudební vývoj je zde podpořen jako vždy kvalitní textovou složkou.
Úvod obstarají nekompromisní, úderné bicí Phila Collinse (stejně jako na zbytku alba takzvané „gated drums“- sound rytmiky vytvořený P. Collinsem a H. Padghamem bez použití činelů), do toho šílené pazvuky, jednoduchý, ale působivý text o jakémsi „vetřelci“ ( vtipně „skřípavý“ text „…..to creep across creaky…“), krátký, ale nádherně vyklenutý refrén, totálně úchylná pasáž s pohvizdováním- to vše odehrávající se v atmosféře hluboké, horké a dusivé letní noci- a závěrečné suché konstatování „I am the Intruder“. Dokonalé. Prostě „Intruder“.
Ze stejného soudku je i následující „No Self Control“. Hostující Kate Bush v úvodní minimalistické vokální smyčce, jemně tkané předivo kláves, nečekaně až téměř brutální melodie refrénu. Totální rozpad osobnosti, bytost bez vůle a s neovladatelným jednáním… moc pěkné.
Kratičká instrumentálka „Start“ s dominujícím saxofonem ( kterýžto nástroj moc nemusím, ale zde se mi líbí) vytváří hezký předěl k další, velkolepé kompozici „I Don´t Remember“. Vše je zde postaveno na jednoduché, ale prostě geniální (a alespoň pro mě nesmírně inspirativní) basové figuře. Nádherně zoufalý Gabrielův nářek, vcelku triviální, ale úderný text o chlápkovi, který má prázdnou postel, prázdný srdce a žádný vzpomínky. Skvělé.
Neskutečně nabitý set pokračuje nádhernou „Family Snapshot“ – písní inspirovanou knihou „An Assassin´s Diary“ z r. 1973. Autor této knihy, jistý Arthur Bremer, byl strůjcem nezdařeného atentátu na George Wallaceho, politika podporujícího rasovou segregaci. Na jednoduchém, čtyřakordovém motivku je zde rozprostřeno několik hudebních nálad- od decentně jemného melodického úvodu („The streets are lined with camera crews…“) přes téměř hard-rockovou část až po ( pro mě nejsilnější) pasáž, kdy je zpěv doprovázen pouze bezpražcovou baskytarou. Moc pěkné, moc dojemné, moc smutné.
Prní stranu uzavírá bezprostřední, skoro punková vypalovačka „And Through The Wire“. Píseň o tom, že spolu komunikujeme skrz drát. Svého času jsem ji měl moc rád, dnes už z ní nejsem tak odvázaný- ale má něco do sebe.
„Games Without Frontiers“ - singlová hitovka, vtipný text o „duchaplnosti“ televizních soutěží, znovu hostující Kate Bush. V podstatě dobrý- ale už to není vyloženě můj šálek čaje.
„Not One Of Us“ se znovu nese tak trochu v duchu úvodních skladeb, ale bohužel již postrádá jejich naléhavost a atmosféru- a refrén je hodně prapodivný. Ale vcelku nic proti, text o surovosti kolektivu vůči jedinci, který je něčím prostě „jiný“ a téměř až who-ovsky razantní a syrové kytarové riffy (hostující Robert Fripp) nemají chybu.
„Lead A Normal Life“ naštěstí netrvá dlouho. Nikdy mě nechytla za srdce a postupem času mě nebaví čím dál tím víc. Navzdory nepochybné Gabrielově snaze o upřímnou výpověď. A ty „skleněné“ zvuky na začátku mě- abych to vyjádřil tak nějak kulantně- dost iritují.
Nejsem uchvácen ani ze závěrečné „Biko“. Ponechám-li stranou její politickou angažovanost a určitou „zprofanovanost“ na všech proafricky orientovaných koncertech (od koncertu za osvobození N. Mandely až po koncert proti malárii), nemohu nepochválit krásně dlouhá, řádně zkreslená kytarová kila v úvodu a uhrančivý Gabrielův zpěv- bohužel, všechno se to rozmělní v nekonečně omílaném refrénu.

První polovina je dokonalá- ve druhé ale album trochu ztrácí dech. Čtyři a půl hvězdy, zaokrouhluji nahoru.

reagovat

PaloM @ 26.07.2012 19:49:57
Trojku považujem za najkvalitnejší sólo album Gabriela. Nemyslím, že jeho ďalší vývoj bol minimalistický - vyzretý áno, i keď a čoraz viac smerom k popu.
V poslednom odstavci cítim nepochopnie práve tých politických súvislostí a angažovania sa Gabriela (za čo si ho vážim).
Ovšem hodnotíš tu hlavne hudbu Peter Gabriel 3 a za to ti patrí vďaka.

diesbies @ 27.07.2012 20:32:23
Ahoj PaloM, měl jsem spíš napsat "minimalismem ovlivněný" nebo tak něco- jistě, v případě Gabriela se nejedná o čistý minimalismus, ale určité minimalistické prvky a vlivy v některých skladbách na 3. a 4. albu nelze přehlédnout- na dalších albech pak se už sice místy objevuje příklon k popu- ale pořád je to velice dobrá muzika.
Pokud jde o Gabrielovu politickou angažovanost- proč máš pocit, že jsem ji nepochopil? Moc nerad bych tahal na hudební server politiku- ale Gabrielovi politické postoje byly hodně naivní (ne, že bychom mu to v těch 80.letech nežrali :)).
JInak- děkuji za reakci, potěšilo. A až na těch pár výjímek mám toto album také opravdu hodně rád.

PaloM @ 28.07.2012 04:28:51
diesbies, máš môj rešpekt, zrejme vieš o Gabrielovi viac ako ja. V podstate som vychádzal zo skúseností iba z video záznamov. Viac o politickom zmýšľaní Gabriela neviem a máš pravdu, nemusíme to tu rozoberať.
Chcel by som ešte spomenúť, že Gabriela som si obľúbil aj kôli miešaniu hudobných etník, možnože v podvedomí vzbudil vo mne záujem o world music a etno.
Ak by som mohol porovnať neporovnateľné, čiže diskografie P.Gabriela a S. Hacketta, tak od Hacketta počúvam oveľa viac albumov. A aj častejšie.

Hikoki777 @ 28.07.2012 04:38:32
Zdravím. Pěkná recenze, trojka patří taky mezi mé Gabrielovy nejlepší opusy. Ikdyž mám taky hrozně rád jedničku, která je koncepčně jiná a obsahuje širokou škálu muziky včetně líbivé, chcete-li ´popové´Solsbury Hill. Ono s tou popovostí (kterou mimochodem v Británii moc neřeší a nemá nutně negativní nálepku) je to ošidné. Jakmile Peter, charakteristický svými temnými až ponurými
hudebními náladami a texty napíše něco přímočaře melodického a písničkového, hned se to začne omílat v rádiích a tím se to jakoby zařadí mezi popík(viz Sledgehammer např.). Ale pokud sledujeme Peterovu celou sólovou kariéru, vždy se tu a tam nějaká taková ´písnička´objevila. A já myslím, že to je dobře , zvlášť když pak takové ´ohrané´pecky zazní na jeho koncertech, jako např.výše zmíněný Sledgehammer na Secret World-to je zážitek (o to hlavně i kvalitou pódiového provedení a muzikantské bravúrnosti), který tvoří nutný kontrapunkt k těm temnějším a introspektivnějším skladbám.
To všechno totiž je Peter Gabriel. A na svých novějších albech jako je Us nebo Up a koncertních DVD ukazuje, že nic ze svého uměleckého zacílení neslevuje, spíše naopak.

PaloM @ 28.07.2012 04:49:40
Ahoj Hikoki - fajn, že si sa ozval. Aby som spresnil môj postoj, Gabrielove pesničky mi v rádiu nikdy nevadili, mal som LP "So", čo vyšla v Československu a dodnes patri album k mojim obľúbeným. Táto jeho popová tvár mi je rovnako blízka ako Phila Collinsa, lebo kvalitný po mám rád. No, skončil som s intenzívnym sledovaním jeho krokov pri albume "Up" z r.2002, novšie nahrávky ma fakt nebavia. V podstate jeho prvé štúdiovky po album "So" vrátane považujem za najlepšie. Trojka ma najviac zaujala, jednotka najmenej z menovaných.

Trojka Petera Gabriela len o vlások prehráva v mojich ušiach jeho najlepší sólový počin. Toto je skutočne výnimočné dielo, ktoré je opäť plné emócií, ktoré ešte dlho v človeku ostanú po vypočutí toho albumu. Nádherné na prechádzky. Intruder rozbehne album v tajomnom zlovestnom duchu, ktoré sa trochu (ale len trochu) zvoľní v No self control, ktorá sa zarezáva až pod kožu. Inštrumentálna miniatúra Start nás pekne naladí na skladbu I don´t remember, ktorá tajomnosťou opäť len srší. Zjemnenie nám prináša Family snapshot, po ktorej nás už opäť nabudí emotívna And through the wire. Nasleduje pomerne známa skladba Games without frontier a melancholická No one of us. Pre mňa je najkrajšou skladbou albumu jednoduchá, jemná, melancholická a ukľudňujúca Lead a normal life, ktorá ma vždy donúti k zamysleniu sa nad životom. A záver už patrí notoricky známej Biko, veľmi emotívnemu protestu proti apartheidu, ktorý napriek opakovanému refrénu nestráca do konca svoju iskru. Nádherný album, ktorý nemá žiadnu chybu v mojich ušiach. Absolútne sa k nemu hodí aj vyradená skladba I go swimming, takisto plná emócií, ktorú možno nájsť v živom prevedení na albume Play live.
reagovat

Album, na kterém Gabriel konečně našel svou parketu a také první deska, kterou jsem od něj slyšel. Už podsadité bicí, uvozující úvodní Intruder, dávají tušit, že tu budeme mít co do činění s nesmírně pestrým materiálem. Gabriel začíná hrát svou pro další léta typickou zvukomalbu, hraje si s etnickými a elektronickými prvky, vzniká tak jemné předivo nástrojů, které tvoří podklad pro jeho sugestivní vokál. Ne snad, že by neuměl rockově přitvrdit - takové I Don´t Remember nebo Not One Of Us mají velice solidní tempo. Rytmicky náročné, i když hitové, jsou No Self Control, Family Snapshot, And Through the Wire či velký protiválečný hit Games Without Frontiers (provázený i třeba na pražském koncertě v roce 2004 klipem na plátně). Start je nádherným uvolněním v duchu saxofonu, zvukomalebná je také předposlední instrumentálka Lead a Normal Life s decentním tribálním rytmem. Kapitolou samou o sobě je závěrečná Biko - hymnus proti jihoafrickému apartheidu, který se v následujících letech stal hymnou proti útlaku a nesvobodě vůbec. Trojka je album, jehož nadčasovost byla již dávno potvrzena - také tu Gabrielovi sekundovala esa jako Phil Collins, Robert Fripp, Tony Levin či David Rhodes (dva posledně jmenovaní jsou členy Gabrielovy koncertní sestavy dodnes). Jiné hodnocení než ***** nepřichází v úvahu.
reagovat

PaloM @ 18.12.2008 17:26:19
Fripp sa tu výrazne podieľal, vplyvy indie rocku,
môj najobľúbenejší (a súčasne možno jediný prog) album Gabriela. Dal by som tiež 5 hviezd.

Můj názor je ten, že po nepříliš povedeném debutu je každé další album Petera Gabriela lepší a lepší, dvojka se mi opravdu líbí moc, trojka je ještě o něco vyzrálejší. Nepopírám, že velkou roli tady hraje fakt, že víc než polovinu skladeb z tohoto alba hraje na mém oblíbeném živém Plays Live a také fakt, že jeho koncert v roce 1987 v Budapešti pro mě zůstane celý život naprosto fantastickým zážitkem.
Určitě hraje roli i přítomnost Phila Collinse za bicími s notoricky známou historkou jeho hry z úvodní Intruder a také Kate Bush v background vokálech. Nebudu rozebírat jednotlivé skladby, celé album na mě působí naprosto vyrovnaně, myslím, že vyloženě slabá skladba tady není, vrcholem je pro mě Family Snapshot.

Nechci mluvit v superlativech, ale skutečně nemám albu co vytknout, od začátku do konce velice povedené dílko, skvělá muzika, skvělá kapela (taky se Gabriel obklopil samými výtečnými muzikanty), skvělý Gabriel.
reagovat

Lišák @ 07.10.2007 03:03:34
Ano byl jsem na tomto live v Praze, byla to náhoda. Jsem za to velmi rád, to co Peter předvádí na podiu za sou je nevidane jeste nikoho jineho jsem nepoznmal. Skvělá šou, světelné efekty-nejlepší co jsem kdy zažil.Hudba vinikající jako všichni kolem něj jeo včetně. PG je kvalita kterou stojí za to poznat bez ohledu na stylové vyznáni.

fvintr @ 17.09.2008 00:21:07
Trochu mi nekorespondují tři hvězdy se samotným textem recenze. By the way - nevystudoval autor recenze v Praze práva? Pokus ano, tak ahoj bývalý spolužáku a pokud ne, tak pepu autora také srdečně zdravím. Jinak Peter Gabriel 3 je podle mého názoru zcela mimořádná nadčasová deska, kterou nelze hodnotit jinak naž za 5 a vřele doporučit všem, kteří se s ní ještě neseznámili. Je dobré vnímat i texty, kytaru R. Frippa etc.

Po dlohé dlouhé době jsem si poslechl třetí sólovku svého oblíbence.A byl jsem v šoku!Toto album jsem ve svých vzpomínkách považoval za jednu z nejlepších Gabrielových nahrávek...Musel jsem změnit názor.Hudební novátorství této fošny je vykoupeno podivným zvukem,kolovrátkovou rytmikou a povětšinou nudnými melodiemi.Ano,hlavní pocit z poslechu tohoto ceněného díla je - nuda.Musím se přiznat,že protestsong Biko mi vždy lezl z krku.Ale teď jsem musel uznat,že je to hudebně nezdařilejší track alba(zejména díky neopakovatelné atmosféře).Tak jo,Games without frontiers a Family snapshot jsou taky hezké písničky,ale...Nemůžu si pomoct,PG III v mých současných uších zní vyčpěle.Asi fakt platí:tempora mutantur.Sorry,Peter!
reagovat

Kdysi s napětím očekávaná trojka je pro mne i dnes, kdy ji mám poslechnutu tisíckrát, začátkem Peterovy hry s etnickými rytmy a náladami, pro kterou opustil mnou milovaný přijazzlý, světlem i stínem ošlehaný, bezuzdně hravý svět své "dvojky". Nový sound je temnější, tajuplnější a vážnější, dravější a méně útulný, nevím jak to říci, jakoby více spoután sám sebou. Skladbu po skladbě musím říci, že album je skvělé, ale "něco" se tu plíživě vytrácí. Vím, že jde o subjektivní pocit, ale o tom je recenze. Sólového Petera mám zkrátka nejradši na prvních dvou deskách. Z této desky jsou mými nejoblíbenějšími And Through The Wire a I don´t Remember, kde se podle mne nejvíce pěvecky odvazuje. Dal -li jsem dvojce pět hvězdiček, dal bych této čtyři a půl, ale půlky zde nejsou, takže tu pětku stejně dám.
reagovat

Z prvních čtyř sólových alb Petera Gabriela potřebovala "trojka" zvukově vyčistit asi nejméně, přesto je i zde znát citelný kvalitativní posun v celkovém vyznění tohoto nadčasového materiálu. Při jejím vydání v roce 1980 to byl naprostý šok. Tak dokonalého propojení rockového ducha, hledačství v hudebních kořenech třetího světa a celkového komerčního dopadu se ani Gabrielovi už nikdy nepodařilo dosáhnout (ctitelé alba "So" nechť prominou, ale tam rockovou stránku věci převážila popová). Po nespokojenosti s druhým albem se tentokrát obklopil doslova hudební smetánkou. Produkce se ujal Steve Lillywhite, nad zvukem bděl Hugh Padgham a co se týče muzikantského doprovodu, šlo o menší all-stars tým. Patřičnou průraznost úvodním "Intruder" a "No Self Control" dal svými bicími bývalý kolega z Genesis Phil Collins a můžeme jen spekulovat, jak se toto nahrávání podepsalo na jeho vlastním singlovém hitu "In The Air Tonight". Vlastně až na třetím albu se Gabriel dokázal naplno oprostit od své skupinové minulosti a až tady dokázal dát křídla fascinaci africkou a potažmo i arabskou hudbou (snad jen David Byrne s Talking Heads může říct, že v tomto ohledu nezaostal). Na celkové pohodě se podílela možnost nahrávat v domácím prostředí studia v Bathu a že půjde o velkou věc naznačil už pilotní singl s antimilitaristickou písní "Games Without Frontiers", která se vyhoupla na čtvrté místo britské hitparády a celé album potom doslova vystřelilo až na vrchol. Melodie vyrůstající z bohatého rytmického základu okouzlily celý svět a do značné míry ovlivnily tvorbu řady dalších hudebních osobností v 80. letech (za všechny zmiňme alespoň Kate Bush, která si tady zazpívala ve dvou skladbách). Singlové štěstí zkoušely ještě "No Self-Control" a nově zrozená hymna bojovníků proti apartheidu "Biko" (o čtyři roky později také "And Through The Wire" coby součást filmu "Against All Odds"), šance ale klidně mohli mít i "I Don´t Remember" či "Not One Of Us". Svou křehkostí dodnes dokáže okouzlit "Lead A Normal Life" a dramatická "Family Snapshot" by sama o sobě udělala z jakékoli desky událost. Rockové dějiny mají své milníky, třetí sólové album Petera Gabriela je jeden z nich.
reagovat

catcher @ 18.04.2009 14:14:31
Ano, trojka patří právem k legendám rocku. Pět hvězdiček je jediná možnost hodnocení.

Tak tohle album je podle mě jedno z nejlepších co kdy PG vytvořil za svojí kariéru. Nevidim tady žádnou chybu, je to nadupaný výbornyma pisnickama od zacatku az po konec. Zaslouzenych 5 hvezdicek !
Bejt na turne v dobe PGIII, to musela bejt nadhera !
reagovat

Ferry @ 13.11.2007 08:53:46
Naprosto souhlasím. Podle mne je to nadčasová klasika, moje č. 1 od PG.Doporučuji pozorný poslech se zachycením textů.Jsou velmi podstatné.