Mayall, John / USA Union (1970)

V době, kdy jsem měl patnáct let a pár měsíců navíc, byly právě moje poslední prázdniny po základní devítileté škole a já užíval horké léto jako kytarový bigbíťák ve zkušebně. Končilo dětství a začínal nový svět (bohužel normalizačního prostoru, který jsem si jako kluk moc nepřipouštěl)… a zrovna v tomhle období John Mayall na opačném konci světa v Los Angeles nahrával album USA Union.
V té době jsem ho ještě neobjevil, ale na výběru Supergroup (zmiňovaném na jiném místě) jsem zaregistroval skladbu Took The Car, která mě zaujala svou svižností a nedbalou elegancí a už jsem na ni nějak nezapomněl. Po dalších letech jsem dosáhl na tohle album a skladba, od té doby nepříliš často slyšená mi zase připomněla ty staré časy. John Mayall už byl naturalizovaný Američan a překvapoval svým odlišným pojetím blues….

NATURE´S DISAPPEARING – velmi slibný začátek v procítěném blues otvírá album v tom nejlepším světle. Dunivá baskytara bývalého člena Canned Heat ̶ Larryho Taylora, citlivě ohýbané tóny elektrické kytary – dalšího člena Canned Heat – Harveyho Mandela a samozřejmě foukací harmonika Johna Mayalla a jeho nezaměnitelný hlas. Žádné bicí a přesto pulsující rytmus dokáže tuhle absenci skvěle nahradit. A už tu jsou elektrické housle bývalého člena Zappovýzch Mothers Of Invention – Dona „Sugarcana“ Harrise. Radost poslouchat, tuhle tvůrčí dílnu a znovu si připomínám, odkud asi „bral rozum“ náš houslista Honza Hrubý… Kreativní a uvolněné od začátku až do konce.

YOU MUST BE CRAZY – další model energičtěji pojednané bluesové formy. Pulsující basy jsou velmi výrazné a ostatní instrumentace se na ni krásně nabaluje včetně Mayallova jemného vysokého hlasu. Také zde mám pocit spíš nějakého session než pronikavé autorské koncepce s vypilovaným aranžmá nějakých detailů… Harris svými houslemi výtečně koloruje celkový sound. Nehraje nějaká ďábelská melodická spojení, ale velmi výstižné tónové proměny, které neváhá ohýbat wah wah pedalem. Energické a přirozeně kreativistické téma….

NIGHT FLYER – tohle blues jakoby se proměnilo v zajímavou odrůdu valčíku, což potvrzuje rytmus samotný. Mayall sedí za elektrickým pianem a Mandel, Taylor a Harris hraje dobře prokreslené party a nezapomínají na výborné unisono, které se krásně vine v melodii. Uvolněné a podmanivé. Mayall si v mezihře střihne nekomplikované sólo a je následován Harrisovými houslemi. Třebaže název zní poněkud poeticky, já spíš vidím tu zakouřenou krčmu s petrolejkou u stropu a na malém pódiu tenhle bluesový kvartet, jak hraje pro vnímavé publikum, která dokáže docenit jemné nuance téhle hry a bezprostřednost pojetí…. Kapela zní jako správný Čundrgrunt v americkém balení…..

OFF THE ROAD – Taylor svými důraznými basovými tóny nasadí výtečné téma, které posunuje blues do jazzové polohy. Ostatně i další pojednání skladby potvrzuje jazzové cítění. Ovšem Taylor na baskytaru perlí v samostatném chorusu a velmi dobře! A Mayall s ostatními mu v podstatě sekundují. Tohle je opravdu o Larrym Taylorovi. Výborná věc, ale přece jen trochu krátká…

POSSESSIVE EMOTIONS – tenhle hudební přístup zní v začátcích trochu šamansky, ale potom se Mayallův hlas rozezpívá a skladba získá jasnější podobu a máme tady další skladbu. Nemá bohatou harmonii, ale to se u blues ani neočekává a téma je víceméně dané. Mandel si pohrává se svými kytarovými tóny a rozvíjí tónovou architekturu za Mayallových kytarových doprovodů. Taylorova baskytara je velmi výrazně přítomna svými modulovanými tóny, ale je zde i foukací harmonika a mírně kvákající a ohýbané tóny. Hraje se zde s emocemi, jak už prozrazuje samotný název. Harris si lehce pohrává s elektrickými tóny svých houslí a nechává volný průchod náladotvornostem….

WHERE DID MY LEGS GO – tady se vracíme ke klasické formě blues. Mayall sedí za klavírem a a za hutných basových doprovodů a kytarových přiznávek nám kapela nabídne další důrazně znějící blues. V mezihře Mayall hraje obligátně klavírní staccato, ale občas zakouzlí s tóny ve střední poloze, což zní docela zajímavě. Zvlášť když spojí svou levou ruku s Taylorovými basy. Také Mandel sem přichází s mezerovým sólem. Hraje klasicky a nemá potřebu nějak claptonovsky exhibovat, přesto cítím tu úžasnou muzikantskou empatii na první poslech

TOOK THE CAR – ano, tohle je mnou zmiňovaná skladba z projektu Supergroup. Výtečný foukací harmonika s přefukovanými tóny a Mayallův hlas natočený v playbacku za úsečně sekaných kytarových akordů Mandela a opět důrazně bezchybných Taylorových basů. Všechno tady šlape, dusá, pulsuje a do této instrumentace se zapojí i Harrisovy housle ve výtečné mezihře. Ano, jako by všichni jamovali a jde jim to v jedinečném pojetí opravdu mistrovsky. V něčem se mi tahle skladba připomíná s legendární Room To Move… nic komplikovaného, ale přesto úžasně podmanivého a strhujícího do tance, nebo se jen tak připojit do hry na percussion nebo další kytaru. Opravdu – všechna čest.

CRYING – Harris na housle otvírá téma další skladby. Je procítěné a působivé. Není sejmutou elektrický, ale zní svým klasickým tónem. Pohrává si s jemnými detaily hry, aniž by komplikoval melodickou linku. Vyjádření pláče se zde děje ve velmi věrném odrazu, čemuž výtečně sekunduje Taylor s baskytarou a Mayall na klavír. Tohle je sólo pro Harrise. Mandel slyším na elektrickou kytaru jakoby zdálky a basy a klavír překrývají celkový sound. Možná je zde zakomponován i jakýsi depresivní pocit. Nabyl jsem dojmu, že půjde o instrumentální skladbu, ale Mayall mě vyvede z omylu. Jeho hlas je jaksi podivně potlačen a působí dojmem jakési sevřenosti ve výškách. Zní lépe a přesvědčivěji ve střední a hlubší poloze. Pozvolné odeznívání má ovšem svou vnitřní katarzi…

MY PRETTY GIRL – tuhle skladbu si pamatuji z Beat Clubu na ORF, ale tam byla nahrána už s bicími Soko Richardsona a získávala nový rozměr…. Klasické bluesové téma s výraznou baskytarou a Mayallovým naříkavým hlasem, který doprovází foukací harmonika. Mandelova kytara má zaoblený a utopený tón, což se mi jeví jako poněkud zamlžené sdělení. Baskytara je ovšem výtečná každým coulem a Taylor s ní pracuje s erudicí opravdového znalce basového terénu, jako hráč s kontrabasovou minulostí. Vyzpívávání svých pocitů se zde děje v jedinečném uchopení.

DEEP BLUE SEA – výraznější bluesová varianta s více čitelnými nástrojovými party a s odlišným zvukem od předešlého materiálu. Volání po percussion jakoby bylo vyslyšeno a tak se zde rytmická složka výrazně posiluje nejen congy, ale i tamburínou. Mayall vedle zpěvu hraje i na klavír. Máme trochu pocit, jakoby si zde chtěl vynahradit melodické směřování a v jistém slova smyslu bychom o tomhle blues mohli hovořit jako o písni s hitovou ambicí. Harrisovy housle v další mezihře získávají svůj prostor a tak čekám ještě na Mandelovu kytaru, která hraje důrazné akcenty v doprovodu. Ale je to Harris, který opět přichází s houslemi na dokreslení tématu a nálady a rytmická složka skladby se výrazně prosazuje a nakonec je skladba vedena k závěru

Předešlé album Empty Rooms se mi líbilo, ale myslím, že tady se Mayallova parta posunula do vyššího levelu a od první skladby s nimi jedu v první třídě. Když jsem album získal do sbírky cítil jsem s Mayallem určité vibrace, protože v dané době jsem už vypadal podobně jako on na obalu alba, s ještě trochu delšími vousy, což provokovalo moje okolí… Nenabyl jsem dojmu, že zde výrazněji absentuje bicí souprava, ale je pravda, že bych nějaké percussion tu a tam na albu uvítal. To ale zjevně neměl Mayall v plánu a i tak se mu podařilo vytvořit další album bez aktivního bubeníka. Mandel je vynikající hráč a třebaže jsem vyzdvihl jeho schopnost hrát stylově uměřeně bez exhibicí, přece jenom jsem trochu čekal, že nám ukáže, „zač je toho loket“….
Silné čtyři hvězdičky raději hned…. Když budu ještě chvíli dumat a přihodím ještě jednu.

» ostatní recenze alba Mayall, John - USA Union
» popis a diskografie skupiny Mayall, John