Mayall, John - USA Union (1970)

V době, kdy jsem měl patnáct let a pár měsíců navíc, byly právě moje poslední prázdniny po základní devítileté škole a já užíval horké léto jako kytarový bigbíťák ve zkušebně. Končilo dětství a začínal nový svět (bohužel normalizačního prostoru, který jsem si jako kluk moc nepřipouštěl)… a zrovna v tomhle období John Mayall na opačném konci světa v Los Angeles nahrával album USA Union.
V té době jsem ho ještě neobjevil, ale na výběru Supergroup (zmiňovaném na jiném místě) jsem zaregistroval skladbu Took The Car, která mě zaujala svou svižností a nedbalou elegancí a už jsem na ni nějak nezapomněl. Po dalších letech jsem dosáhl na tohle album a skladba, od té doby nepříliš často slyšená mi zase připomněla ty staré časy. John Mayall už byl naturalizovaný Američan a překvapoval svým odlišným pojetím blues….

NATURE´S DISAPPEARING – velmi slibný začátek v procítěném blues otvírá album v tom nejlepším světle. Dunivá baskytara bývalého člena Canned Heat ̶ Larryho Taylora, citlivě ohýbané tóny elektrické kytary – dalšího člena Canned Heat – Harveyho Mandela a samozřejmě foukací harmonika Johna Mayalla a jeho nezaměnitelný hlas. Žádné bicí a přesto pulsující rytmus dokáže tuhle absenci skvěle nahradit. A už tu jsou elektrické housle bývalého člena Zappovýzch Mothers Of Invention – Dona „Sugarcana“ Harrise. Radost poslouchat, tuhle tvůrčí dílnu a znovu si připomínám, odkud asi „bral rozum“ náš houslista Honza Hrubý… Kreativní a uvolněné od začátku až do konce.

YOU MUST BE CRAZY – další model energičtěji pojednané bluesové formy. Pulsující basy jsou velmi výrazné a ostatní instrumentace se na ni krásně nabaluje včetně Mayallova jemného vysokého hlasu. Také zde mám pocit spíš nějakého session než pronikavé autorské koncepce s vypilovaným aranžmá nějakých detailů… Harris svými houslemi výtečně koloruje celkový sound. Nehraje nějaká ďábelská melodická spojení, ale velmi výstižné tónové proměny, které neváhá ohýbat wah wah pedalem. Energické a přirozeně kreativistické téma….

NIGHT FLYER – tohle blues jakoby se proměnilo v zajímavou odrůdu valčíku, což potvrzuje rytmus samotný. Mayall sedí za elektrickým pianem a Mandel, Taylor a Harris hraje dobře prokreslené party a nezapomínají na výborné unisono, které se krásně vine v melodii. Uvolněné a podmanivé. Mayall si v mezihře střihne nekomplikované sólo a je následován Harrisovými houslemi. Třebaže název zní poněkud poeticky, já spíš vidím tu zakouřenou krčmu s petrolejkou u stropu a na malém pódiu tenhle bluesový kvartet, jak hraje pro vnímavé publikum, která dokáže docenit jemné nuance téhle hry a bezprostřednost pojetí…. Kapela zní jako správný Čundrgrunt v americkém balení…..

OFF THE ROAD – Taylor svými důraznými basovými tóny nasadí výtečné téma, které posunuje blues do jazzové polohy. Ostatně i další pojednání skladby potvrzuje jazzové cítění. Ovšem Taylor na baskytaru perlí v samostatném chorusu a velmi dobře! A Mayall s ostatními mu v podstatě sekundují. Tohle je opravdu o Larrym Taylorovi. Výborná věc, ale přece jen trochu krátká…

POSSESSIVE EMOTIONS – tenhle hudební přístup zní v začátcích trochu šamansky, ale potom se Mayallův hlas rozezpívá a skladba získá jasnější podobu a máme tady další skladbu. Nemá bohatou harmonii, ale to se u blues ani neočekává a téma je víceméně dané. Mandel si pohrává se svými kytarovými tóny a rozvíjí tónovou architekturu za Mayallových kytarových doprovodů. Taylorova baskytara je velmi výrazně přítomna svými modulovanými tóny, ale je zde i foukací harmonika a mírně kvákající a ohýbané tóny. Hraje se zde s emocemi, jak už prozrazuje samotný název. Harris si lehce pohrává s elektrickými tóny svých houslí a nechává volný průchod náladotvornostem….

WHERE DID MY LEGS GO – tady se vracíme ke klasické formě blues. Mayall sedí za klavírem a a za hutných basových doprovodů a kytarových přiznávek nám kapela nabídne další důrazně znějící blues. V mezihře Mayall hraje obligátně klavírní staccato, ale občas zakouzlí s tóny ve střední poloze, což zní docela zajímavě. Zvlášť když spojí svou levou ruku s Taylorovými basy. Také Mandel sem přichází s mezerovým sólem. Hraje klasicky a nemá potřebu nějak claptonovsky exhibovat, přesto cítím tu úžasnou muzikantskou empatii na první poslech

TOOK THE CAR – ano, tohle je mnou zmiňovaná skladba z projektu Supergroup. Výtečný foukací harmonika s přefukovanými tóny a Mayallův hlas natočený v playbacku za úsečně sekaných kytarových akordů Mandela a opět důrazně bezchybných Taylorových basů. Všechno tady šlape, dusá, pulsuje a do této instrumentace se zapojí i Harrisovy housle ve výtečné mezihře. Ano, jako by všichni jamovali a jde jim to v jedinečném pojetí opravdu mistrovsky. V něčem se mi tahle skladba připomíná s legendární Room To Move… nic komplikovaného, ale přesto úžasně podmanivého a strhujícího do tance, nebo se jen tak připojit do hry na percussion nebo další kytaru. Opravdu – všechna čest.

CRYING – Harris na housle otvírá téma další skladby. Je procítěné a působivé. Není sejmutou elektrický, ale zní svým klasickým tónem. Pohrává si s jemnými detaily hry, aniž by komplikoval melodickou linku. Vyjádření pláče se zde děje ve velmi věrném odrazu, čemuž výtečně sekunduje Taylor s baskytarou a Mayall na klavír. Tohle je sólo pro Harrise. Mandel slyším na elektrickou kytaru jakoby zdálky a basy a klavír překrývají celkový sound. Možná je zde zakomponován i jakýsi depresivní pocit. Nabyl jsem dojmu, že půjde o instrumentální skladbu, ale Mayall mě vyvede z omylu. Jeho hlas je jaksi podivně potlačen a působí dojmem jakési sevřenosti ve výškách. Zní lépe a přesvědčivěji ve střední a hlubší poloze. Pozvolné odeznívání má ovšem svou vnitřní katarzi…

MY PRETTY GIRL – tuhle skladbu si pamatuji z Beat Clubu na ORF, ale tam byla nahrána už s bicími Soko Richardsona a získávala nový rozměr…. Klasické bluesové téma s výraznou baskytarou a Mayallovým naříkavým hlasem, který doprovází foukací harmonika. Mandelova kytara má zaoblený a utopený tón, což se mi jeví jako poněkud zamlžené sdělení. Baskytara je ovšem výtečná každým coulem a Taylor s ní pracuje s erudicí opravdového znalce basového terénu, jako hráč s kontrabasovou minulostí. Vyzpívávání svých pocitů se zde děje v jedinečném uchopení.

DEEP BLUE SEA – výraznější bluesová varianta s více čitelnými nástrojovými party a s odlišným zvukem od předešlého materiálu. Volání po percussion jakoby bylo vyslyšeno a tak se zde rytmická složka výrazně posiluje nejen congy, ale i tamburínou. Mayall vedle zpěvu hraje i na klavír. Máme trochu pocit, jakoby si zde chtěl vynahradit melodické směřování a v jistém slova smyslu bychom o tomhle blues mohli hovořit jako o písni s hitovou ambicí. Harrisovy housle v další mezihře získávají svůj prostor a tak čekám ještě na Mandelovu kytaru, která hraje důrazné akcenty v doprovodu. Ale je to Harris, který opět přichází s houslemi na dokreslení tématu a nálady a rytmická složka skladby se výrazně prosazuje a nakonec je skladba vedena k závěru

Předešlé album Empty Rooms se mi líbilo, ale myslím, že tady se Mayallova parta posunula do vyššího levelu a od první skladby s nimi jedu v první třídě. Když jsem album získal do sbírky cítil jsem s Mayallem určité vibrace, protože v dané době jsem už vypadal podobně jako on na obalu alba, s ještě trochu delšími vousy, což provokovalo moje okolí… Nenabyl jsem dojmu, že zde výrazněji absentuje bicí souprava, ale je pravda, že bych nějaké percussion tu a tam na albu uvítal. To ale zjevně neměl Mayall v plánu a i tak se mu podařilo vytvořit další album bez aktivního bubeníka. Mandel je vynikající hráč a třebaže jsem vyzdvihl jeho schopnost hrát stylově uměřeně bez exhibicí, přece jenom jsem trochu čekal, že nám ukáže, „zač je toho loket“….
Silné čtyři hvězdičky raději hned…. Když budu ještě chvíli dumat a přihodím ještě jednu.



reagovat

hejkal @ 04.09.2012 12:40:14
Tento album mám veľmi rád a dobre sa mi teda čítala táto recenzia. Vyžaduje si podľa mňa bluesovo zrelšieho poslucháča, ale akonáhle chytí za srdce, už nepustí. Obdivuhodné je aj to, že celú dosku nahrali za krátky čas a bez hlbšieho skúšania. Obdivuhodné.

Petr Gratias @ 04.09.2012 12:59:59
Zdravím, Hejkale... díky za reakci.
Přiznám se, že moje znalost Mayallovy produkce
v sedmdesátých a osmdesátých letech dost pokulhává.
Musím říct, že ne všechno, co později natočil se mi líbilo a měl jsem pocit, že alba vznikají z nějaké setrvačnosti, stejně tak měnil sestavy hudebníků.
JAZZ BLUES FUSION jsem míval na LP. To byla znamenitá věc, ale další alba si buď pamatuji málo, nebo jsem je dokonce vůbec neslyšel.
CHICAGO LINE a ARCHIVES TO THE EIGHTIES se mě líbily, ale jinak se některá alba potácela s jakýmsi nedostatkem silnějších nápadů nebo nedokonalé produkce.
POřád tak nějak čekám, že ty nebo Gunslinger napíšete něco o těchto albech, ale k Mayallovi se nikdo moc nemá.... docela bych uvítal, kdyby se toho někdo ujmul. Já tyto alba nmám k dispozici.
Zdravím!

Mohyla @ 05.09.2012 17:57:31
Album by sa dal najjednoduchšie charakterizovať slovami " blues vyššieho levelu". Prvé, čo upúta, je neúčasť bicích. S rytmikou si však solídne poradila basa, gitara a miestami klávesy. Osobne by som nejaké to "škrabotanie" chrastítkami, prípadne nejakým bubienkom neodmietal, ale dá sa hrať aj bez perkusií. Keď vezmem do úvahy rok vzniku nahrávky, napadajú ma dva dôvody absencie bicích na albume. Novátorstvo, lebo vtedy tak nik nehral, alebo akýsi druh pocty starým bluesmanom, ktorí bicie v pravom slova zmysle nepoužívali tiež. V každom prípade veľmi zaujímavý a kvalitný album, čo platí aj o recenziách Hejkala a Petra.

Petr Gratias @ 05.09.2012 20:01:10
Zdravím, Mohylo a díky za Tvoje
zajímavé postřehy.
Souhlasím. Mayall opravdu novátorsky
"odhodil" bicí soupravu a vlastně na třech albech
museli posluchači přivyknout nové variantě blues.
Bylo to hodně odvážné, ale souhlasím i s tím, že chtěl podle vzoru černošských bluesmanů tu ryzí formu
"vrátit" zpět svým posluchačům.
Bylo to odvážné, ale velmi zajímavé.
Myslím, že právě v tomhle období Mayall dosáhl svého vrcholného období.
Ani ty se nepustíš do recenzí alb ze sedmdesátých let, která Mayall vytvářel?
Evidentně to tady asi nikoho nezajímá, anebo se tomu bluesově orientovaní příznivci nějak vyhýbají....

hejkal @ 06.09.2012 07:05:50
Od New Year, new band, new company už jeho albumy nemávlastním, kedysi dávno som ich počul a v budúcnosti si ich plánujem požičať a vypočuť, ale momentálne viem akurát to, že ma veľmi nezaujali, návrat k Mayallovi nastal u mňa v 90. rokoch jeho tvorby, kedy tvoril solídne dielka, rovnako ich však nevlastním a až na jeden (Blues for the lost days), ktorý je momentálne mimo predajnú distribúciu, sa ich ani nechystám kupovať.

Blues je hudba, ktorá má niekoľko zaujímavých vlastností. Z hľadiska počtu tónov nepatrí k najbohatším, z hľadiska rytmu si vystačí s „triolovým“ cítením hraným pomaly alebo rýchlo, z hľadiska techniky hry kladie dôraz na presvedčivosť citov a energie, viac než na samotnú technickú zručnosť. Kým starí černosi nevedeli o hudobnej teórii nič, a tak si vymýšľali vlastné akordy a postupy, čo dnes robí z ich hudby priam nezahrateľnú vec, neskorší (a hlavne bieli) bluesmani v tomto smere ďaleko viac dbali na schematizmus, pričom pocit bol stále tou najdôležitejšou zložkou prejavu. Hoci blues a priori neodmieta techniku, väčšina takzvaných „technikov“ je veľmi často nepresvedčivá a zlyháva práve v tej citovej rovine, ktorá sa nedá naučiť a hoci ju ani nie je možné exaktne definovať, každý fanúšik blues rýchlo odhalí jej neprítomnosť. A tým sa dostávam k Mayallovi. Je to chlapík, ktorý sa v blues cíti ako ryba vo vode. Zdanlivo je úplne rovnaký na celej svojej diskografii, avšak bližší pohľad odhalí, že za svoju kariéru v podstate dosť experimentoval. Nerobilo mu problémy nahrať album v dvojici iba s bubeníkom, skúšať džez, dychy, husle alebo sa v pohode vrhol na hranie bez bubeníka. Okrem toho, že sa v jeho skupinách vystriedalo viac hudobníkov než ministrov v slovenskej vláde, je zaujímavé, že Mayallov hlások, harmonika, klávesy a gitara vždy dokázali jasne identifikovať, o koho sa jedná. A to je aj dnes vzácnosť.

Čo sa týka toho hrania bez bubeníka, príkladom je album USA Union. Mayall rozpustil anglickú zostavu, odišiel do Ameriky a keďže ho jeho nahrávacia spoločnosť súrila, že by mal vydať album, obvolal pár miestnych hudobníkov a za dva dni nahral tento počin (plus ďalšie dva dni mixovania). O to viac prekvapuje súhra džemujúcich hudobníkov, či už sú to basák a gitarista z Canned Heat alebo huslista Don Harris, ktorý je hlavným spestrením albumu.

Album je najlepšie možné charakterizovať ako tichý, ale stále energický matroš, ktorý stojí na jednom z najpresvedčivejších výkonov hudobníkov, aký som v blues kedy počul. Okamihov na zapamätanie je tu požehnane. Pohodová tichá atmosféra Nature’s disappearing, svižná, ale stále tichá You must be crazy, kde znejú super husle, plávajúca ospalosť v Night flyer, swingujúca basa v Off the road, chvatná nálada v Possessive emotions, klasický závan Ameriky v On where did my legs go, harmoniková jazda Took the car, plačúce husle v pomalej Crying (toto je vrchol albumu), pokojná atmosféra v My pretty girl s basovým sólom alebo záverečné „skotačenie“ v Deep blue sea.

USA Union nie je album pre rockera a ani pre nikoho iného, kto nie je fanúšikom čistého blues. Celý sa nesie v tichej zvukovej hladine, ale aj tak znie nesmierne živo. Nemá bicie, ale moc si to človek neuvedomí, pretože rytmika je väčšinou rozbehnutá ako snehová lavína. Skvelý album, ktorý nedostane päťku, pretože mne bicie predsa len robia dobre a aj keď to nie je kaz, uvítal by som ich. Ortodoxní bluesmani pokojne môžu pridať jednu hviezdu, ostatní môžu pokojne jednu až tri ubrať. Toto je bluesový experiment na jednotku, ale ako štart do Mayalla ho neodporúčam nikomu.

P.S. Blues má ešte jeden zvláštny rys, silno stojí na takzvaných štandardoch, čo sú skladby, ktoré hrajú všetci stále dokola. Na originalitu materiálu sa teda moc nehrá. :)

reagovat

Jester @ 02.11.2009 09:24:26
Nedá mi to, ale tohle je asi nejlepší recenze, kterou jsem tady kdy četl. Jdu si to album sehnat.
Díky za Tvoje postřehy, rád si je vždy přečtu.

hejkal @ 02.11.2009 13:27:29
Fajn, som rád, že som navnadil.

Filozof @ 03.11.2009 14:10:47
Polemizovat o Tvých názorech budeme jistě jindy a jinde, zde jen pár slov k této desce.
Osobně nevidím důvod, proč by kdokoliv nemohl začínat s Mayallem právě tady. Čtenáři - nenech se odradit. .-)

Dále je myslím vhodné říci, že tato deska není sbírkou dvanáctek, jak si mnozí vyloží po Tvé větě: "...nie je pre nikoho iného, kto nie je fanúšikom čistého blues...". Je milion daleko purističtějších bluesových alb. Tady jde spíš o typický příklad Mayallova hledačství.

A do třetice je nutno dodat, že u tohoto alba je maximálně důležité mít kvalitní aparaturu. Jemné koloratury basy a houslí Vás dokonale vtáhnou do přediva jeho hudby - ale musíte ty nástroje dobře slyšet. Z plastové minivěžičky Vám asi zbude v uších jen nijaký šum a nuda... takže pozor na to.

hejkal @ 03.11.2009 14:48:01
Áno, nie je to súbor dvanástiek, ale aj tak je to blues, ktorý je tak toršku mimo rockového rinčania, to som tým čistým myslel.

Zdeněk @ 03.11.2009 19:20:05
Tak tohle Mayallovo album jsem neznal - díky za tip-
výborné!

Apache @ 03.11.2009 19:48:56
Obal je ale hodně známý...

Zdeněk @ 03.11.2009 19:59:39
No co se dá dělat,rád se poučím

Filozof @ 04.11.2009 08:58:06
Celý Mayall a většina všeho ostatního blues je "mimo rockové řinčení". Tak to jest. Od toho je to blues. :-)