Flying Colors / Flying Colors (2012)

Co by se tak asi dalo očekávat od supergroup, kde většina jejích členů prošla nejvýznamnějšími prog-rockovými kapelami a z nichž jeden dokonce prožil několik let v legendárních Deep Purple? Nejspíš nějaký hustý nářez na pomezí tvrdého rocku až těžkého kovu, art–prog-jazz-rocku a bůhvíčeho ještě. Ale- ajtakrajta- krutá realita je taková, že Flying Colors nám na svém debutu naservírovali klasický americký devadesátkový pop-rock.

Kolekce začíná sympaticky rozběhnutou basou, příjemně přihazovanými klávesovými kily, pěknými kytarovými vyhrávkami. Ani zpěv se nezdá být úplně marný a refrén je slušně vygradovaný- „Blue Ocean“ je zkrátka jedna z těch povedenějších.
To platí i pro následující, ještě o něco tvrdší „Shoulda, Woulda, Coulda“- první vrchol alba ale přichází až se skladbičkou „Kayla“- rozjíždí se to sice pomalu a už už to vypadá na dost trapný slaďáček, ale refrén vše bohatě vynahradí opravdu netradičně a originálně melodicky i rytmicky vedenou linkou.
Bohužel, následuje pětice skladeb, kde to už začíná jaksi váznout a unavovat- „The Storm“ má docela slušný, výbušný refrén, ale ve „Forever In A Daze“ se harmonicky dostáváme až někam k ELO. „Love Is What I´m Wating For“ má snad sice tak trochu něco z Beatles, ale už je to opravdu dost popíkoidní. Verze v „Everything Changes“ mi nápadně připomíná příšernou odrhovačku „It´s A Wild World“ od Mr.Big. A „Better Than Walking Away“ je prostě strašná.
Všechny tyhle písničky mají navíc stejnou strukturu neboli schéma:
A- úvodem melancholická verze: Hrdina písně, v podstatě nesmělý, nadmíru empatický chlapec se ráno probudí, sám ve velké posteli v luxusním bytě někde v 59. poschodí mrakodrapu, chystá si snídani a medituje nad nespravedlnostmi tohoto světa.
B- objevuje se optimistický refrén: Náhle si však uvědomuje- ale vždyť mám tebe a ty máš mě, já tě miluji, ty mě miluješ= život je krásný!
(To celě se samozřejmě několikrát zopakuje.)

Když už je tedy úplně nejhůř, najednou se odkudsi vyloupne skvost v podobě „All Falls Down“, Pro mě zdaleka nejlepší píseň na albu. Opravdu nekompromisní, tvrdý nářez v krkolomném tempu, vynikající bicí a velice vtipně vedená zpěvová linka včetně sborového zhutnění. Toto je fakt dobrý, kéž by tu takových bylo víc.
Bohužel, následuje (další) utahaný cajdák „Fool In My Heart“ a album uzavírá 12-ti minutová(!) nuda nazvaná „Infinite Fire“. Kdyby trvala ty 4 minuty jako zbytek tracků, neměl bych vcelku nic proti, ale chlapci si asi řekli, že jsou přece jen tydlencti progrockeři a že by měli něco udělat také pro své progrockové fanoušky. No, myslím si, že na tuhle nesmyslnou délku mohli natáhnout kteroukoliv, ale zřejmě obětovali tu, která přeci jen neměla takový potenciál stát se rádio- hitem.

Podtrženo a sečteno- chápu, že aktéři tohoto projektu, o jejichž muzikantské bravurnosti nemám sebemenších pochyb. si chtěli zahrát něco odlehčenějšího tak trochu sami sobě pro radost a v některých okamžicích je to i znát. Ale vadí mi prvoplánová, průhledná snaha o líbivost za každou cenu a ty metráky cukrové sladkobolnosti. Prostě tohle album je mnohem víc POP než PROG (ne, že bych měl něco proti POPu, ale zrovna tenhle americký mi moc nesedí). Komerční úspěch tohle album určitě mít bude (a bude se líbit i holkám!) a koneckonců- proč mu to nepřát? Dám tři hvězdy, protože musím uznat, že je to opravdu velmi dobře zahrané a (až na výjimky) to pěkně šlape.

» ostatní recenze alba Flying Colors - Flying Colors
» popis a diskografie skupiny Flying Colors