Osanna / L'Uomo (1971)

Při postupném pronikání do kouzelného světa progresivní hudby pocházející z apeninského poloostrova jsem nemohl vynechat jeden z jejích pilířů, skupinu Osanna. A nebyla to jen hudba, která mne k ní přitáhla. Na archivních snímcích italské televize lze vidět, že si hudebníci v počátcích své kariéry budovali neotřelou image. Obličeje pomalované paintingem, teatrální vystupování, odění v prapodivných hábitech. Postupně jsem si od těchto italských svérázů koupil tři desky - L'uomo, Milano calibro 9 a zřejmě nejslavnější a nejopěvovanější Palepoli.

Debutové album L'uomo se na trhu objevilo už v roce 1971, tedy v době, kdy se italská scéna teprve začínala překotně rozvíjet. Přináší porci neodolatelného, archaicky znějícího bigbítu. Napadá mne paralela s našimi skupinami Blue Effect, nebo Progress Organization. I naši muzikanti se tak trochu vzhlíželi v zahraničních vzorech, nechali se inspirovat, natáčeli coververze a zpívali částečně mateřtinou, částečně anglicky. Nu a podobné je to i s těmito italy. Dominuje kytarový hard rock vydatně podporovaný příčnou flétnou, tu se objeví harmonika, tu saxofon, texty jsou italské, anglické a ve skladbě L'amore vincerá di nuovo je to dokonce půl na půl. Hudebně oscilují někde mezi Jethro Tull, Deep Purple Mk. I a Hendrixem, ale slyšitelná nepůvodnost mi vůbec nevadí. Navíc je tu nezanedbatelný vlastní vklad v podobě pověstné a neodolatelné italské melodičnosti.

Desku otevírá instrumentálka Introduzione. Akustickou kytaru přehluší nervydrásající pazvuky, z nichž vynoří se basová figura, skřípavá kytara a je to tady. V pořádném tempu. Okamžitě si mě získal bubeník, neb do toho buší jak naspeedovaná veverka. Sólo si postupně vezmou příčná flétna, harmonika, kytara, opět flétna a tady skladba končí.

Akustika a flétna v pěkné, renesanční melodii rozjíždí titulní kus L'uomo. Celý se nese v klidnějším duchu, poprvé zazní procítěný zpěv v italském jazyce a v intermezzu překvapí atak sršňů v podobě rozdrážděných saxofonů. Po krásně zpěvném, harmonickém refrénu skladba plynule přechází do následující Mirror train. Ráznou rockovici s anglickým textem zhruba v polovině vystřídá najazzlá část se sóly na kytaru a flétnu. Končí pak malým kytarovým cvičením a opět plynule na ni navazuje píseň Non sei vissuto mai. Jednoduchý hard rock s náladotvornou mezihrou, na samý závěr zazní úvodní motiv skladby L'uomo.

Vado verso una meta je krátká a přímočará, žádné kudrlinky a než se člověk naděje, je tu kouzelná písnička In un vecchio cieco. Sborový zpěv, italská - téměř folklorní melodika, akustické kytary, perkuse, flétna a bum! Jásavá atmosféra násilím je přervána naříkáním týraného saxofonu.

Nejdelší skladbou kolekce je něco přes šest minut dlouhá L'amore vincerá di nuovo, typický to kousek pro šedesátá léta. Je to zpěvné, optimistické a tak trochu ulítlé. I vzhledem k vtípkům a smíchu v závěru písně mám dojem, že ji Osanna zamýšlela jako parodii.

Poslední dva snímky - Everbody's gonna see you die a Lady Power jsou šťavnatými hardrockovými kousky opatřené anglickými texty, v sólech se opět objevuje nezbytná flétna, v prvně jmenované i harmonika a saxofon. Samotný závěr alba ztrácí se znovu ve hvízdání a pazvucích úvodní Introduzione.

Výborná deska a ačkoli není stylotvorná ani zásadní, mám ji ze tří alb Osanna jmenovaných výše nejraději.
Proto za 4.

» ostatní recenze alba Osanna - L'Uomo
» popis a diskografie skupiny Osanna