Osanna - L'Uomo (1971)

Při postupném pronikání do kouzelného světa progresivní hudby pocházející z apeninského poloostrova jsem nemohl vynechat jeden z jejích pilířů, skupinu Osanna. A nebyla to jen hudba, která mne k ní přitáhla. Na archivních snímcích italské televize lze vidět, že si hudebníci v počátcích své kariéry budovali neotřelou image. Obličeje pomalované paintingem, teatrální vystupování, odění v prapodivných hábitech. Postupně jsem si od těchto italských svérázů koupil tři desky - L'uomo, Milano calibro 9 a zřejmě nejslavnější a nejopěvovanější Palepoli.

Debutové album L'uomo se na trhu objevilo už v roce 1971, tedy v době, kdy se italská scéna teprve začínala překotně rozvíjet. Přináší porci neodolatelného, archaicky znějícího bigbítu. Napadá mne paralela s našimi skupinami Blue Effect, nebo Progress Organization. I naši muzikanti se tak trochu vzhlíželi v zahraničních vzorech, nechali se inspirovat, natáčeli coververze a zpívali částečně mateřtinou, částečně anglicky. Nu a podobné je to i s těmito italy. Dominuje kytarový hard rock vydatně podporovaný příčnou flétnou, tu se objeví harmonika, tu saxofon, texty jsou italské, anglické a ve skladbě L'amore vincerá di nuovo je to dokonce půl na půl. Hudebně oscilují někde mezi Jethro Tull, Deep Purple Mk. I a Hendrixem, ale slyšitelná nepůvodnost mi vůbec nevadí. Navíc je tu nezanedbatelný vlastní vklad v podobě pověstné a neodolatelné italské melodičnosti.

Desku otevírá instrumentálka Introduzione. Akustickou kytaru přehluší nervydrásající pazvuky, z nichž vynoří se basová figura, skřípavá kytara a je to tady. V pořádném tempu. Okamžitě si mě získal bubeník, neb do toho buší jak naspeedovaná veverka. Sólo si postupně vezmou příčná flétna, harmonika, kytara, opět flétna a tady skladba končí.

Akustika a flétna v pěkné, renesanční melodii rozjíždí titulní kus L'uomo. Celý se nese v klidnějším duchu, poprvé zazní procítěný zpěv v italském jazyce a v intermezzu překvapí atak sršňů v podobě rozdrážděných saxofonů. Po krásně zpěvném, harmonickém refrénu skladba plynule přechází do následující Mirror train. Ráznou rockovici s anglickým textem zhruba v polovině vystřídá najazzlá část se sóly na kytaru a flétnu. Končí pak malým kytarovým cvičením a opět plynule na ni navazuje píseň Non sei vissuto mai. Jednoduchý hard rock s náladotvornou mezihrou, na samý závěr zazní úvodní motiv skladby L'uomo.

Vado verso una meta je krátká a přímočará, žádné kudrlinky a než se člověk naděje, je tu kouzelná písnička In un vecchio cieco. Sborový zpěv, italská - téměř folklorní melodika, akustické kytary, perkuse, flétna a bum! Jásavá atmosféra násilím je přervána naříkáním týraného saxofonu.

Nejdelší skladbou kolekce je něco přes šest minut dlouhá L'amore vincerá di nuovo, typický to kousek pro šedesátá léta. Je to zpěvné, optimistické a tak trochu ulítlé. I vzhledem k vtípkům a smíchu v závěru písně mám dojem, že ji Osanna zamýšlela jako parodii.

Poslední dva snímky - Everbody's gonna see you die a Lady Power jsou šťavnatými hardrockovými kousky opatřené anglickými texty, v sólech se opět objevuje nezbytná flétna, v prvně jmenované i harmonika a saxofon. Samotný závěr alba ztrácí se znovu ve hvízdání a pazvucích úvodní Introduzione.

Výborná deska a ačkoli není stylotvorná ani zásadní, mám ji ze tří alb Osanna jmenovaných výše nejraději.
Proto za 4.
reagovat

alienshore @ 07.02.2013 16:23:25
Zdravím Snake, vidím že máš rád italo-prog .... vravia ti niečo kapely ako La Maschera Di Cera, L'estate Di San Martino alebo Magnolia ? ... to sú také novodobé italo-prog kapely, La Maschera Di Cera majú teraz novinku Le Porte Del Domani, ktorá je dosť dobre hodnotená momentálne ...., L'estate Di San Martino vydali v roku 2012 zaujímavú vec Talsete di Marsantino a hosťuje tam napr. Steve Hackett ... možno sa ti to bude pozdávať :-)

Snake @ 08.02.2013 07:59:37
Kdepak,alienshore,ale tebou jmenované kapely neznám.
Soudobé italské hudbě se zatím nevěnuji.Úplně si
vystačím s pátráním v mnohdy notně zaprášených archivech.Mám vytipováno ještě relativně dost desek
ze sedmdesátých let,na které musím nejdříve našetřit.
Díky za reakci.

hejkal @ 08.02.2013 08:10:47
S L'Estate di San Martino mám skúsenosť iba z ich starým demom zo 70. rokov, ktoré vyšlo ako príloha ku knihe A. Croceho: >> odkaz a znelo to fajn.

Akusticko-elektrický vzdušný úvod Introduzione doznie, nastúpi basa, gitara, zvyšok skupiny a už to ide. Jethro Tull flauta a vlastne aj všetko ostatné je Jethro Tull. Tak by sa stručne dala zhrnúť prvotina skupiny Osanna. Harmonika je už iba čerešničkou na torte.

L’Uomo je pre zmenu Jethro Tull ako vyšitý, mixuje akustické nástroje s elektrickými, prvýkrát sa ozve taliansky spev a náznak melodickej naliehavosti. Vrazili tam aj nejaký saxík a kvázi zborové spevy, je to celkom sranda. Najmä, keď sa všetko zatemní a nastúpi hromada zmien, motívov, žánrov...

Mirror train dodáva niečo džezovej nálady, Non sei visuto mai a Vado verso una meto sú skôr tvrdšie hard rockové veci, hoci zmien je tu tiež dosť. Benefitovská In un vecchio cieco navnadí na absolútny vrchol albumu, skladbu L’amore vincerá di nuovo, čo je jemná vec s gradáciou jak prasa(cia chrípka). Čisto rocková Everybody’s gonna see you die a rovnako hard Tull rocková Lady power svižne odsýpajú a album sa tak výborne dopočúva.

Neviem, či je to až tak progresívna doska, každopádne mám pocit, že protagonisti do väčšiny skladieb vrazili všetky vplyvy, ktoré im preleteli ušami a zaobalili ich do hard rockového kabátu. Jethro Tull na tripe. Slušný debut.

reagovat

Jedná se o vítečný počin. Já progressivní hudbě sice holduji jen okrajově, leč Osanna tímto albem povíšila italskou scénu na úroveň britské. Jedná se období, kdy na západě dominovali umělci typu K. Crimson, Yes...
Myslím si, že hodně inspirace si také převzali ze hry Andersona z Jethro Tull.
reagovat