Blue Cheer / Vincebus Eruptum (1968)

Musím konstatovat, že Blue Cheer jsem ve své sbírce neměl. Jednoduše všechno člověk doma mít nemůže, ale neřekl bych, že je to proto, že bych nchtěl. Prostě je „překrývalo“ hodně dalších a dalších kapel… Znám je ale již dlouhá léta, ale musím konstatovat že na poli amerického syrového rocku znám jiné kapely, které mě přirostly k srdci víc. Ale nakonec jsem se rozhodl a jejich debutové album jsem si pořídil. Po desítkách let, tedy začnu „objevovat“ to co už znám a tak se do toho pustím… Už obal samotný mě velmi zaujal a je odrazem výtvarného názoru dané doby (typografie, barva, motiv a portrét)...

SUMMERTIME BLUES – syrový rockový nástup. Na pár okamžiků jsem nabyl dojmu, že je zde silná inspirace (v úvodní fázi) Hendrixovou skladbou Purple Haze (!). Pak už tady máme dravou hudební smršť od Eddie Cochrana, bílého rockandrollového hrdiny. Zpěv se poslouchá velice dobře, je to baskytarista Dick Peterson. Hudba je nekompromisní a agresivní a dokážu si představit, jak musela provokovat neinformovaného posluchače ve své době. Hudba je z dnešního pohledu zrnitě jednoduchá, ale už i tady je vypilováván zásadní jednoduchý riff, který má svou sílu. Kapela dokáže pracovat s dramatickými vyústěními a to je sympatické. Zvuk je ovšem na hranici únosnosti… Vzpomínám si, že tuhle skladbu jako cover dělali i The Who…

ROCK ME BABY – tohle vypadá jako rockové blues. Klasický model bluesové struktury, který je od počátku čitelný a předvídatelný. Hutné basy a zašumlované bicí Paula Whaleyho. Kytarista Leigh Stephens sice není nějaký zázračný talent, ale do powerrockového tria jeho podíl dobře zapadne. Sólo mi sice přijde v mezihře takové chaotické, jakoby se hledaly harmonické souvislosti, ale ten celkový dojem je bluesově zatěžkaný a protože se píše osmašedesátý rok je všechno v intencích doby. Závěr jakoby psychedelicky zvýrazňoval téma, které má zaujmout expresivitou podání.

DOCTOR PLEASE – tak tady je cítit vliv ďábelského Jimiho Hendrixe každým coulem. Ono se to asi jinak nedalo v době, kdy alba Experience válcovala hudební scénu na obou stranách Atlantiku. Nijak závrátně vystavěná kompozice, hraje se tady se základním principem, ale Dick Peterson stíhá sázet dunivé basy, ale být i talentovaným shouterem podle modelu nejexpresivnějších ztvárnění Jima Morrisona. Stephens teď ovšem rozjede kytarový běh a chce ukázat, že není žádné ořezávatko. Z dnešního pohledu už nic zázračného, ale tehdy takhle silově, agresivně a poměrně dlouho hrát na albu nebylo běžné. Bicí se hrnou jako lavina kamení a basy duní jako podzemní výbuch ve sklepích po náletu Stopáž skladby je natažena přes sedm minut, ale po mezihře se zase vracíme do začátečního úderného tématu. Závěrečné kouzlení je opět jako z dílny Jimiho Hendrixe s dlouhým vazbením a kvílením s duněním rytmiky.

OUT OF FOCUS – další hendrixovský derivát, jen co je pravda. Tohle téma zní ale po prvních taktech jaksi komplexněji a čitelněji. Připojily se k tomu tamburíny, parderias a rumba koule (!). Melodická vrstva je čitelnější a i když není nějak rafinovaně vystavěná, přesto má sílu uhranout a o to tu šlo asi nejvíc. Zpěv je jaksi zahlušen hřmotným soundem. Kytarové nálety jsou nahrány v playbacku, což přináší větší pestrost a barevnost, ale hudba nesahá k nějakým zásadně průkopnickým principům. Víceméně jsem toho názoru, že už byly na albu vytyčeny hranice a víme, co můžeme očekávat. A zase vazbení a kvílení, aby dojem zůstal co nejhlubší.

PARCHMENT FARM – tak tuhle tuhle skladbu bych měl znát, mám pocit že je od Mose Allisona a že ji nahráli v Británii i Bluesbreakers. Tady mě ale mate ta transkripce názvu Parchment Farm – znám ji jako Parchman Farm. Taky mám dojem, že ji nahrál Bob Dylan. Možná se ale mylím, tahle coververze je totálně překopaná a tak se obtížněji hledají styčné body. Dynamické odstíny zde pracují a tak se nám najednou hudba dokonce i odmlčí a některé momenty po odmlce mohou připomínat syrovější Cream. Tohle se ale dobře poslouchá. Stephens bloudí svými kvílivými a zkreslenými tóny málem ve stratosférických výškách a Peterson mu v daném okamžiku pomáhá v dobře pojednaném unisonu. Bicí jsou hřmotné a výbojně hlučné s přemírou činelů. Musím konstatovat, že napětí tohle trio dokáže udržet a rozvíjet jednoduché téma do sugestivního obrazu i s omezenými výrazovými prostředky, kdy stojí a padá struktura skladby na kytaře, baskytaře a bicích.. Zvuk je ovšem mizerný, ale má to atmosféru….

SECOND TIME AROUND – závěrečná skladba má výrazný riff (dost obligátní) a tak se pracuje se schematickými postupy, které jsme potom v první polovině sedmdesátých let slýchali například v Británii např. od Budgie a v USA třeba od Cactus. Ryze elektrická záležitost s nekompromisním tahem na branku, který válcuje všechno, co mu přijde do cesty. Whaley nabídne divoké bubenické sólo, víceméně bez ladu a skladu a Stephens zase omračuje svými destruktivními tóny, které se vzájemně překrývají a posouvají tenhle závěrečný kakofonický hudební útvar někam k free jazzu, že by si s nimi zajamoval i takový John Tchicai. Opakované schéma teď uchopí baskytara a hojně mi to doma duní v reproboxech až do nečekaného zastavení…..

Otázka stojí, lze hudbu, kterou slyšíme na albu Vincebus Eruptum nazvat hard rockem? Pokud se pamatuji, tak historické anály hovoří o tom, že termín hard rock se objevil až v r. 1970! Jak tedy pojednat léta, která se zabývají syrovým agresivním rockem před tímto datem?
Ale asi nemá smysl být tak rigidní a trvat na nějakém konkrétním datu od kdy hard rock byl hard rockem a od kdy ještě nebyl. Myslím, že na rok 1968 je to dost odvážné téma. Mladí hudebníci chtěli šokovat a srazit publikum na kolena a to se jim myslím tehdy podařilo. Mám doma knihu uměleckých fotografií Lindy McCartneyové, která portrétovala koncem šedesátých let na obou stranách Atlantiku tehdejší rockové hvězdy. Stephens, Peterson a Whaley byli fešáci s dlouhými háry v hippie kostýmech a chápu, že se holkám líbili. Škoda, že i sem dorazily drogy…
V mnoha ohledech syrově zrnitě agresivní hudba. Na svou dobu určitě šokovala, i když Leslie West měl v té době svoje Vagrants (předobraz Mountain) a také Cactus se chystali nastoupit na scénu, stejně jako s mírným zpožděním Grand Funk Railroad. Myslím, že ti nakonec všechny převálcovali. Váhám nad pěti hvězdičkami, ale je tady poměrně hodně nepůvodnosti
A tak dám „jenom“ čtyři. Album ale mohu milovníkům syrového rocku potažmo hard rocku doporučit. Určitě by ale albu prospěla zvuková úprava, ta se tehdy moc nevyvedla, i když digitalizace byla ještě daleko….

» ostatní recenze alba Blue Cheer - Vincebus Eruptum
» popis a diskografie skupiny Blue Cheer