Chicago / Chicago V (1972)

Na páté album amerického Chicaga mě upozornil kamarád, který říkal, že si ho musím dřív nebo později pořídit, protože má duši a muzikantskou architekturu podle toho nejlepšího gusta poctivé a živočišné hudby. I když jsem měl pocit, že třemi alby téhle kapely si vystačím (které už jsem doma měl), nakonec jsem neodolal a album se dostalo do mé sbírky a už v ní zůstalo, aby mi připomnělo nasazení a entuziasmus muzikantské umanutosti a hravosti stále s jasnými ambicemi…. Tak trochu navážu na můj nedávný komentář k předešlé recenzi alba, protože po letech už se zase dostalo ke mně a mám ho po ruce a mohu si zpřesnit svoje pohledy a úvahy namístě...

A HIT BY VARÈSE – jak už napovídá tak trochu název, skupina se nechala inspirovat progresivním francouzským skladatelem, kterého uznával třeba i Frank Zappa – Edgarem Varèsem a chtěla do svého big band rocku, nebo chcete-li jazzrocku první generace vložit nějaké avantgardní prvky. Skladbu napsal klávesový hráč Robert Lamm a skupina ji výtečně proaranžovala. Tady je cítit práce studovaných hudebníků, kteří si libují v posouvání hranic a v hledání nových východisek. Intelektuální jazz ve spojení s rockem, kde výtečně pracuje rytmika a dechová sekce trubka-saxofon-trombon. Celek sice není v prvním plánu zcela harmonicky čitelný, ale dává příležitost skloubit emoce s hráčskou erudicí, což se zde děje ve velkém formátu a s velkým nadšením….

ALL IS WELL – další skladba je výrazně uvolněnější a sází spíš na melodickou linku přehledné písně. Chicago jsou nejen brilantní instrumentalisté, ale i výtečně sezpívaní zpěváci a právě tahle skladba to potvrzuje. Není to easy listening jazz, ale zaujmou vás spíš dynamické odstíny jednotlivých nástrojových proměn, než nějaká dravost a syrovost. Prim zde mají především dechy – Waltera Parazaidera, Jamese Pankowa a Lee Loughnanea. Myslím, že skladba je přehledná a stravitelná nejen pro jazzmany, ale i pro zkušeného posluchače…

NOW THAT YOU´VE GONE – Danny Seraphine platil za vynikajícího bubeníka a tady dostává příležitost rozběhnout svou perkusivní hru s řadou přechodů a vířivých breaků. Před mikrofonem je kytarista Terry Kath a znovu rozpoznáváme říznou dechovou sekce, která se přelévá, dokáže být řízná a výbojná, stejně jako hladivá a konejšivá a myslím, že vedle Blood Sweat And Tears, Lighthouse, If, Electric Flag, C.C.S, War, nebo Tower Of Power jsou poměrně rychle rozpoznatelní melodickou linkou a spíš rockovou řízností než jazzovou kontemplací. Výtečné Parazaiderovo sólo doplněné Loughnanem je strhující svou dravostí a výbušností a ostře sekanými frázemi…

DIALOGUE (Part One) – konečně výrazněji slyším kytaru Terryho Kathe, třebaže zde seká zrychlené doprovody a postrádám jeho precizní kytarová sóla. Ve skladbě se nádherně doplňují zpívající Robert Lamm se zastřeným projevem a naopak Pete Cetera s pronikavým a zdravě útočným vokálem. Oba by mohli dost přesvědčivě zpívat i soul, což potvrzuje i způsob vedení hlasů a emocionální vyznění. Kath prošlapuje wah wah pedál a Cetera vyšivá zajímavé basové party…

DIALOGUE (Part Two) – po zvolnění napětí skladba přechází v instrumentálně vypointovaném okamžiku k další části skladby, kam v mezihře vkládá Kath výraznější kytarové linky a po odeznění dechové sekce je zde jeho kytarový drive v obnažené syrovosti, ovšem ne nadlouho, protože dechová sekce a dusající rytmika dodávají skladbě na muzikantské plnotučnosti. Tohle má i v r. 1972 stále tu woodstockovskou rozpoutanost a úžasné nasazení.. Teď se ovšem Chicago promění v gospelové vokální těleso a i bez hudebního podílu táhnou skladbu dravě do konce…

WHILE THE CITY SLEEPS – tak tohle je jazzrock s pořádně dravým spodkem. Rytmika jako bič a řízné dechy s vrčivými hammondkami v pozadí a řeřavou elektrickou kytaru v úměrných proporcích. Skladba je výtečně zazpívaná a zahraná s úžasnou hráčskou emocí. Ceterova baskytara zní jako z dílny Jacka Bruce a Kathovy kytarové proměny jsou křtěné Jimi Hendrixem. Je překvapivé, že studovaní jazzmani mají ústa plná zpívaných tónů a zpívají jako kalifornské skupiny šedesátých let, ale s větší dravostí. Prostě výtečný model hudební symbiózy, který lze jenom pochválit.

SATURDAY IN THE PARK – Robert Lamm má mimořádné štěstí psát výtečně melodicky silné skladby a za výpomoci Cetery zde vznikají jedinečné okamžiky, kdy se jazz prolíná s boogie, rockem a soulem s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Lamm se konečně pořádně opře do kláves klavíru a úderně projíždí harmoniemi. Na rozdíl od té umělecké bídy a vyprahlosti, co kapela nabízela v osmdesátých letech je tady laťka nastavena vysoko a posluchač dokáže docenit ono bezprostřední energické nasazení.

STATE OF THE UNION – výtečné jazzové přiznávky a rytmické proměny sem vstoupí s jedinečnou elegancí a z anonymity vystoupí na okamžik hammondky, které jsou střídány, klavírem a elektrickým pianem a skladba nám najednou černošsky funkuje, ale melodická složka převládá a tak se Chicago neuchyluje k nějakým experimentům Herbie Hancocka, který ve stejném době prozkoumával funk od afrických kořenů. Je tady pořád cítit, že tuhle hudbu dělají běloši, ale nechávají se inspirovat zvenčí. Jedna z velmi silných skladeb na albu. Pastva pro uši muzikanta, ale i pro posluchače, které „umí“ poslouchat a najít mezi řádky úžasná sdělení. Hammondky jsou posilovány Leslie boxem a Kath (k mé netajené nespokojenosti) je se svými kytarovými party potlačen, ale vnímám jeho zajímavý podíl…

GOODBYE – skladba celkem málo nápaditého názvu…. Dobře seřízená dechová sekce a jazzově šlapající baskytara a bicí, které swingují ve výrazných rytmických proměnách. Třebaže to nejprve vypadalo na instrumentální záležitost, vstoupí sem vokální party v uvolněných náladách a jazz se stává hlavním poznávacím znakem. Kathova kytara se jaksi drží na můj vkus příliš v pozadí, zato Parazaiderův saxofon a Pankowův trombon doplněný Loughnaneovou trubkou přebírají štafetu. Podobně jako Kath i Lamm se mně zda jaksi méně využíván, i když jsou ve skladbě přítomni. Jazzmani udržují díky výtečné rytmice Seraphina a Cetery dravost a dynamičnost podání, ale rockové aspekty nejsou v prvním plánu. Přesto ale nemáme co dělat s nějakou akademickou nudou, závěr se nám ale kakofonicky rozpadá do pokřivených obrazců….

ALMA MATER – tak tohle je prostor pro Katha. Lamm zde hraje rozevláté klavírní party a Kath hraje na akustickou kytaru. Sborové zpěvy se opět tlačí k soulu až ke gospelu. Kathův hlas zní hodně černošsky a je barevně velmi výrazný a emotivní, zcela odlišný od Cetery a Lamma. Skladba je zajímavým příspěvkem, cítím z ní nostalgii po dávných školních časech malin nezralých a citlivém chlapském smutku, což podmiňují dlouhé tóny Pankowova trombonu. Střídání durových a mollových poloh je účinné, ale nepřineslo alespoň v závěru Kathovo extempore na elektrickou kytaru a já přitom vím, že zejména na prvním dvojalbu ukázal, zač je toho loket…..

Páté album Chicaga pořád vykazuje spoustu živelného muzikantství, ale přesto, že je projekt kolektivní záležitostí celé party, tak trochu cítím, že zde už byla předem dána pravidla a podle nich se postupuje a iniciativu začínají zvolna vyvíjet vytipované osobnosti, aniž by tím hudba na albu nějak výrazněji utrpěla. Mohu si to dovolit říci, protože jsem tvorbu Chicaga poznával skákáním z alba na album a z období novějšího na starší a proto dokážu určité věci předjímat. Přesto to nepovažuji za přednost nebo výhodu, ale zase mohu z tohoto zjištění vyvodit subjektivní závěry… Tenhle kousek ale pořád patří mezi jejich ukázkové zboží a tak ho lze jenom doporučit čtyřmi hvězdičkami…..

» ostatní recenze alba Chicago - Chicago V
» popis a diskografie skupiny Chicago