Chicago - Chicago V (1972)

Na páté album amerického Chicaga mě upozornil kamarád, který říkal, že si ho musím dřív nebo později pořídit, protože má duši a muzikantskou architekturu podle toho nejlepšího gusta poctivé a živočišné hudby. I když jsem měl pocit, že třemi alby téhle kapely si vystačím (které už jsem doma měl), nakonec jsem neodolal a album se dostalo do mé sbírky a už v ní zůstalo, aby mi připomnělo nasazení a entuziasmus muzikantské umanutosti a hravosti stále s jasnými ambicemi…. Tak trochu navážu na můj nedávný komentář k předešlé recenzi alba, protože po letech už se zase dostalo ke mně a mám ho po ruce a mohu si zpřesnit svoje pohledy a úvahy namístě...

A HIT BY VARÈSE – jak už napovídá tak trochu název, skupina se nechala inspirovat progresivním francouzským skladatelem, kterého uznával třeba i Frank Zappa – Edgarem Varèsem a chtěla do svého big band rocku, nebo chcete-li jazzrocku první generace vložit nějaké avantgardní prvky. Skladbu napsal klávesový hráč Robert Lamm a skupina ji výtečně proaranžovala. Tady je cítit práce studovaných hudebníků, kteří si libují v posouvání hranic a v hledání nových východisek. Intelektuální jazz ve spojení s rockem, kde výtečně pracuje rytmika a dechová sekce trubka-saxofon-trombon. Celek sice není v prvním plánu zcela harmonicky čitelný, ale dává příležitost skloubit emoce s hráčskou erudicí, což se zde děje ve velkém formátu a s velkým nadšením….

ALL IS WELL – další skladba je výrazně uvolněnější a sází spíš na melodickou linku přehledné písně. Chicago jsou nejen brilantní instrumentalisté, ale i výtečně sezpívaní zpěváci a právě tahle skladba to potvrzuje. Není to easy listening jazz, ale zaujmou vás spíš dynamické odstíny jednotlivých nástrojových proměn, než nějaká dravost a syrovost. Prim zde mají především dechy – Waltera Parazaidera, Jamese Pankowa a Lee Loughnanea. Myslím, že skladba je přehledná a stravitelná nejen pro jazzmany, ale i pro zkušeného posluchače…

NOW THAT YOU´VE GONE – Danny Seraphine platil za vynikajícího bubeníka a tady dostává příležitost rozběhnout svou perkusivní hru s řadou přechodů a vířivých breaků. Před mikrofonem je kytarista Terry Kath a znovu rozpoznáváme říznou dechovou sekce, která se přelévá, dokáže být řízná a výbojná, stejně jako hladivá a konejšivá a myslím, že vedle Blood Sweat And Tears, Lighthouse, If, Electric Flag, C.C.S, War, nebo Tower Of Power jsou poměrně rychle rozpoznatelní melodickou linkou a spíš rockovou řízností než jazzovou kontemplací. Výtečné Parazaiderovo sólo doplněné Loughnanem je strhující svou dravostí a výbušností a ostře sekanými frázemi…

DIALOGUE (Part One) – konečně výrazněji slyším kytaru Terryho Kathe, třebaže zde seká zrychlené doprovody a postrádám jeho precizní kytarová sóla. Ve skladbě se nádherně doplňují zpívající Robert Lamm se zastřeným projevem a naopak Pete Cetera s pronikavým a zdravě útočným vokálem. Oba by mohli dost přesvědčivě zpívat i soul, což potvrzuje i způsob vedení hlasů a emocionální vyznění. Kath prošlapuje wah wah pedál a Cetera vyšivá zajímavé basové party…

DIALOGUE (Part Two) – po zvolnění napětí skladba přechází v instrumentálně vypointovaném okamžiku k další části skladby, kam v mezihře vkládá Kath výraznější kytarové linky a po odeznění dechové sekce je zde jeho kytarový drive v obnažené syrovosti, ovšem ne nadlouho, protože dechová sekce a dusající rytmika dodávají skladbě na muzikantské plnotučnosti. Tohle má i v r. 1972 stále tu woodstockovskou rozpoutanost a úžasné nasazení.. Teď se ovšem Chicago promění v gospelové vokální těleso a i bez hudebního podílu táhnou skladbu dravě do konce…

WHILE THE CITY SLEEPS – tak tohle je jazzrock s pořádně dravým spodkem. Rytmika jako bič a řízné dechy s vrčivými hammondkami v pozadí a řeřavou elektrickou kytaru v úměrných proporcích. Skladba je výtečně zazpívaná a zahraná s úžasnou hráčskou emocí. Ceterova baskytara zní jako z dílny Jacka Bruce a Kathovy kytarové proměny jsou křtěné Jimi Hendrixem. Je překvapivé, že studovaní jazzmani mají ústa plná zpívaných tónů a zpívají jako kalifornské skupiny šedesátých let, ale s větší dravostí. Prostě výtečný model hudební symbiózy, který lze jenom pochválit.

SATURDAY IN THE PARK – Robert Lamm má mimořádné štěstí psát výtečně melodicky silné skladby a za výpomoci Cetery zde vznikají jedinečné okamžiky, kdy se jazz prolíná s boogie, rockem a soulem s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí. Lamm se konečně pořádně opře do kláves klavíru a úderně projíždí harmoniemi. Na rozdíl od té umělecké bídy a vyprahlosti, co kapela nabízela v osmdesátých letech je tady laťka nastavena vysoko a posluchač dokáže docenit ono bezprostřední energické nasazení.

STATE OF THE UNION – výtečné jazzové přiznávky a rytmické proměny sem vstoupí s jedinečnou elegancí a z anonymity vystoupí na okamžik hammondky, které jsou střídány, klavírem a elektrickým pianem a skladba nám najednou černošsky funkuje, ale melodická složka převládá a tak se Chicago neuchyluje k nějakým experimentům Herbie Hancocka, který ve stejném době prozkoumával funk od afrických kořenů. Je tady pořád cítit, že tuhle hudbu dělají běloši, ale nechávají se inspirovat zvenčí. Jedna z velmi silných skladeb na albu. Pastva pro uši muzikanta, ale i pro posluchače, které „umí“ poslouchat a najít mezi řádky úžasná sdělení. Hammondky jsou posilovány Leslie boxem a Kath (k mé netajené nespokojenosti) je se svými kytarovými party potlačen, ale vnímám jeho zajímavý podíl…

GOODBYE – skladba celkem málo nápaditého názvu…. Dobře seřízená dechová sekce a jazzově šlapající baskytara a bicí, které swingují ve výrazných rytmických proměnách. Třebaže to nejprve vypadalo na instrumentální záležitost, vstoupí sem vokální party v uvolněných náladách a jazz se stává hlavním poznávacím znakem. Kathova kytara se jaksi drží na můj vkus příliš v pozadí, zato Parazaiderův saxofon a Pankowův trombon doplněný Loughnaneovou trubkou přebírají štafetu. Podobně jako Kath i Lamm se mně zda jaksi méně využíván, i když jsou ve skladbě přítomni. Jazzmani udržují díky výtečné rytmice Seraphina a Cetery dravost a dynamičnost podání, ale rockové aspekty nejsou v prvním plánu. Přesto ale nemáme co dělat s nějakou akademickou nudou, závěr se nám ale kakofonicky rozpadá do pokřivených obrazců….

ALMA MATER – tak tohle je prostor pro Katha. Lamm zde hraje rozevláté klavírní party a Kath hraje na akustickou kytaru. Sborové zpěvy se opět tlačí k soulu až ke gospelu. Kathův hlas zní hodně černošsky a je barevně velmi výrazný a emotivní, zcela odlišný od Cetery a Lamma. Skladba je zajímavým příspěvkem, cítím z ní nostalgii po dávných školních časech malin nezralých a citlivém chlapském smutku, což podmiňují dlouhé tóny Pankowova trombonu. Střídání durových a mollových poloh je účinné, ale nepřineslo alespoň v závěru Kathovo extempore na elektrickou kytaru a já přitom vím, že zejména na prvním dvojalbu ukázal, zač je toho loket…..

Páté album Chicaga pořád vykazuje spoustu živelného muzikantství, ale přesto, že je projekt kolektivní záležitostí celé party, tak trochu cítím, že zde už byla předem dána pravidla a podle nich se postupuje a iniciativu začínají zvolna vyvíjet vytipované osobnosti, aniž by tím hudba na albu nějak výrazněji utrpěla. Mohu si to dovolit říci, protože jsem tvorbu Chicaga poznával skákáním z alba na album a z období novějšího na starší a proto dokážu určité věci předjímat. Přesto to nepovažuji za přednost nebo výhodu, ale zase mohu z tohoto zjištění vyvodit subjektivní závěry… Tenhle kousek ale pořád patří mezi jejich ukázkové zboží a tak ho lze jenom doporučit čtyřmi hvězdičkami…..




reagovat

O diskografii skupiny Chicago se na mnoha diskuzích lze dočíst názorovou shodu o celkově sestupné tendenci v kvalitě albové produkce. Od určité doby se prý Chicago "už nedá". Mnozí znalci považují za bod zlomu album VIII. Já jsem se s tvorbou skupiny seznámil prostřednictvím prvotiny a pod vlivem poměrně velikého nadšení jsem okusil jestě II a III. Na nějakou dobu se zdálo, že by to mohlo od Chicaga tak nějak stačit. Sběratelská vášeň byla ovšem zase silnější. Po třech formátech 2LP a jednom záznamu koncertu by přece mohla následovat nějaká změna, velí instinkt. Co se tedy změnilo ? Sestava stejná, autor většiny skladeb (8/10) je Robert Lamm. Hudba se tentokrát vešla na stopáž jednoho LP. První skladba se jmenuje A Hit By Varése, jméno je povědomé a booklet to potvrzuje. Můžeme se dočíst, že ovlivněni albem Freak Out! nakoupili členové kapely pár desek Edgara Varése, umělce, k jehož tvorbě se často odkazoval Frank Zappa. Poslouchali tak dlouho, až vznikla úvodní skladba k tomuto albu, v lehce experimentálním stylu. Po celkem tradiční All As Well přichází Now That You've Gone, ta musí přivést do varu i jinak flegmatické jedince, už si naplno užíváme žesťové plochy a skladbu korunuje krásné sólo na saxofon. Konverzační dvojskladba Dialogue měla ve své době určitě hitové ambice, my si můžeme s odstupem nějakých 30ti let dovolit schovívavě souhlasit, skladba takové parametry určitě má. While The City Sleeps sluší rocková kytara, Saturday In The Park je další hitovka, State Of The Union má výrazný funky rytmus.A než se vám stihne rozpustit kostka ledu v panáku Jacka Danielse, deska se dvěma závěrečnými klidnějšími kousky blíží k závěru. Ke druhé sklínce si určitě rádi pustíte Chicago V ještě jednou. Hezký poslech.
reagovat

Petr Gratias @ 19.03.2013 21:32:50
Zdravím, Murphy...
díky za recenzi.
Od Chicaga vlastním jejich vynikající první dvoj album a taky mám ve sbírce jejich jejich VIII. album.
Zatímco na debutu je spousta prostoru pro dravé improvizace a syrový experimentální styl propojující rock s jazzem, na VIII. už kapela zamířila do bezpečného přístavu. Album docela rád poslouchám, ale už jsou zde víceméně daná pravidla a nikdo se nechce pouštět do nějakých progresovních výbojů. Není to ale ještě taková podbízivá komerce jako jejich osmdesátá léta....
Přiznám se, že Tebou recenzované V. album opravdu neznám, ale onehdy jsem potkal kamaráda, se kterým mě léta spojoval dost identický vkus a ten se o albu sám od sebe vyjadřoval velmi dobře. Zvažuji, že se na album zaměřím. Teoreticky by mělo být lepší než VIII., ale osobní zkušenost člověk učiní až vlastním poslechem.
V každém případě Ti děkuji za tip! O Chicago tady opravdu nikdo nezavadí...

Jarda P @ 20.03.2013 06:49:37
Chicago V jsem měl jako první jejich desku a dodnes se mi líbí nejvíce. Spojuje to nejlepší z dubutu s větší melodičností osmičky. Rozhodně skvělá deska. Tak jak napsal Murphy i u mě končí Chicago osmým albem.

Mohyla @ 21.03.2013 10:56:14
Chicago patrí k mojim obľúbeným "plecháčom". Určite má nemalý podiel na rozšírení môjho hudobného obzoru smerom k fussion a jazzu. Album tiež pokladám za vydarený. Dokonca som skúsol aj "zmäknutie" skupiny a rád si vypočujem aj niektoré piesne z neskoršieho obdobia!Štyri hviezdy za tento album sú zaslúžené!