Steve Miller Band / Children Of The Future (1968)

Steve Miller Band je kapela více tváří a poloh. Bohužel ji více lidí zná prostřednictvím jejich ryze komerční tvorby osmdesátých let (Abracadabra bylo k dostání i u nás na vinylu) a o jejich začátcích se toho ví docela málo. Jinými slovy, kdo objevil tuhle kapelu koncem šedesátých let, jen těžko se mohl srovnat s tím, co kapela nabídla v osmé dekádě.
Aniž bych chtěl skupinu nějak výrazněji srovnávat, je zde téměř podobná situace jako např. u Queen. (Kdo poslouchal jejich hardrocková alba, ten se asi těžko vyrovnal s tím, kam kapela dospěla rovněž v osmdesátých letech).
Steve Miller Band jsem objevil přes několik singlů a známý Beat-Club a jejich hudební pojetí koncem šedesátých let se mi líbilo. Proto jsem ve snaze mít jejich „zástupce“ albového odkazu ve své sbírce sáhl hned po jejich debutu…

CHILDREN OF THE FUTURE – malá nukleární vichřice, konec světa a civilizace…. Tak bych nazval příšernou kakofonii změtí tónů a deformovaných zvuků v úvodu s dlouhým dozvukem, nad kterým zaskřehotají rackové a s dlouhým astrálním tónem přichází akustická kytara a tenký vokální projev ve sférické výšce. Dále přicházejí bicí velebné hammondky a vokální party nabývají na rozsahu…. Tohle jsou šedesátá léta psychedelie v americkém balení. Písničkářsky znějící song se rozestře na všechny světové strany a akustické kytary nabývají na hutnosti. Smysl pro dramatické vyznění a práce s dynamikou je zajímavě propracovaná a zdá se, že Steve Miller a jeho kumpanie mají jasnou představu o své koncepci, což zdaleka nebývá na prvních albech pravidlem.

PUSHED ME TO IT – Tohle jsou šedesátá léta psychedelie v americkém balení. Písničkářsky znějící song se rozestře na všechny světové strany a akustické kytary nabývají na hutnosti. Smysl pro dramatické vyznění a práce s dynamikou je zajímavě propracovaná a zdá se, že Steve Miller a jeho kumpanie mají jasnou představu o své koncepci, což zdaleka nebývá na prvních albech pravidlem…

YOU´VE GOT THE POWER – opakující se motiv skladbě dominuje a na ni se nabaluje další téma melodického ražení s rozvíjejícím harmonickou strukturou. Překvapivě krátké, ale způsob aranžování umožňuje volně přecházet z tématu do tématu a ústrojně propojovat skladby za sebou jako v koncepčním pojetí suitové kompozice…

IN MY FIRST MIND – trochu mám pocit, jako bych poslouchal některou pasáž z Pink Floyd na albech Meddle nebo Obscured By Clouds. Je tu ovšem přítomen majestátní sound mellotronu, který posouvá psychedelické vize do majestátního soundu Moody Blues a raných King Crimson. Nemyslím si ale, že by se tady nějak cíleně „opisovalo“. V dané době King Crimson ještě nevydali jejich první album a Pink Floyd se nacházeli daleko před zmíněnými alby. Náladotvorné, kontemplativní hudební obrazce navozující atmosféru nekonečna a snění vzdalují od vietnamského traumatu Ameriky dané doby. Oproti takovým Hawkwind, kteří startovali také až po Steve Miller Band v Británii, zde není tak zřejmá ona rocková nekompromisnost, třebaže se Steve Miller Band také tlačí do kosmického astrálu. Velebná okázalost pohádkového vyznění a snové krásy…. Prolínání mellotronu, hammondek a nijak komplikované rytmiky trvá opravdu celou věčnost a nečekané stupňování harmonie v odeznívání dokončuje tajemný hukot a křik racků…

THE BEAUTY OF TIME IS THAT IT´S SNOWING – ty pinkfloydovské vize se ale přesto neodvratně vracejí do mysli, což potvrzuje i hukot a destruktivní zvuky a neidentifikovatelné hlasy s tajemným výkřikem a pak totálně nečekaně sem vstoupí rhythmandbluesová figura. Hudba je ovšem upozaděna a „narušuje“ ji onen tajemný hukot. Se zvukem se tady vůbec zvláštně pracuje. Svištění vichřice s horrorovým nádechem a šumění moře s racky je pro stereozáznam příjemná hříčka a nyní se zdálky přibližuje vokální vícehlas jako chrámového sboru. Je neuvěřitelné, co se všechno stačí dít v hudebním formátu. Vzpomenu i na Electric Prunes. Na svou dobu hodně odvážný příspěvek na debut kapely. Velká odvaha, ale přesto strhující záměr!

BABY´S CALLIN´ ME HOME – akustické kytary a zvuk cembala s příjemně znějícími zpěvy. Za mikrofonem je druhý kytarista Boz Skaggs, který má odlišný styl podání od Steve Millera. Atmosféra pronikající psychedelie do harmonií otevřených hlasů a muzikantských obrazů, kam nakoukne i renesance, nádech blues. Voní to tady hippieovskou filosofií a také marihuanou a LS. Hlasy jsou čisté, nezastřený a vyjadřují bytostné pocity bez přehnaných emočních erupcí. Výtečné na poslech a tak typické pro šedesátá léta za západní pobřeží. Kooperace akustických kytar a cembala je jedinečná…..

STEPPIN STONE – konečně přichází i rockový podíl ve spojení s blues. Klasický model spojení má srozumitelné vyznění a pulsující rytmika Tima Davise se hrne vpřed s neomylnou jistotou. A to už je zde frontman kapely a nasadí sem první výraznější kytarový part. Jeho sólo je pořádně zaostřené a s kvílejícím dozvukem suverénně naplňuje prostor. Steve Miller ovládá svou kytaru opravdu suverénně a celá kapela mu velmi dobře rozumí. V daných poměrech bychom mohli hovořit o hitu (případně singlu) na albu. Zpěv patří opět Bozu Skaggsovi.

ROLL WITH IT – rocková údernost se ovšem už zahnízdila a důrazný rytmus s dusavým rytmem bicích a pulsujícími basy Lonnie Turnera jdou na ruku kreativnímu soundu hammondek Jima Petermana. Nevyčnívají, ale významně dokreslují atmosféru skladby, kde je i prostor pro vokální stavbu a opět je zde Miller s elektrickou kytarou. Je zřejmé, že se kapela nehodlá zbavit písničkářského modelu pojetí písní, což dokreslují jasné melodické linky a i přes proaranžování instrumentací se zde nikdo neuchyluje k nějakým avantgardním experimentům v rytmech, harmoniích nebo nějakým krkolomným exhibicím….

JUNIOR SAW IT HAPPEN – dupání lidských kroků a otevírání dveří (!?) a pak už se rozvíjí rychlá melodie s velkým nasazením všech přítomných hudebníků. Melodická linka opět čitelná a prolínání zpěvu a vokálů sem vloží pořádně zrychlené rhythm and blues s řadou nečekaných akcentů. Parádní kousek hraný s velkým entuziasmem a vzájemnou lidskou pohodou.

FANNY MAE – úvodní zmatená slova střídá klavír a konečně zde máme model blues v černošském stylu. Tady ten vliv Muddyho Waterse je zcela nezakrývaný. Hlas zpěváka ovšem má na míle daleko k drsnému hrdelnímu projevu. Ale prolínání foukací harmoniky s hammondkami a pořádně rozšlapanou rytmikou zde udržuje napětí od začátku do konce. Změna rytmického členění, ale skladbu vrátí do původního tématu. Příjemné pojednání blues.

KEY TO THE HIGHWAY – Big Bill Broonzy byl další velký bluesový démon, který inspiroval a dodnes inspiruje. To potvrzuje i tahle coververze. Tady se mi bluesová forma jeví jako úplně nejpřesvědčivější na albu asi vůbec. Správně líná atmosféra, naříkavá foukací harmonika a lehký příboj hammondek se zpozadí tlačí do popředí a výtečně rozlamované tóny elektrické kytary. Leze mi mráz po těle…. Přesto jsem překvapen, jako proměnou album prochází, srovnám-li první skladby s tím, co přináší závěr. Je to jiné blues, než jaký hráli Bluesbreakers, Cream, Fleetwood Mac a později Savoy Brown nebo Big Brother And The Holding Company. Melancholická, uspávající atmosféra, která evokuje pocit samoty, odloučenosti a bezprizornosti…..

Kdo má rád psychedelickou hudbu a blues, tak se na albu najde. Není to syrové album s nekompromisním soundem, nehledejte zde ani Doors, Vanilla Fudge nebo Iron Butterfly, ale odvážnou psychedelickou koncepci s bluesovým přídavkem a všechno drží výtečně pohromadě. Jak už jsem zdůraznil, melodické linky jsou zde jasné a přehledné a nečekají vás tady nějaké instrumentální úlety, ale atmosfér a alba a přídavné prostředky, dokreslující atmosféru jsou na svou dobu hodně odvážné. Za tu odvahu a navíc na to, že je to debutové album jim s klidným svědomím plný počet hvězdiček udělím a album doporučím vaší pozornosti…

» ostatní recenze alba Steve Miller Band - Children Of The Future
» popis a diskografie skupiny Steve Miller Band