Cruel / Ekvilibrium (2008)

Nejsem příliš velkou fanynkou metalové hudby, ale i tak dokážu ocenit snahy českých a slovenských kapel, které to v daném žánru, přiznejme si, opravdu nemají lehké. Navíc když mají texty výhradně ve svém rodném jazyce, v podstatě se jim uzavírají vrátka k úspěchu nějakého širšího měřítka – s tím už však musí počítat. Pražská progressive-metalová kapela Cruel ve své tvorbě pojí typické zkreslené riffy, liché takty, ale i prvky orientu, což ji činí v podstatě ojedinělou na našem malém českém „písečku“.
Mohlo by se zdát, že je to záležitost čistě pro fajnšmekry daného zaměření, ale úplně tomu tak není. Hranice mezi originalitou, zapojení experimentálních prvků do své hudby a kýčovitostí je v tomto případě opravdu velmi tenká. Vkusné zastávky u world music hraničí s těmi, které už jsou zkrátka „přes čáru“. Jako celek zní album poměrně vyzrále, ale trochu tomu chybí lehkost a nadhled.

Gambit (J´Adoube / Dotýkám se, rovnám) je velmi slibným začátkem alba. Hudba šlape jako hodinky a text také není nezajímavý. Akustickou část střídá kytarové kvílení a skvělá gradace. Už i tady jde cítit, že je něco „ve vzduchu“. Bezchybná práce s aranži a instrumentální zdatnost je tady opravdu citelná. O finále se postará piano a housle, které přirozeně evokují soubory typu Tomáš Kočko & Orchestr.
Jak už je z názvu patrné, Matador (26. 4. 1937) je skladba s výraznými španělskými motivy. Akustické kytary tady dostávají velký prostor a může se tudíž naplno využít jejich potenciál. „Epický“ zpěv a text nezní příliš přirozeně, jde z toho cítit záměr kapely hrát za každou cenu „jinak“.
I když orientální prvky u kapely nezní ve všech případech úplně přirozeně, hrát prostě umí. Třeba takové Maroko I (Bída miluje společnost) mi sedí daleko více, protože jde slyšet, že v tomto stylu se kapela přímo vyžívá a naživo jde o velmi atypickou záležitost, už jen pro akustické provedení se vším všudy. Za zmínku stojí také výborná nenáročná basová linka, která na celém albu rozhodně není ojedinělá. V jednoduchosti je krása a tady to platí dvojnásob.
Maroko II (Doba jedovatých myšlenek) je, soudě dle názvu, pokračováním Maroka I. Na rozdíl od „jedničky” už se jedná o čistokrevný progresivní metal, Cruelovsky zahalený do barev orientu. Celá kompozice je poměrně dramatická a hudební um všech hudebníků se zde ukazuje v tom nejlepším světle. Text je ze života, ale opět je zvláštním způsobem sepsán tak, aby se tvářil co nejvíce poeticky.
V další krátké skladbičce Lament jde o navození jisté dramatické nálady, která se dále rozvíjí v Nokturnu. To nabízí dynamické opojení, v němž exceluje spojení dvou ženských hlasů patřícím Lídě Finkové a známé Pavle Forest. Své si zde najdou příznivci world music již zmiňovaného Tomáše Kočka. Text se stává trochu uvěřitelnějším, ale přesto se nelze vyhnout pocitu jisté nepřirozenosti projevu celé kapely.
Malá rošáda je nepochopitelná vsuvka, která dává posluchačům pocit jasného konceptu alba. Podle mě zbytečná věc, která jen potvrzuje všechny domněnky o snahách kapely tvářit se co nejvíce „umělecky založení”.
Vis Maior staví na hutném zvuku, který střídmě doplňují elektronické elementy. Přelívající se stopy elektrických kytar zní neučesaně, ale v kombinaci s pulzující baskytarou mají vynikající tah na branku. Syrový zpěv Marka Neckáře v refrénu kapele sedí a ukazuje ji v podstatně tvrdší poloze. Skvělou práci odvádí i Pavla Forest, která svým charakteristickým hlasem vkusně doplňuje atmosféru skladby.
Konec skladby Vis Maior se lehce prolíná se zvláštním elektronickým začátkem Syberie. Ta na jednu stranu zní trochu nedotaženě, ale i tak je to melodicky jedna z nejchytlavějších skladeb na albu. Oproti jiným skladbám nemá tak bohaté aranže a zpěv mi občas přijde dosti ... úsměvný, ale kytarové motivy jsou obzvláště povedené a refrén je jednoduše výborný. Piano ke konci navíc přináší i (nečekaně) pěknou gradaci.
Shah Mat (Koncovka sedmi na osm) je asi nejpřirozeněji znějícím kouskem Ekvilibria. Jedná se o pomalejší věc s melancholicky zabarvenou kytarou a pěkně padnoucí basou. Kapela si konečně nehraje na vizionáře a kytarové kouzlení je tady dovedeno k dokonalosti. Text taky jednou nezní směšně a já mám konečně možnost slyšet pravé Cruel. A o to tady jde především.
Poslední skladba, bonus Svízel přítula je celkem pěkně propracovaná kompozice, která jaksi shrnuje celé „dění” alba. Orientálních prvků ubylo, což vítám s otevřenou náručí, a nápaditějších kytarových ploch naopak přibylo. Svízel se line dál až k samému hořkosladkému konci.

Něco mi na hudbě této partičky překáží; a to bohužel tolik, že se jí nedokážu nechat strhnout a jen poslouchat. S každým poslechem se můj názom na Ekvilibrium trochu mění, ale i tak můžu říct, že se plně ztotožňuji s názorem kolegy hejkala, což jste si koneckonců mohli vydedukovat z mé recenze.
Muzika je to příjemná a jde vidět, že členové Cruel jsou hudebníci na svém místě, ale mají před sebou ještě kus cesty. Nemusí zdokonalovat techniku hry ani nic podobného, protože v tomhle ohledu jsou výborní, ale je nutné odstanit tu bariéru mezi jejich přirozeným projevem a obyčejným umělým „zdokonalováním” sebe sama.

» ostatní recenze alba Cruel - Ekvilibrium
» popis a diskografie skupiny Cruel