Frumpy / 2 (1971)

Německá kapela Frumpy pro mě byla zjevením už při mém prvním kontaktu s ní. Bylo to v Divadle hudby a poezie v pořadu Underground, který v raných sedmdesátých letech odolával stále tužší normalizační hydře.
Mohlo to být hned v lednu 1972, kdy řádně mrzlo a sněhu bylo i v Brně jako za časů Josefa Lady a mě poslech téhle hudby napoprvé pořádně zahřál. Mezi řadou pro mě tehdy neznámých a nových skupin se objevili tito Němci, kteří mě dokonale odzbrojili a podobně jako Amon Duul 2 přesvědčili, že kvalitní progresivní rock nevzniká jenom na Temži, ale také v kontinentální Evropě na Rýně a že v mnoha ohledech může být zcela zaměnitelný…. Osobitosti téhle dravé a syrové hudby dodávala zejména zpěvačka Inga Rumpf, kterou mít v kapele, bych dodnes považoval za velké terno a cestu k osobitosti…
Přesto trvalo mnoho let, než jejich druhé album vešlo do mé sbírky a já si s několika přestávkami mohl vychutnat jeho obsah…

GOOD WINDS – začátek mi zní mírně jako nějací zapomenutí Uriah Heep z raných začátků. Sound kapely je hymnicky pevný a silný, o což se starají legendární hammondky dusající rytmika a elektrická kytara protahovaná slidem. Hlas má správné rockové ostří a vyforsírovaný ve výškách a sdělný ve středních polohách dává téhle hudbě patřičný drive. Přesto skladba není syrová a agresivní, třebaže sází a důrazný riff. Střídání tišších pasážích nás odvádí na jinou rovinu. Jsou na ní rozkládané kytarové akordy a sound nabídne výrazné basy a důrazný zvuk šlapáku a pak už se hudba odvíjí pod vlivem Vanilla Fudge, Deep Purple, Uriah Heep, mírně i Iron Butterfly… Ovšem ve zrychlené pasáží Jean-Jacques Kravetz do hudby vkládá patetické klasicizující prvky, které vstřebal při studiích a hudební obraz se promění v rockovou kantátu, v níž sehrávají významnou úlohu i vokální party a bicí nástroje Carstena Bohna se rozbíhají v dynamičtější a komplexnější hře proti kvílejícím kytarovým partům Rainera Baumanna. Gradující dynamika vás osloví hutným pojetím a patřičným patosem, ten ostatně v závěru skladby vrcholí mohutným finále

HOW THE GIPSY WAS BORN – hammondky hned v úvodu druhé skladby dominují. Tohle je začátek jako řemen. Zpomalený rytmus a prokreslený zvuk legendárních varhan se výtečně spojuje s řeřavými kytarovými akcenty. Inga Rumpf má zajímavý hlas. Místy by člověk nabyl dojmu, že tohle zpívá chlap a ne ženská (!). Přesto mě to nepopuzuje a Inga si mě získává svým důrazným frázováním a feelingem, kterým se pokládá do harmonie. Melodická linka je poměrně čitelná, stejně jako aranžmá. V projevu je bluesová esence, ale hard rock stojí na bytelných základech. Baumannovy zdvojené kytarové party mají zpěvný tón, pohybují se ve výškách a vytvářejí vzájemně propojenou clonu hřmícímu soundu, který spěje k vyvrcholení. Řekl bych, že Inga a celá kapela v lecčems vyzpívávají prokletí romské rasy, její pocit bezvýchodnosti… Mezihra je výtečně vypilovaná v detailech a myslím, že každý hudebník si v téhle části najde to svoje. Varhany znějí jako vystřižené z bachovských fug, ale na druhé straně jsou poučený Emersonem a Lordem a jednoznačně vévodí. Rytmika Carstena Bohna a baskytarista Karla-Heinze Schotta pulsuje téměř hypnoticky a teď sem v stupují i perkusivní škrabavé neznělé zvuky na tlumené struny elektrické kytary. Nádherná procítěné unisono. Další skvělý kousek!

TAKE CARE OF ILLUSION – hlas Ingy Rumpf je hlasem vypravěče, který se opírá do textu a fascinují mě jednotlivé odstíny jejího hlasu. Dokonale jej ovládá a dokáže mu pracovat s dramatem, stejně jako s vnitřní vroucností. Dokážu si velmi dobře představit, jak tenhle rockový anděl ovládal pódia s uhrančivou umanutostí. Střídání nálad přináší do tématu, mellotron, klouzavé a kvílející kytarové party s impresivní imaginárností. Za jiných okolností bych byl „zneklidněn“ opakováním dvou akordů, ale ta práce s dynamickými odstíny se ponenáhlu začíná rozbíhat ve stále zběsilejším tempu. Baumannovy kytarové party kreslí a odvíjejí nekonečné předivo rozvibrovaných tónů za asistence hřmících hammondek a ostinát baskytary a dunících bicích. Tohle je vyvrcholení jako při extázi. Vliv Deep Purple je cítit jen místy, je tady hodně německé nezávislosti a odvolávky směrem ke klasické hudbě. Stejně jako v předešlé skladbě závěr patří mohutnému finále….

DUTY – začátek na mellotron zní jako soundtrack z nějakého hodně smutného filmového tématu. Inga Rumpf se pokládá do sdělení a spojení jejího hlasu s důraznými akcenty je velmi sugestivní. Baumann zde výrazně prošlapuje wah wah pedál a dlouhé zásadní akordy umocňují výrazovost. Výtečná Schottova basová ostináta dotvářejí hybný konglomerát rytmických erupcí, které udržují neustále napětí a divokou jízdu. Prolínání témat z kompozice tvoří zajímavé široké téma, které má mnoho předností a zejména tu nejzásadnější, že v dlouhé instrumentaci nenudí, což by se možná v jiném případě mohlo leckdy stát. Barevné prolínání nálad je velmi přesvědčivé a zároveň si uvědomuji, že pravděpodobně tady slyším asi „nejdelší“ kytarové sólo s absolutním zapojením wah wah pedálu. Marně přemítám, jestli na obou stranách Atlantiku nějaký kytarový démon aplikoval kvákadlo v takto širokém formátu (!!) Nezní to ale nějak lacině. Baumann pracuje s ohýbáním tónů citlivě, ale dokáže dodat tomuto soundu i patřičnou agresivitu a kaleidoskopickou barevnost. Za ním drží harmonii hammondky a rytmika pracuje na plný plyn s řadou perkusivních zvuků. Další prostor přebírají hammondky, tady je ta inspirace Bachem dost čitelná. Pravda s některými postupy pracoval i Jon Lord, ale ten německý model má myslím přesto svoje osobitá specifika. Po dlouhém instrumentálním řádění se opět vrací famózní hlas Ingy Rumpf, který prosvětlí syrovou harmonii a její stupňování se děje v emersonovském duchu až v závěrečnému prudkému sestupu do bzučivého stop!
Vzkaz pro Ingu Rumpf: jsi prostě nejlepší v kontinentálním rockovém prostředí Evropy své doby a nějaká Nena a Gianna Nannini jsou tvoje velmi vzdálené příbuzné.
A dotaz pro informovanější: co tahle dračice dělá dnes? Přiznám se, že jsem o ní mnoho let nic nezaslechl…..

Na druhém řadovém albu skupina ukázala, že po instrumentální stránce a energetickém potenciálu má nastavenou laťku hodně vysoko a také že chce svého posluchače uhranout muzikantským nasazením v delším formátu, což potvrzují první dvě desetiminutové kompozice (třetí „nejkratší“ má sedm a půl minuty) a poslední dokonce dvanáct minut. Tedy žádná singlová kapela do hitparád s nějakými krátkodechými chytlavými melodiemi. To odpovídalo době a samozřejmě se s tím i po více než čtyřiceti letech plně ztotožňuji. Myslím, že skupina Frumpy, patří mezi „německé rodinné stříbro“, které stojí v příkrém diametrální protipólu proti měšťáckému vkusu většinového publika orientovaného na takovou hudbu jako dělal Gott nebo Jürgens…
Album dekoruji zcela zásadně pěti hvězdičkami!

» ostatní recenze alba Frumpy - 2
» popis a diskografie skupiny Frumpy