Frumpy - 2 (1971)

Německá kapela Frumpy pro mě byla zjevením už při mém prvním kontaktu s ní. Bylo to v Divadle hudby a poezie v pořadu Underground, který v raných sedmdesátých letech odolával stále tužší normalizační hydře.
Mohlo to být hned v lednu 1972, kdy řádně mrzlo a sněhu bylo i v Brně jako za časů Josefa Lady a mě poslech téhle hudby napoprvé pořádně zahřál. Mezi řadou pro mě tehdy neznámých a nových skupin se objevili tito Němci, kteří mě dokonale odzbrojili a podobně jako Amon Duul 2 přesvědčili, že kvalitní progresivní rock nevzniká jenom na Temži, ale také v kontinentální Evropě na Rýně a že v mnoha ohledech může být zcela zaměnitelný…. Osobitosti téhle dravé a syrové hudby dodávala zejména zpěvačka Inga Rumpf, kterou mít v kapele, bych dodnes považoval za velké terno a cestu k osobitosti…
Přesto trvalo mnoho let, než jejich druhé album vešlo do mé sbírky a já si s několika přestávkami mohl vychutnat jeho obsah…

GOOD WINDS – začátek mi zní mírně jako nějací zapomenutí Uriah Heep z raných začátků. Sound kapely je hymnicky pevný a silný, o což se starají legendární hammondky dusající rytmika a elektrická kytara protahovaná slidem. Hlas má správné rockové ostří a vyforsírovaný ve výškách a sdělný ve středních polohách dává téhle hudbě patřičný drive. Přesto skladba není syrová a agresivní, třebaže sází a důrazný riff. Střídání tišších pasážích nás odvádí na jinou rovinu. Jsou na ní rozkládané kytarové akordy a sound nabídne výrazné basy a důrazný zvuk šlapáku a pak už se hudba odvíjí pod vlivem Vanilla Fudge, Deep Purple, Uriah Heep, mírně i Iron Butterfly… Ovšem ve zrychlené pasáží Jean-Jacques Kravetz do hudby vkládá patetické klasicizující prvky, které vstřebal při studiích a hudební obraz se promění v rockovou kantátu, v níž sehrávají významnou úlohu i vokální party a bicí nástroje Carstena Bohna se rozbíhají v dynamičtější a komplexnější hře proti kvílejícím kytarovým partům Rainera Baumanna. Gradující dynamika vás osloví hutným pojetím a patřičným patosem, ten ostatně v závěru skladby vrcholí mohutným finále

HOW THE GIPSY WAS BORN – hammondky hned v úvodu druhé skladby dominují. Tohle je začátek jako řemen. Zpomalený rytmus a prokreslený zvuk legendárních varhan se výtečně spojuje s řeřavými kytarovými akcenty. Inga Rumpf má zajímavý hlas. Místy by člověk nabyl dojmu, že tohle zpívá chlap a ne ženská (!). Přesto mě to nepopuzuje a Inga si mě získává svým důrazným frázováním a feelingem, kterým se pokládá do harmonie. Melodická linka je poměrně čitelná, stejně jako aranžmá. V projevu je bluesová esence, ale hard rock stojí na bytelných základech. Baumannovy zdvojené kytarové party mají zpěvný tón, pohybují se ve výškách a vytvářejí vzájemně propojenou clonu hřmícímu soundu, který spěje k vyvrcholení. Řekl bych, že Inga a celá kapela v lecčems vyzpívávají prokletí romské rasy, její pocit bezvýchodnosti… Mezihra je výtečně vypilovaná v detailech a myslím, že každý hudebník si v téhle části najde to svoje. Varhany znějí jako vystřižené z bachovských fug, ale na druhé straně jsou poučený Emersonem a Lordem a jednoznačně vévodí. Rytmika Carstena Bohna a baskytarista Karla-Heinze Schotta pulsuje téměř hypnoticky a teď sem v stupují i perkusivní škrabavé neznělé zvuky na tlumené struny elektrické kytary. Nádherná procítěné unisono. Další skvělý kousek!

TAKE CARE OF ILLUSION – hlas Ingy Rumpf je hlasem vypravěče, který se opírá do textu a fascinují mě jednotlivé odstíny jejího hlasu. Dokonale jej ovládá a dokáže mu pracovat s dramatem, stejně jako s vnitřní vroucností. Dokážu si velmi dobře představit, jak tenhle rockový anděl ovládal pódia s uhrančivou umanutostí. Střídání nálad přináší do tématu, mellotron, klouzavé a kvílející kytarové party s impresivní imaginárností. Za jiných okolností bych byl „zneklidněn“ opakováním dvou akordů, ale ta práce s dynamickými odstíny se ponenáhlu začíná rozbíhat ve stále zběsilejším tempu. Baumannovy kytarové party kreslí a odvíjejí nekonečné předivo rozvibrovaných tónů za asistence hřmících hammondek a ostinát baskytary a dunících bicích. Tohle je vyvrcholení jako při extázi. Vliv Deep Purple je cítit jen místy, je tady hodně německé nezávislosti a odvolávky směrem ke klasické hudbě. Stejně jako v předešlé skladbě závěr patří mohutnému finále….

DUTY – začátek na mellotron zní jako soundtrack z nějakého hodně smutného filmového tématu. Inga Rumpf se pokládá do sdělení a spojení jejího hlasu s důraznými akcenty je velmi sugestivní. Baumann zde výrazně prošlapuje wah wah pedál a dlouhé zásadní akordy umocňují výrazovost. Výtečná Schottova basová ostináta dotvářejí hybný konglomerát rytmických erupcí, které udržují neustále napětí a divokou jízdu. Prolínání témat z kompozice tvoří zajímavé široké téma, které má mnoho předností a zejména tu nejzásadnější, že v dlouhé instrumentaci nenudí, což by se možná v jiném případě mohlo leckdy stát. Barevné prolínání nálad je velmi přesvědčivé a zároveň si uvědomuji, že pravděpodobně tady slyším asi „nejdelší“ kytarové sólo s absolutním zapojením wah wah pedálu. Marně přemítám, jestli na obou stranách Atlantiku nějaký kytarový démon aplikoval kvákadlo v takto širokém formátu (!!) Nezní to ale nějak lacině. Baumann pracuje s ohýbáním tónů citlivě, ale dokáže dodat tomuto soundu i patřičnou agresivitu a kaleidoskopickou barevnost. Za ním drží harmonii hammondky a rytmika pracuje na plný plyn s řadou perkusivních zvuků. Další prostor přebírají hammondky, tady je ta inspirace Bachem dost čitelná. Pravda s některými postupy pracoval i Jon Lord, ale ten německý model má myslím přesto svoje osobitá specifika. Po dlouhém instrumentálním řádění se opět vrací famózní hlas Ingy Rumpf, který prosvětlí syrovou harmonii a její stupňování se děje v emersonovském duchu až v závěrečnému prudkému sestupu do bzučivého stop!
Vzkaz pro Ingu Rumpf: jsi prostě nejlepší v kontinentálním rockovém prostředí Evropy své doby a nějaká Nena a Gianna Nannini jsou tvoje velmi vzdálené příbuzné.
A dotaz pro informovanější: co tahle dračice dělá dnes? Přiznám se, že jsem o ní mnoho let nic nezaslechl…..

Na druhém řadovém albu skupina ukázala, že po instrumentální stránce a energetickém potenciálu má nastavenou laťku hodně vysoko a také že chce svého posluchače uhranout muzikantským nasazením v delším formátu, což potvrzují první dvě desetiminutové kompozice (třetí „nejkratší“ má sedm a půl minuty) a poslední dokonce dvanáct minut. Tedy žádná singlová kapela do hitparád s nějakými krátkodechými chytlavými melodiemi. To odpovídalo době a samozřejmě se s tím i po více než čtyřiceti letech plně ztotožňuji. Myslím, že skupina Frumpy, patří mezi „německé rodinné stříbro“, které stojí v příkrém diametrální protipólu proti měšťáckému vkusu většinového publika orientovaného na takovou hudbu jako dělal Gott nebo Jürgens…
Album dekoruji zcela zásadně pěti hvězdičkami!




reagovat

Mirek Kostlivý @ 26.05.2013 13:02:28
Petře, výborná recenze, pod kterou se mohu jedině podepsat. Jak je vidět, tak si na tom v tom Brně byl před těmi 40-ti lety lépe než já v Praze. Tady mě moji známí (na burze a jinde) o této skvělé kapele nějak zapomněli informovat. Ale spíše si myslím, že kdo toto album získal, tak si ho také ponechal! Sound kapely je naprosto originální, žádná snaha o kopírování slavnějších britských vzorů (na rozdíl od takových Birth Control nebo Jane). Zpěvačka je opravdu výborná, její hlas zní podobně temně jako hlas Dagmar Krause z Henry Cow a Art Bears.
Ale tohle snad není ani německé rodinné stříbro, troufám si tvrdit že je to stříbro přímo evropské. A patří u mě mezi takové německé velikány, jakými byli před těmi 40-ti lety Can nebo Tangerine Dream (mnohem později i Eloy z prvního období, Message nebo Out Of Focus).
Však se taky chystám všechny jejich alba pořídit. Sice trochu se zpožděním, ale jak se dá také říct: Pro takový klenot není nikdy pozdě!

Už od prvých tónov je jasné, že oproti debutu sa toho dosť zmenilo. Pribudla gitara, pribudlo hard a aj trošku blues rockového cítenia. Štyri dlhé skladby obsahujú všetky prímesi, ktoré musí hard rock spĺňať, pomalé a rýchle pasáže, kopu sólovania (gitara aj klávesy), mužný spev (teda, ženský), štipku klasiky, málokedy sa stane, že je všetko podané s takou ľahkosťou a zároveň nabúchanosťou. Každý milovník hard rockovej hudby musí tento album bezpodmienečne podrobiť testu kvality, pretože je to, možno nie originálna, ale rozhodne jedna z najlepších dosiek, aké kedy na tomto poli vznikli.

Čistá päťka, spolu s Live najlepší album, aký skupina nahrala.

reagovat

Mirek Kostlivý @ 26.01.2011 14:15:34
Tak jestli je celá deska stejná jako skladba "Take Care Of Illusion", kterou právě slyším na jednom internetovém rádiu, tak to nemá chybu! Na první poslech výborná nahrávka. A že zpěvák je žena (Inga Rumpf), tak to jsem opravdu nepoznal. Já myslel, že je to chlap! Tak tenhle klenot si musím pořídit. A to je 40 let starý ...

hejkal @ 26.01.2011 16:42:51
Nechcem ti klamať, nuž hovorím: "Áno, je".

Filozof @ 26.01.2011 21:40:35
Hejkal
Sakra sakra... Frumpy a Atlantis jsou moji oblíbení Němčouři - ale to na základě 1. LP. Další jsem zatím nestihl pořídit - ale vidím, že to budu muset napravit. Jestli je toto ještě lepší, než jednotka, asi na to ty prachy obětuji.

pito63 @ 20.03.2011 15:56:06
No, ak toto spieva baba, tak mať doma takú spolubývajúcu, som odsúdený do role večného štatistu a moja poloha je istá - furt na spodku!
Som v šoku, fantastická muzika!!! Len mi stále nejde do uší (hlavy) to večné prirovnávanie nemeckých skupín k Deep Purple. Čo má toto spoločné s hudbou britskej legendy, môže mi niekto v krátkosti vysvetliť? Len netvrďte, že hammondky, skúste niečo iné.

hejkal @ 20.03.2011 16:59:02
Je to jednoduché. Je to gitarový hardrock podporený, tramtarará, hammondkami? Je. Je oproti iným nemeckým skupinám je oslabená psychedelická úchylka, takže možno konštatovať, že je to čistokrvný hard rock? Je a možno. A pozor, posledná otázka: Sú skladby podporené dlhšími párplovsky poňatými inštrumentálnymi pasážami? Sú. To isté Birth Control, tam stačí vypočuť si album Live a je úplne jasné, odkiaľ brali inšpiráciu. Stačí? :)