Blue Effect / Modrý Efekt & Radim Hladík (1974)

Když se řekne nejlepší český (československý) kytarista, vždy si vybavím Radima Hladíka. Jeho styl hry byl, a stále je, posetý virtuozitou a překypujícím charismatem. Kdyby se mě pak někdo zeptal, na jakém albu pražských Blue Effect je to nejvíce znát, jednoznačně bych zmínila Benefit, neboli desku Modrý Efekt & Radim Hladík.

Hned zkraje se o slovo hlásí kompozice s názvem Boty. Ta začíná za dunění basové kytary, ke které se posléze přidávají různé zvláštní zvuky přelívající se to prvního výrazného kytarového motivu. Kytarové stopy hrají na tomto albu pokaždé onu „hlavní roli“, přestože ostatní instrumentální výkony jsou neméně kvalitní. Tato téměř desetiminutová skladba je vhodnou ukázkou pro nezasvěcené posluchače (a že jich v dnešní době není málo), kteří si stále myslí, že česká (československá) scéna nedisponuje hudbou kvalitativně srovnatelnou se zahraničními kapelami. U art rocku to platí dvojnásob, protože se muzikanti částečně dokázali přenést přes politické ... komplikace, řekněme, a vytvořili něco, co by jim nepochybně i za hranicemi tehdejšího Československa přineslo úspěch. Ale zpět k samotné skladbě. Boty jsou opravdu velmi pestrým nahlédnutím do duše Radima Hladíka, který celou kompozici dovedl k naprosté dokonalosti, kdy se stopy elektrických kytar výtečně propojují a utváří nádherný obraz, pestrobarevný celek.
Čajovna s celkem jednoduchým ústředním tématem je poklidná kytarová mozaika, kdy detaily dotváří i tklivé flažolety a dynamické změny protkané pěknými basovými figurami. I když nejsem s to příliš hodnotit bicí party, zdají se mi také obdivuhodně zahrané, byť jsou velmi prosté a vlastně nepřinášejí nic nového. Jednoduše přináší rytmický základ, který dále rozvíjí Josef Kůstka s jeho basovou linkou.
Jiří Stivín svou troškou přispěl v další skladbě jménem Skládanka, kde flétnové části přirozeně evokují Jethro Tull. Skládanka je pojmenována opravdu trefně, protože se jedná o opravdu progresivní počin. Neskutečné kvantum nápadů a exploze různých vyhrávek a vrstvených stop. Harmonicky bohatá věc, která je ... prostě geniální.
Ztráty a nálezy pak - narozdíl od Skládanky - začínají ve znatelně pomalejším tempu. Citlivé kytarové tóny a preludování v kombinaci s akustickou kytarou zní přenádherně. Činely a housle Josefa Kůstky, který zde jinak zastává funkci baskytaristy, povedeně dotváří atmosféru a vykreslují potenciál celé skladby. Je to bez přehánění krásná kompozice, kde se snoubí jednoduchost s virtuozitou. Baskytara nehraje ani rovné linky, ale ani přehnaně negroovuje – vnáší do skladby jen to, co je opravdu potřeba. Konec pak přichází se zopakováním motivu původního, kde má lví podíl zejména akustická kytara.
Na rockovější vlnu nás zpočátku naladí Hypertenze, kde se Hladík opět ukazuje v tom nejlepším světle. Hypertenze příjemně rockuje a v některých pasážích mi velmi připomíná tvorbu britských Yes. I když jsem nikdy neslyšela, že by inspirací členů Blue Effect, a to mám na mysli především Radima Hladíka, byla tato skupina, z některých fragmentů jejich tvorby je to více než jasné. Nyní saxofon Jiřího Stivína a klávesy v syntéze s kytarovými motivy a basovými figurami jasně přetváří původní progresivně rockový sound v jazz rockovou fúzi. Bicí se synkopickými rytmy také nenápadně ladí posluchače na jinou notu. Vzhledem k tomu, že Jiří Stivín i Martin Kratochvíl, který se na tomto albu také podílel, byli (a Martin Kratochvíl také stále je) členy vlivného fusion seskupení jménem Jazz Q, není se čemu divit. Když jazz rock plyne dál, najednou kapela opět „přepne“ a jsme zpět u rockování. Hladíkova kytara už se musí praskat ve švech, když v tom nastane opět mírný zvrat v podobě vokálního rozvětvení skladby, kdy se postupně přidávají všechny dosud použité instrumentální plochy, aby kompozice vykrystalizovala do úplně samého konce explozí všech možných i nemožných souzvuků... a nakonec byla jednotně utnuta.

Ačkoli mi tato deska trochu připomíná rané Camel (samozřejmě mám na mysli tu skupinu), pořád si nemůžu vynachválit její propracovanost a opravdu nevyumělkovanou progresivitu, kterou jí snad nikdo nemůže upřít. Skupina v čele s charismatickým Radimem Hladíkem na této desce v podstatě předurčila další vývoj Blue Effectu, stejně tak i vývoj art rocku v našich končinách. Je to klíčové dílo, které by neměl vynechat žádný pravověrný posluchač (prog)rockové hudby.

Vynikající deska, která nemá žádný slabší moment. Vše plyne a graduje až do samého konce. Navíc díky zkušenostem z projektů Nová syntéza a Nová syntéza 2 zní skupina nezpochybnitelně sehraně a všechny skladby oplývají kreativitou.

Tady to začalo. „Zlatá éra“ našich milovaných hudebníků s modrými knížkami.

» ostatní recenze alba Blue Effect - Modrý Efekt & Radim Hladík
» popis a diskografie skupiny Blue Effect