Doors, The / Strange Days (1967)

Druhé album The Doors řadím mezi svá nejoblíbenější desky vůbec. Není pro mne sice tak zásadní jako debut této kapely, ale považuji jej za jeden z vrcholů jejich tvorby. Jejich typický, temný zvuk zde byl obohacen o různé experimentální prvky, čímžto vznikla jedinečná hudební směs, jejíž vůně nevyčichla ani po více než 45 letech.

Hned titulní věc, STRANGE DAYS, je toho důkazem. Nemilosrdně tepající doprovod, jenž jakoby byl obrazem neklidného velkoměsta, nad nímž se vznáší Morrisonův zkreslený hlas znějící, jakoby byl vypouštěn z ampliónů, nás zavede do úplně jiného, prazvláštního, psychedelického světa, který je v lecčems podobný těm z první desky této skupiny, ale už je zas někde jinde, je komplikovanější, nepřehlednější a šílenější než ony.

Tuto skladbu vystřídá YOU´RE LOST LITTLE GIRL, něžná balada, která patří podle mne mezi nejlepší svého druhu na světě. Morrisonův vokál pluje ve vzduchu nad krásnou, barevnou krajinou, jíž kralují Manzarekovy pestré a osobité klávesy, jimž přizvukuje rozprávějící Kriegerova kytara, pod níž brumlá Fender Rhodes a jemně se ozývají Densmoreovy bicí. Opravdová nádhera, na míle vzdálená přesládlým motownským uchokazům tehdejší doby.

Pak pro změnu kapela rozjede solidní blues, jímž LOVE ME TWO TIMES rozhodně je. Není to teda sice taková tvrdá palba jako BACK DOOR MAN z alba předešlého, je to spíše taková houpavá bluesovka, mírně upomínající podle mne na Muddyho Waterse, ale i takovéto věci mám velice rád, zvlášt´ pokud je cítit, že hráči mají opravdový feeling, což je tady slyšet opravdu silně. Vůbec se nedivím Aerosmith, že si tenhle song tolik oblíbili, aby se stal součástí jejich repertoáru.

UNHAPPY GIRL je podle mě zase něco úplně jiného. Od bicích hrajících pozpátku až po zkreslený vokál se jedná o klasickou psychedelii, vznášející se v prazvláštním mlžném oparu, jenž vás určitě vtáhne jako mne.

HORSE LATITUDES, to je zas totální experiment, naprosto na míle vzdálený od tradiční rockové formy, nabývající spíše tvaru musique concrete. Nezavání však ani v nejmenším kýčem, a je dalším přesvědčivým dokladem toho, že přestože členové tohoto souboru se určitě po stránce technické nemohli rovnat třeba Cream nebo The Nice rovnat, ale jejich muzikantský cit byl na stejné úrovni jako těchto hráčů.

MOONLIGHT DRIVE je píseň, díky které, jak praví legenda, fenomén zvaný Doors vznikl. Máme tu zas to klasické Morrisonovo téma, zve nás na cestu, na cestu k Měsíci, na jejímž konci čeká přechod na druhou stranu. Občas se ptám, jestli to vůbec zpívá velký Jim? Není to spíše někdo jiný, někdo vzadu, někdo za Jimem? Někdo, kdo tvoří jeho pevnou součást? Že by ten duch indiána, který se do něj podle pověstí dostal? Že by tak nemluvil k nám? Že by mluvil k němu? Těžko říct, o tom by se dalo hodně dlouho diskutovat (navrhuji o tom založit fórum!). Jinak, po stránce hudební, mimořádná záležitost, která skvěle koresponduje s textem, aniž by sama o sobě působila jenom jako pouhý doplněk.

PEOPLE ARE STRANGE, to je ukázka toho, jak pomocí naprosto jednoduchých prostředků stvořit nadčasovou hodnotu. Prostý, ale atmosferický doprovod doplňuje prostý, ale silný text, pronášený Morrisonovým zasmušilým, tak trochu odevzdaným hlasem, oslovuje dnes i posluchače, jejímž hlavním krmivem je spotřební pop (´sem si všim´!)

MY EYES HAVE SEEN YOU přináší obrovské zrychlení, a v tomto zběsilém tempu střídají se rychlá klávesová témata s kytarovými ornamenty, které skvěle souzní s Morrisonovým procítěným projevem. Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od této kapely, která vždycky bodne ve vypjatých chvílích.

I CAN´T SEE YOUR FACE IN MY MIND je věc naprosto odlišná. Kapela hodně, hodně zpomalí a z reproduktorů se počne linout tklivá balada, skvěle ozdobená Manzarekovou marimbou, která výtečně kontrastuje s plačící Kriegerovou kytarou.

A na závěr: WHEN THE MUSIC´S OVER! Nadčasová záležitost, plná velkých emocí, mi po připadá jako obrovský střet dvou duší v jednom těle, střet Indiána a Američana za zvuků divoké, nespoutané hudby, kterou vytvářejí pouze tři instrumentalisté, ale znějící jako převeliký orchestr. Výtečná záležitost, na kterou se nedá jen tak zapomenout.

To se dá ovšem říci o celém tomto albu, které nás zavádí trochu jinam než debut tohoto souboru, ale možná i do větší dálky. Díky Bohu za tuto cestu, plný počet je namístě!

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The