Doors, The - Strange Days (1967)

Debutové album Doors pro mě je jedno z nejlepších alb 60. let. Jak bylo zvykem té plodné době, k vydání druhé desky došlo ještě téhož roku... rok 1967 byl opravdu ohromně silný...


Úvodní a titulní skladba není tak razantním odpichem, jako Break on Through... na debutu, ale nakonec se kapela přece jen uvolní, lehkonohé klávesy vykouzlí silnou, jednoduchou, ústřední, psychedelicky kořeněnou melodii. Morrison je suverénní a uvolněný jako vždy. Jasný, rázný začátek. You´re Lost Little Girl je křehká poloakustická píseň s výraznou basovou linií, pak sem konečně vstupuje v plné parádě i Manzarek se svým klávesovým kouzlením. Nádherná melodie a uvolněné kytarové, pak "napojené" klávesové sólo... krása. Love Me Two Times je pořádně razantní, rytmicky chytře vymyšlená záležitost, opět výrazně vyplouvají basové tóny (které při nepřítomnosti studiového basáka vytvářel Manzarek). Z podobných skladeb určitě musely brát inspiraci rodící se hardrockové spolky. Unhappy Girl - krátký úvodní klávesový melodický ornament, pak přichází sešlápnutí pedálu, ale ne zase nijak razantní - nálada je spíše ospalá, klávesy i kytara tady koulí krásné melodie a v závěru zápasí i sólovými výstupy... Horse Latitudes je vlastně psychedelickým zhudebněním Morrisonovy básně. Na tohle musím asi musím mít speciální rozpoložení - přirovnával-li tu Petr Gratias debut k debutu Pink Floyd, ani tady za tohle by se raní "flojdi" určitě nastyděli... Moonlight Drive má údernický, razantní rytmus, výrazně se tu projevuje Densmore, ale i Krieger. Skladba mě ale nikdy zvlášť nezaujala, i když má na konci krásné kytarové sólo... Šlo o jednu z nejstarších skladeb kapely. People Are Strange se zahajuje tajemným Morrisonovým proslovem, ale refrén ke krystalicky čistý a jasný s dobově uspávajícími, hladivými melodiemi. Manzarek se tu krásně pere s Kriegerovými velebnými kytarovými tóny. My Eyes Have Seen You mě chytla hned při prvním poslechu, pěkný melodický úvod, krásně vedené melodie a neodolatelně odsekávané motivy se snoubí s pořádnou dávkou energie. I Can´t See Your Face in my Mind opět po značně dlouhé době přináší vyklidnění - krásně pospojované střípky kláves a kytary, krásný elixír šedesátkové nálady. Přichází monumentální závěr v podobě When the Music´s Over, která svým rozsahem měla navazovat na The End z debutu, i když jsou skladby trochu odlišné. Opravdu nádherně klenuté monumentální melodie, tvořené poctivou společnou prací kláves a kytary. Morrisonův recitativ už od úvodu naprosto přesně zapadá do hudby a ovládá prostor a spoluurčuje stavbu od odsekávaných až po monumentální melodické úseky - ve třetině rozehraje Manzarek skutečně "psycho" sólo se vším všudy. Napětí mezi intimními mezihrami (v nich se nešetří ani Densmore) a monumentálním závěrem pak odnáší skladbu až do konce. Precizní, krásná záležitost na závěr, která na mě velmi silně působí... Jedenáct minut se určitě nudit nebudete.

Druhé album je výborné, i když mě jako celek neoslovuje tolik, jako debut, asi proto, že jsem nenašel cosi podobného Light my Fire, či i The End. Dá se říci, že kapela přidala plyn a je razantnější, snad i méně psychedelická než o půl roku předtím. Tady je to ale samozřejmě věc gusta. Jinak je to ale výborná deska, poctivá čtyřka...
reagovat

Snake @ 08.01.2016 09:36:07
Souhlas. Je to půvabné, uvolněné a v dobrém slova smyslu písničkové album. Až na lament "Horse Lattitudes". Vypíchnul bych hitovky You´re Lost Little Girl, Unhappy Girl, People Are Strange a především, jedenáct minut dlouhý, magický obřad When The Music´s Over.

Debut The Doors pro mě sice zůstává již nikdy nepřekonaným, ale Strange Days má lepší produkci a sugestivní obálku. S tou čtverkou se k tobě připojím.

Druhá deska The Doors se na trhu objevila v tom samém roce, jako debut. Obsahuje mimo jiné i písně, které byly komponovány v období 1965-66, ale nedostaly se na první desku. Určitě jim to neublížilo, neboť právě LP Strange Days je ve všech ohledech dokonale vybroušený hudební skvost. Precizně zahraný instrumentální doprovod temného a emotivního Morrisonova zpěvu dává každé skladbě poutavě psychedelickou atmosféru. Hned první song, kde v levé reprobedně uhrančivě brblá basa (pasáž od 2:00 do 2:15 mne vždy spolehlivě dostane) a do toho v nekompromisních rytmech bicích deklamuje Jim cosi podivného o divných časech, mne nutí, abych si ho pouštěl dokola třeba třikrát, než dovolím CD běžet dál. A že má ještě co předvést. Schopnost snoubit v jednom prostoru ospalý poklid i bouřlivé drama, lapit posluchače do pavučiny opojných zvuků a slov, je zde předvedena v dokonalosti. A nechce se tomu odolávat, ovšem, že ne. Být vpuštěn dveřmi vnímání do vnitřního světa protagonistů je trip, co se hned tak nepoštěstí.

Vítám všechny prvky obohacující zvukové spektrum desky. Nečekané perkuse, cembalo, marimba, vše dokresluje psychedelickou náladu alba, které je v tomto ohledu mnohem dále, než předchůdce. Skladby jsou často zamyšlené až hloubavé, jde o zvolna tekoucí písně s konzistencí Psycha. Ať už teskní pro kdovíjaké holky v You're Lost Little Girl, Unhappy Girl nebo I Can't See Your Face In My Mind, nebo se hrabe v divnosti, odcizenosti světa, člověka a jeho nitra v Strange Days a People Are Strange, či pronáší své loučení s hudbou v obřadně rozvláčné When the Music's Over, je to působivý materiál pro nejnáročnějšího posluchače. The Doors nebezpečně srozumitelnou formou do lidí hustí svoje nálady, jejich síla je v mocném emocionálním tlaku hraničícím s transem, který graduje v rytmických figurách omotaných rafinovanými hady klávesových a kytarových tónů, úderů a křiků.

Hudba je tvůj zvláštní přítel, tak hlavně nezapomeň zhasnout světla, až skončí. Jo, a tu s těmi koňmi, tak tu pro změnu zase přeskakuji. Nemusím si dělat až takové trauma, přece.

Poznámka ke zvuku:
Zvuk je vzhledem k době vzniku dokonalý, čistý, zřetelný. Takhle udělanou desku z roku 1967 neznám, je zde ukázkové spojení skvělé hudby a skvělého zvuku. Nástroje slyším naprosto holograficky hmatatelně, prezentně. Lahůdkový poslech.
Dále platí, co jsem psal u alba The Doors. Některé pozdější edice mají odlišný mix, a to dovede dost vyděsit, když jste zvyklí na určitou konstrukci a prostorové uspořádání skladby, a ono je to najednou úplně jinak. Jako když vyhlížíte vlak z jedné strany a on se přiřítí z opačné. This is shocking! Lidi jsou fakt divní.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US/JP reedice 1992 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1026, 24k gold, EAN 010963102628
10 skladeb, 35:17
DR10 [L-10,0 / P-10,6]
reagovat

Dveře vnímání jsou dokořán a Morrisonovi celebranti už podruhé vybízejí posluchače ke vstupu. Album Strange Days vychází ještě tentýž rok jako oslňující debut a stejně jako on ještě repertoárově čerpá z prvotního autorského přetlaku formativního období souboru. Třeba Moonlight Drive je přece tou skladbou, kterou podle legendy jako první přezpívával Morrison Manzarekovi v písku pláže ve Venice. I zbytek alba tvoří silné písně, z nichž sice nevzešel takový megahit jako Light My Fire, ale zrcadlí se v nich nabyté studiové i koncertní zkušenosti a stoupající sebevědomí kapely v uskutečňování svých vizí.

Také díky absenci coverů působí album kompaktnějším dojmem, který narušuje pouze apokalyptická vsuvka v podobě zuřivé Jimovy recitace do hlukových mračen v etudě Horse Latitudes. Sílí vliv kabaretní dekadence a psychedelie na úkor bluesových kořenů, ke kterým má nejblíž úderná, eroticky nažhavená Love Me Two Times. Ray Manzarek skoro v každé skladbě nápaditě mění nástroje, využívá varhan, cembala i elektrického piana, v písni I Can't See Your Face in My Mind sahá i po marimbě. Titulní Strange Days se pyšní jedním z prvních použití syntezátoru v rocku, Moogův nástroj ale obsluhuje výjimečně sám Morrison. Také Robby Krieger zůstává vynalézavým zvukovým aranžérem, jak dokazují třeba jeho duchařsky kvílivé slajdy v Unhappy Girl nebo Moonlight Drive. Roli The End jako dramatického završení prvního alba tady přebírá podobně koncipované představení When the Music's Over, ve srovnání se svým předchůdcem o něco členitější a dynamičtější.

Středobodem všeho je stále drsný samet Morrisonova hlasu, svůdně zaříkávačský v You're Lost Little Girl, zachmuřeně ironický v People Are Strange i divoce vyzývavý v Love Me Two Times. Sex, drogy a rock'n'roll jsou pro něj, stejně jako pro celou kapelu, stále ještě pohonem a ne rozkladnou sloučeninou. The Doors po všech stránkách vyzrávají a neochvějně si razí bujícím rockovým porostem zcela jedinečnou cestu, kterou současníci (v případě kritiků ale zdaleka ne všichni) nadšeně oslavují, jejíž skutečný význam ale docení až budoucnost.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

hejkal @ 10.05.2014 11:24:18
Môj najobľúbenejší album od Doors. V druhej polovici 60. rokov sa v USA dialo veľmi veľa, čo sa týka rockovej hudby, aj keď sa na to občas kvôli Británii zabúda. :)

Druhé album The Doors řadím mezi svá nejoblíbenější desky vůbec. Není pro mne sice tak zásadní jako debut této kapely, ale považuji jej za jeden z vrcholů jejich tvorby. Jejich typický, temný zvuk zde byl obohacen o různé experimentální prvky, čímžto vznikla jedinečná hudební směs, jejíž vůně nevyčichla ani po více než 45 letech.

Hned titulní věc, STRANGE DAYS, je toho důkazem. Nemilosrdně tepající doprovod, jenž jakoby byl obrazem neklidného velkoměsta, nad nímž se vznáší Morrisonův zkreslený hlas znějící, jakoby byl vypouštěn z ampliónů, nás zavede do úplně jiného, prazvláštního, psychedelického světa, který je v lecčems podobný těm z první desky této skupiny, ale už je zas někde jinde, je komplikovanější, nepřehlednější a šílenější než ony.

Tuto skladbu vystřídá YOU´RE LOST LITTLE GIRL, něžná balada, která patří podle mne mezi nejlepší svého druhu na světě. Morrisonův vokál pluje ve vzduchu nad krásnou, barevnou krajinou, jíž kralují Manzarekovy pestré a osobité klávesy, jimž přizvukuje rozprávějící Kriegerova kytara, pod níž brumlá Fender Rhodes a jemně se ozývají Densmoreovy bicí. Opravdová nádhera, na míle vzdálená přesládlým motownským uchokazům tehdejší doby.

Pak pro změnu kapela rozjede solidní blues, jímž LOVE ME TWO TIMES rozhodně je. Není to teda sice taková tvrdá palba jako BACK DOOR MAN z alba předešlého, je to spíše taková houpavá bluesovka, mírně upomínající podle mne na Muddyho Waterse, ale i takovéto věci mám velice rád, zvlášt´ pokud je cítit, že hráči mají opravdový feeling, což je tady slyšet opravdu silně. Vůbec se nedivím Aerosmith, že si tenhle song tolik oblíbili, aby se stal součástí jejich repertoáru.

UNHAPPY GIRL je podle mě zase něco úplně jiného. Od bicích hrajících pozpátku až po zkreslený vokál se jedná o klasickou psychedelii, vznášející se v prazvláštním mlžném oparu, jenž vás určitě vtáhne jako mne.

HORSE LATITUDES, to je zas totální experiment, naprosto na míle vzdálený od tradiční rockové formy, nabývající spíše tvaru musique concrete. Nezavání však ani v nejmenším kýčem, a je dalším přesvědčivým dokladem toho, že přestože členové tohoto souboru se určitě po stránce technické nemohli rovnat třeba Cream nebo The Nice rovnat, ale jejich muzikantský cit byl na stejné úrovni jako těchto hráčů.

MOONLIGHT DRIVE je píseň, díky které, jak praví legenda, fenomén zvaný Doors vznikl. Máme tu zas to klasické Morrisonovo téma, zve nás na cestu, na cestu k Měsíci, na jejímž konci čeká přechod na druhou stranu. Občas se ptám, jestli to vůbec zpívá velký Jim? Není to spíše někdo jiný, někdo vzadu, někdo za Jimem? Někdo, kdo tvoří jeho pevnou součást? Že by ten duch indiána, který se do něj podle pověstí dostal? Že by tak nemluvil k nám? Že by mluvil k němu? Těžko říct, o tom by se dalo hodně dlouho diskutovat (navrhuji o tom založit fórum!). Jinak, po stránce hudební, mimořádná záležitost, která skvěle koresponduje s textem, aniž by sama o sobě působila jenom jako pouhý doplněk.

PEOPLE ARE STRANGE, to je ukázka toho, jak pomocí naprosto jednoduchých prostředků stvořit nadčasovou hodnotu. Prostý, ale atmosferický doprovod doplňuje prostý, ale silný text, pronášený Morrisonovým zasmušilým, tak trochu odevzdaným hlasem, oslovuje dnes i posluchače, jejímž hlavním krmivem je spotřební pop (´sem si všim´!)

MY EYES HAVE SEEN YOU přináší obrovské zrychlení, a v tomto zběsilém tempu střídají se rychlá klávesová témata s kytarovými ornamenty, které skvěle souzní s Morrisonovým procítěným projevem. Jedna z mých nejoblíbenějších skladeb od této kapely, která vždycky bodne ve vypjatých chvílích.

I CAN´T SEE YOUR FACE IN MY MIND je věc naprosto odlišná. Kapela hodně, hodně zpomalí a z reproduktorů se počne linout tklivá balada, skvěle ozdobená Manzarekovou marimbou, která výtečně kontrastuje s plačící Kriegerovou kytarou.

A na závěr: WHEN THE MUSIC´S OVER! Nadčasová záležitost, plná velkých emocí, mi po připadá jako obrovský střet dvou duší v jednom těle, střet Indiána a Američana za zvuků divoké, nespoutané hudby, kterou vytvářejí pouze tři instrumentalisté, ale znějící jako převeliký orchestr. Výtečná záležitost, na kterou se nedá jen tak zapomenout.

To se dá ovšem říci o celém tomto albu, které nás zavádí trochu jinam než debut tohoto souboru, ale možná i do větší dálky. Díky Bohu za tuto cestu, plný počet je namístě!
reagovat

Doors bola jedinečná a zvláštna skupina. V 60. rokoch nemala konkurenciu, obdobu a vlastne ani veľa nasledovateľov (iné ikony typu Beatles či Rolling Stones môžu závidieť). Kým všetko podstatné sa údajne, podľa niektorých bádateľov, v 60. rokoch odohrávalo v Británii, v USA sa valila jedna inšpiračná vlna za druhou a sťahovala sa na tie malé ostrovčeky. Blues, hippies, Hendrix... V neposlednom rade je tu skupina, ktorá dokázala, že aj nie práve operný spevák Morrisonovho formátu môže byť presvedčivým lídrom, pokiaľ má charizmu. Pre mňa je síce ďaleko zaujímavejšie ostatné nástrojové osadenstvo, ale to je jedno. Hudba Doors je psychedelická, mierne sa čvachce v blues (ale nezapadla do jeho bahna až po uši, ako dobová britská vlna)a predovšetkým, má kúzelnú atmosféru, ktorá je neprenosná. Ešte aj dnes, keď sa hudobnému biznisu venujú milióny ľudí a všetko výnimočné sa zdá všedné, je hudba Doors jedinečná a jej kvality preveril nielen čas, ale aj široké spektrum fanúšikov, ktorých má od hard rockerov cez art rockerov, dokonca ju berú popoví konzumenti, punkeri... Zvláštne a to aj po toľkých rokoch.

Ale k veci, Strange days je môj najobľúbenejší album od Doors. Prečo?

Pretože obsahuje desať zadumaných skladieb, aké nemajú páru. Isto, nie sú práve veselé, takže neochota priaznivcov kvitnúcej flóry vidieť kapelu na Woodstocku (kam ju nepozvali) ma neprekvapuje. Takmer celý album je možné hodiť na best ofku, načo opakovať ušislušné, pristavím sa preto iba pri dvoch veciach. Horse latitudes je mrazivá vykričaná záležitosť a dôkaz Morrisonovho génia. Druhá je Jimova prirodzená schopnosť dodať textom na viacvýznamovosti iba frázovaním. V skladbe People are strange je pasáž, kde sa spieva ”Streets are uneven when you’re down“. A práve pauza v slove un-even je neskutočná. Keď sa to už načalo, ani ja nepovažujem Morrisona za nejakého extra básnika, ako textár a interpret však bol naozaj presvedčivý.

Melanchólia, ktorá z tohto albumu plynie, ma dostáva odkedy ho poznám a neverím, že sa to niekedy zmení.
reagovat

PaloM @ 15.10.2012 04:00:46
hejkal, slovami si sa úspešne pokúsil vystihnúť mágiu hudby Doors, čo je takmer nemožné. V tomto roku ma najviac zasiahla osobnosť Patti Smith (albumy, 3 dvd, kniha Just Kids). Jej poetické texty a najmä spôsob prejavu a podania skladieb mi veľmi silno pripomínajú Morrisona a Doors.
Ďakujem ti hodnotnú recenziu.

The Doors vydali v tom istom roku ako debut, tak aj druhé album. A rovnako vynikajúce, plné neskutočnej hudby. A oveľa tajomnejšej. Dokonalým príkladom tajomnosti a zvláštnosti je hneď úvodná Strange days. Po nej ide temná lahôdka You´re lost little girl, to je krása. Uvoľnenie tajomnej atmosféry prichádza s nadupanou klasikou Love me two times, ale zas sa vracia v Unhappy girl. Horse latidues je potom v podstatne báseň Jima Morrisona, ktorá nasadí celej tej temnej atmosfére korunu. A máme mu ďalšiu klasiku People are strange. To je tiež nesmrteľná vec. Morrisonove texty sú jednoducho geniálne. My eyes have seen you začína opäť trochu stemnňovať, čo len potvrdí zvláštna a clivá I can´t see your face in my mind. A album vrcholí skvelou When the music´s over, pri ktorej má človek naozaj pocit, že je koniec a treba zhasnúť svetlá... Skvelé album, rok 1967 sa The Doors mimoriadne vydaril.
reagovat

Jarda P @ 07.06.2011 05:33:35

Zážitek z Doors ještě umocní poslech remastrů, jejichž dynamika (hlavně basy) jsou s původními CD neporovnatelná. Zrovna nedávno jsem je kompletně vyměnil. Ještě že dnes stojí pár liber.

nowhere_man @ 07.06.2011 07:15:00
Jarda P: Máš pravdu, tiež má Doors napočúvaný z remastrov, o ktorých hovoríš a je to úžasný zvuk.

Inak som si všimol, že som zabudol na skladbu Moonlight drive. A to je chyba, pretože to je skladba, ktorá si nezaslúži byť vynechaná :)

Taková "temnost" hudby The Doors, která vtrhla do světa s vydáním jejich debuty se zde snad ještě více prohlubuje.

Občas opravdu děsivé Manzarekovy klávesy mi velice imponují. Krieger jako vždy vyhrává své riffy a občas se z pozadí posune sólem do pozice hlavního hráče, Densmore je podle mě dost nevýrazný bubeník, sice má občas několik skvělých momentů (tím myslím celé působení Doors), ale opravdu se s borci typu Neila Pearta, Carla Palmera nebo Dannyho Careye nemůže srovnávat.

A zbývá nám...ano Jim Morrison. Jeho hlavní přednost je, že dokáže i se svým velice malým rozsahem navodit téměř jakoukoliv atmosféru, nejčastěji však pesimistickou a temnou a někdy se změní až ve fanatického vypravěče, jako ukázal na předchozí desce v The End.

Teď k desce samotné. Zatímco debut byl přehlídkou hitů a chytlavých songů Strange Days je daleko vytříbenější s jednotnějším obsahem, prakticky monotématickým tématem a hlavně je zde menší propast mezi slabšími songy a těmi opravdu velice silnými. Co se mě týče zde jsem si oblíbil hned první dvě písně (Strange Days, Lost Little Girl) a hlavně People Are Strange, což je z mého pohledu velice chytlavá píseň, ale naprosto ujetá. A tak by měla snad působit i celá deska - ujetě; vždyť má bý Strange:-)

Hodnocení - *****
reagovat

Jako byla jednička plná výrazných singlových zářezů, tak Strange Days mi přijdou plynulejší, kompaktnější, celistvější a především klidnější.

Zřejmě to bude tím, že většina skladeb se pohybuje v jakémsi lehkém oparu, takové doorsovské mlze, která vše halí a balí do mystického kabátu, a tak zatímco na debutu máme tradiční rockové vypalovačky ve styl Break On Throught popř. Ligt My Fire, tak zde tento feeling zastupuje pouze Love Me Two Times.

Jinak se ale jedná velmi zdařilé dílko, které stejně jako debut vrcholí monumentálním opusem. Zde je to When the Music's Over, která pro mě bude vždycky znamenat jednu kalbu, kde s kámošem, nemalým množstvím alkoholu a stejně nemalým množství dřeva, které nemělo být spáleno, filozofujeme přesně přesně tak, jak se na hodí na sedmnáctileté :) a do toho všeho, ve svitu nemalého ohně zní všeobsahující věta: We Want the World and We Want It Now...

Zvláštní dny básníka a rockové kapely pro mě mají cenu ****.

P.S. v žebříčku Rolling Stone 500 Greatest Albums of All Time se deska Strange Days umístila na 407. místě.
reagovat

Znova mám chvílku času na písanie recenzií. Tentokrát som si vybral album Strange Days. 6eby to bolo tým že na mňa naozaj popadli Strange Days?
Desivý úvod vás uvedie do albumu a ukáže vám jeho atmosféru. Po strašidelno hard beat rockovej paráde vás zavedie tento album do melancholickej duše Morrisona - Youre Lost Little Girl. Je to naozaj krásny song. Z melanchólie znova k prameni Doorsackych textov a to je sexualne napätie v Love Me Two Times. Skladba je mimoriadne dobrá aj naživo. Nešťastné dievča - Unhappy Girl je naozaj fakt výstižne podaný text s melódiou. Zrazu sa ocitnete na lod smerujúcu zo Španielska ktorá je vo veľmi zlej situácii a pre odľahčenie lode sa museli vyhadzovať ťažké veci cez palubu. Hlavným nákladom bývali kone určene pre prácu v Novom "svete", a táto skladba je práve o chvíli, kedy kôň letí vzduchem. Ako hovorí sám Morrison : Muselo to být asi hrozně těžké vyhodit je ven, určitě se v té chvíli vzpírali a kopali..., a muselo to být peklo i pro ty chlapy, protože se museli dívat, jak koně, neschopní moc dlouho plavat, ztráceli síly a šli ke dnu.., pomalu se topili. (1967). S týmto strašným poetickým odkazom sa nesie aj skladba Moonlight drive ktorú Doors hrali spolu s predchádzajúcou Horse Latitudes na koncertoch. Moonlight Drive má síce niečo spoločné s vodou ale je o niečom úplne inom. Je to vôbec prvá vec čo Doors spolu skomponovali. Ray Manzarek sedel napláži keď sa v tom objavil Morrison a hovoril o tom, že píše piesne. Manzarek ho požiadal o zaspievanie a zostal v šoku. "Toto je najlepší rock and rollový text na svete" vyhlásil Manzarek.
Plávame k mesiacu, Vznesieme sa na prílive
Prenikneme nocou...Ktorou mesto spí, aby sa skrylo, vyplávame dnes večer, láska.Sme na rade, aby sme to skúsili... Zaparkuj vedľa oceánu na mesačnej ceste
Po skončení tohto vyznania nasleduje pre mňa najosobnejšia a najoblubenejšia skladba albumu People Are Strange. Morrison si povedal že ľudia su naozaj divný a nie všetko dokážu pochopiť a má pravdu. Z dosť častých negatívnych skúsenostiach pri prezentovaní vlastných názorov som to pochopil a táto sklaba naozaj typicky outsiderská. Problém v počúvaní Doors spočíva v tom, že skladby pochopí len človek, ktorému pripomínajú určité zažitky zo života. V mojom prípade sa stali Doors soundtrack k môjmu životu. Ale dosť bolo filozofie aj keď Doors je samá filozofia. Čakajú nás tu skladby ako dynamický My Eyes Have Seen You a hlavne soundovo zaujímavá I Cant See Your Face In My Mind. Celé dielo ukončí 11 minútová When The Musics Over o ktorej by sa tu dalo písať ešte na minimálne 10 strán. Je to niečo ako The End na albume Doors. Za spomenitie stačí táto stať : "Než se ponořím k velkému spánku, Chci slyšet křik motýla." V bonusovej verzii tohto albumu nájdete ešte Love Me Two Times TAKE 3 a People Are Strange (False Starts).
Album je asi naozaj vrcholná psychedélia Doorsu. Každým albumom sa sound Doorsov mení ale tento má naozaj svojský štýl nielen vďaka Doorsakom ale aj podmienkami a ich zvukárovi Paulo Rotchildovi ktorý dal albumu dostatočne dobrý lesk.
reagovat