Doors, The / Strange Days (1967)

Druhá deska The Doors se na trhu objevila v tom samém roce, jako debut. Obsahuje mimo jiné i písně, které byly komponovány v období 1965-66, ale nedostaly se na první desku. Určitě jim to neublížilo, neboť právě LP Strange Days je ve všech ohledech dokonale vybroušený hudební skvost. Precizně zahraný instrumentální doprovod temného a emotivního Morrisonova zpěvu dává každé skladbě poutavě psychedelickou atmosféru. Hned první song, kde v levé reprobedně uhrančivě brblá basa (pasáž od 2:00 do 2:15 mne vždy spolehlivě dostane) a do toho v nekompromisních rytmech bicích deklamuje Jim cosi podivného o divných časech, mne nutí, abych si ho pouštěl dokola třeba třikrát, než dovolím CD běžet dál. A že má ještě co předvést. Schopnost snoubit v jednom prostoru ospalý poklid i bouřlivé drama, lapit posluchače do pavučiny opojných zvuků a slov, je zde předvedena v dokonalosti. A nechce se tomu odolávat, ovšem, že ne. Být vpuštěn dveřmi vnímání do vnitřního světa protagonistů je trip, co se hned tak nepoštěstí.

Vítám všechny prvky obohacující zvukové spektrum desky. Nečekané perkuse, cembalo, marimba, vše dokresluje psychedelickou náladu alba, které je v tomto ohledu mnohem dále, než předchůdce. Skladby jsou často zamyšlené až hloubavé, jde o zvolna tekoucí písně s konzistencí Psycha. Ať už teskní pro kdovíjaké holky v You're Lost Little Girl, Unhappy Girl nebo I Can't See Your Face In My Mind, nebo se hrabe v divnosti, odcizenosti světa, člověka a jeho nitra v Strange Days a People Are Strange, či pronáší své loučení s hudbou v obřadně rozvláčné When the Music's Over, je to působivý materiál pro nejnáročnějšího posluchače. The Doors nebezpečně srozumitelnou formou do lidí hustí svoje nálady, jejich síla je v mocném emocionálním tlaku hraničícím s transem, který graduje v rytmických figurách omotaných rafinovanými hady klávesových a kytarových tónů, úderů a křiků.

Hudba je tvůj zvláštní přítel, tak hlavně nezapomeň zhasnout světla, až skončí. Jo, a tu s těmi koňmi, tak tu pro změnu zase přeskakuji. Nemusím si dělat až takové trauma, přece.

Poznámka ke zvuku:
Zvuk je vzhledem k době vzniku dokonalý, čistý, zřetelný. Takhle udělanou desku z roku 1967 neznám, je zde ukázkové spojení skvělé hudby a skvělého zvuku. Nástroje slyším naprosto holograficky hmatatelně, prezentně. Lahůdkový poslech.
Dále platí, co jsem psal u alba The Doors. Některé pozdější edice mají odlišný mix, a to dovede dost vyděsit, když jste zvyklí na určitou konstrukci a prostorové uspořádání skladby, a ono je to najednou úplně jinak. Jako když vyhlížíte vlak z jedné strany a on se přiřítí z opačné. This is shocking! Lidi jsou fakt divní.

Technické detaily recenzovaného CD:
CD – US/JP reedice 1992 DCC Compact Classics, kat.č. GZS-1026, 24k gold, EAN 010963102628
10 skladeb, 35:17
DR10 [L-10,0 / P-10,6]

» ostatní recenze alba Doors, The - Strange Days
» popis a diskografie skupiny Doors, The