R.E.M. / Out of Time (1991)

Americkou skupinu R.E.M. pro mě objevil můj syn, který měl na počátku devadesátých let pocit, že by mě měl nějak zasvětit do hudby nového desetiletí (abych netápal) a protože věděl o mém odporu vůči synthipopu osmdesátých let a všelijakých rychlokvašených kapelách těch časů, přišel s tím, že tohle poslouchá jejich třída na tehdejším gymnáziu a že je to skvělá muzika. Protože jsem se chtěl tak trochu přiblížit synovu vkusu, rozhodl jsem se jít jejich tehdy novému albu trochu naproti…


RADIO SONG – krátký mluvený úvod. Na počátku se objeví rozkládaný akord a pak už se ozve slušně šlapající rytmika v mírně funkovém základu. Kytarový sound uhlazeného typu s vícehlasým vokálem mi přivolá mírně šedesátá léta, ale sloka už jede v jiném ducha. To prolínání minulosti a tehdejší přítomnosti se mi jeví jako zdařilé. Navíc mám pocit, že nejen po skladatelské, ale i po aranžérské stránce tito lidé dokáží poměrně jasně deklarovat svůj názor. Smyčce znějí trochu nasládle, ale jsou tu i dechy a mírně minimalistické kytary. Občasný basový slap a dlouho neslyšený zvuk hammondek mě docela nabudil k dalšímu poslechu…


LOSING MY RELIGION – tak tohle je skladba, ve které cítím hit na sto honů. Zvonivé akustické kytary a jasná přímočará melodie a měkký nosový projev Michaela Stipe. Je zde cítit, jakou mají členové R.E.M. radost, že se jim podařilo vymyslet tak údernou melodickou skladbu s akustickými kytarami, navíc podepřenou mandolínou. Bicí Billa Berryho nejsou nijak komplikované a dusají v přímém tempu a mírně mám pocit, že by tahle skladba mohl být docela dobře i v repertoáru takových Traveling Wilburys. Žádné komplikování, ale přímý tah na branku s podporou smyčců v backgroundu. Pro někoho možná standardní komerce, ale už název Losing My Religion napovídá, že zde nepůjde o nějakou milostnou romanci, což skladbu staví do úplně jiného světla…


LOW – tahle skladba má v sobě zvláštní napěttí. Pleskání percussion, předoucí basy a v pozadí zatlumené hammondky. Stipe spíš deklamuje než zpívá a dodává skladbě tajemnou atmosféru. Na rozdíl od předešlé skladby zde necítím výrazný přísun pozitivistického nazírání, ale spíš smutku, starosti. Hudba dokáže kreslit zvláštní obraz, který může odkazovat v něčem malinko na Lou Reeda (album Berlin). S postupujícími akcenty sem přichází více rockové údernosti s akcentovanou kytarou a houslemi. Zvláštní skladba a musím konstatovat, že vůči ní cítím nespecifikovatelnou vibraci.


NEAR WILD HEAVEN – další skladba se vrací na rozezpívanou melodickou platformu. Zase jsme tak trochu v šedesátých letech. Tady mám dokonce pocit, jako bych poslouchal zapomenuté Jefferson Airplane. Otevřené zpívané hlasy, zvonivé akordy kytar důrazné jednoduché rytmické postupy víceméně v čitelných akordických postupech. Mezi hlasy slyším velmi zajímavý talent zpěvačky Kate Pierson, jejiž ryze žensky čistý, jasný vokál zvoní a sborové přiznávky připomenou vokální kapely šedesátých let (Beach Boys, Association). Poetika je ryze kalifornská, i když R.E.M. pocházejí z města Athens v Georgii…, kde je mj. nechvalně proslulé vězení.


ENDGAME – příjemné vybrkávané kytarové tóny rozlamují harmonické akordy. Peter Buck je precizní kytarista. Žádný závratný virtuos, ale velmi schopný hráč cítící melodické proměny a dává skladbě přesně to co potřebuje (Asi tak nějak jako Pavel Skála – ex-Marsyas, Etc…) V pozadí opět smyčce a vokální party ve vzdušných vírech. Příjemné instrumentální intermezzo s opětnou evokací šedesátých let. Ten retrosound se příjemně poslouchá a po letech studeného sythipopu je určitě pro novou generaci něčím objevně novým (i když my pamětníci zde slyším aspirace těch zmiňovaných šedesátých let ze staré dobré Anglie).


SHINY HAPPY PEOPLE – pravděpodobně nejslavnější píseň alba a možná celé jejich diskografie. Na počátku mírně nasládlý kolovrátkový sound houslí jako v aristonu, pedal steel-kytara a pak už se pořádně našlápne a kapela jede v první třídě. A opět to tu zvoní akustickými a elektrickými kytarami a otevřenými harmoniemi vyzpívávaných tónů. To propojení Michaela Stipea a Kate Pierson je nádherně bezprostřední a slaví zde melodické souznění toho nejvyššího kalibru. Ten zvonivý kytarový riff je téměř geniální. Odvíjí se na něm celá harmonická síla. Tady je opět cítit ten vliv woodstockovské generace v čele s Jefferson Airplane. Kate Pierson je rozhodně víc než hostující sboristka moc bych jí přál sólové album. Výtečně vymyšlená skladba s jednoduchým, ale velmi nosným motivem. Paráda! Řekl bych: superhit.


BELONG – pulsující basy Mike Millse a víceméně čitelné rytmické party Billa Berryho. Kytarové party jsou drolivě měkké a vibrující. Opět ty nosné vokální party s jasnou melodickou ideou. Že by opravdu návrat na počátku devadesátých let už zapomenutých šedesátých let. Vlastně proč ne? R.E.M. možná správně vystihli mezeru a povzbudili „hlad“ po tomhle typu hudby. Samozřejmě s novým zvukem a novým rytmickým principem, ale ty harmonie jdou do slunné Kalifornie a tak se vnitřně mohu soukromě radovat.


HALF A WORLD AWAY – propojení akustických kytar s hammondkami a klavírem a navíc mandolínou je velmi nosné. Je už jasné, že nás na albu nebudou očekávat nějaká bezbřehá instrumentální, ale že slavíme návrat srozumitelné písničkové formy, která je mírně uhlazená, ale v žádném případě podbízivá (!) Teď se tady objeví i kovový zvuk cembala, který sem přinese novou estetiku. Asi bych trochu ubral těch smyčců. Nic proti nim nemám, ale myslím, že jich zvolna přibývá a mohlo by se jimi šetřit. Přesto je skladba příjemná a nenudí.


TEXARKANA – odpíchnutý přímočarý softbeat opětně aranžovaný do zvonivých akustických a elektrických kytar. Vokální party jedou v první třídě s melodií v přímočarém směru bez nějakých harmonických nebo rytmických zapeklitostí. Akcentovaný basový attack Mike Millse je vítaný a zase zde máme smyčce, ale také housle. Hodně optimistické znějící téma, která svádí ke sborovému zpívání a k roznášení dobré nápady a pozitivismů pod rozpáleným sluncem bez mraků na duši. Nejde o to předstírat za každou cenou optimismus, ale roznášet mezi lidmi drobnou radost a myslím, že tohle se zde daří.


COUNTRY FEEDBACK – jak název napovídá, R.E.M. se zde trochu dotknou uhlazené country, ale zase ne tak uhlazené, aby to bylo nesnesitelné. Je zde zkreslený tón elektrické kytary. Možná by v jistém slova smyslu mohl být podobný typ skladby i v repertoáru takového Neila Younga. Nechci spekulovat jestli Stray Gators nebo Crazy Horse, ale jde mi o typ a aranžmá skladby. Stipe je ovšem svou interpretací jiný typ zpěváka. Ta rozostřený elektrická kytara a upozaděné hammondky zde hraje docela důležitou roli. Na rozdíl od jiných, tohle hit určitě nebude, ale je pro album velmi důležitým stavebním kamenem, což si uvědomuji při poslechu, i v okamžiku, kdy skladba už odezněla….


ME IN HONEY – akustická kytara a průrazně zásadnější rytmický důraz. Opět se nám ve vokálu vrátila Kate Pierson a údernost kytar, basů a nosový projev Stipea sem přinesou zdravou údernost v nosném riffu. V refrénu by se klidně mohla objevit na přemlou šedesátých a sedmdesátých let v repertoáru takových Rolling Stones. Hypnotické téma strhává k tanci, ale zbystřuje i poslech v dobře vystavěné harmonickéo struktuře. A zase: v duchu /(nijak to nekomplikujme, život je až dost komplikovaný). Možná zde cítím i vliv Fleetwood Mac kolem alba Rumours, ale žádné opisování přes rameno. Kate Pierson má průrazně čistý vokál, který mě nabuzuje v tom nejlepším slova smyslu.
Album Out Of Time mě příjemně překvapilo po mnoha stránkách. Zaujala mě ta melodická přirozenost a lehkost, s jakou kapela přichází a v jakém správném poměrů jsou hudební doprovody. Pravda, nijak objevná, nebo progresivně pronikavě neznámá forma hudebních principů se zde nekoná, ale myslím, že o tohle tady vůbec nešlo. Pro mě zanechala kapela velmi dobrý dojem a tehdy i naději, že se do nového desetiletí asi bude vracet větší hudební pestrost, kterou jsem osobně v osmdesátých létech postrádal… Čtyři hvězdičky určitě dám.

» ostatní recenze alba R.E.M. - Out of Time
» popis a diskografie skupiny R.E.M.