R.E.M. - Out of Time (1991)

V 80. letech zůstávala Stipeova družina na špici zejména univerzitní alternativy v zámoří. Zůstali oddáni undergroundové patině. Prolomilo to až Out of Time. Z časů, kdy celý žánr na čele se Seattlem vyšel vstříc major labelům a jeho hudební poselství pak určovala hudební trendy řadu let.

Buckovy houpavé kytarové smyčky a vřelý Stipeův proslov - nemá smyl nic si namlouvat - už Radio Song vyzývavě křičí o hitové ambice. Ano, nad kořeny Littova produkce a špetka funku i folku už posílají jejich hudbu k masám. Kdybych měl spočítat, kolik jsme na střední napařili na Losing My Religion... Obří, akustický hit a Stipe ho korunuje tématy ztráty víry a pocitem nejistoty. Naléhavé varhanní pulsy Mikea Millse se v Low krásně potýkají s Berryho perkusemi a dokonce congy a akustikami. Velebný klid, otevírající prostor mistrnému Stipeovi. Kytarově-klavírní veselí a má srdcovka Near Wild Heaven. R.E.M. jako by se tu zúčastnili Woodstocku a je to dokonalá pocta kalifornským 60tkám. V Endgame čtyřka odhalila své country-folkové ambice. Další pozitivisticky varhanní Shiny Happy People s hostující Kate Pierson (jinak B-52-s). Dlouho jsem ten rádiový hit nějak nebral, leč mocný čas to srovnal. Belong je další mistrnou folkovou létavicí, tady se Buckovy akustiky a sbory vyřádily dosyta. I u Half a World Away na poklidném country gruntu kouzlí Stipeovo hrdlo. Texarkana je aranžérsky mimořádná - ale přišla mi vždycky nejslabší. Sbory, varhany, housle... nějak se pokaždé ztratím a ne najít nit. Citlivě vystavěná poloakustická balada Country Feedback odhalí nikoli průměrný um páně frontmana. Me in Honey, to je neústupný dupot a úder na solar, ale ani tady neopustili zcela folk. Splašené tempo, mířící do fade-outu...

Zásadní album, z doby těsně před explozí a ani Stipe a spol. netušili, jaké popularity dosáhnou jejich následné studiové zářezy. Tady se rozmýšlím mezi 4 a 5, ale rád zaokrouhlím hore. Mnoho se v těch drážkách děje.
reagovat

horyna @ 07.08.2020 04:50:03
O tuhle kapelu jsem se nikdy nezajímal. Z telky znám pochopitelně klipy z kraje devadesátek, ale tenhle mainstream šel vždy kolem mě. Ale asi proto je tu taky Easyho recenze, aby si člověk udělal názor nový. Možná neměnný, uvidíme... každopádně díky, zapínám YT.

PaloM @ 07.08.2020 07:07:11
Tento a ďalší album "Automatic for the People" sú moje najobľúbenejšie od R.E.M.
Zaujali ma z vysielania MTV. Kapela s ľudskou tvárou, veľa citov v prejave speváka.
Proste, mám tie dve CD doteraz veľmi rád.
Vďaka za pripomenutie.

Konnie @ 07.08.2020 07:49:03
První album od REM, které jsem od nich zaregistrovala a poté s kamarádkou sjížděla furt dokola :-) krásná, pohodová záležitost...
Díky za připomenutí, aspoň vím, co si mám pustit, abych si rychle spravila chuť po zoufale neuspokojivém poslechu Kansas .-)

EasyRocker @ 07.08.2020 09:17:12
Díky za pozitivní slunečné recenze. Tak snad R.E.M. po té plamenné debatě u Kansas (do té se pouštět nemůžu, jejich poslední dvě alba neznám, ale zkusím :- )) přinesou čerstvý vzduch - tak se po poslechu téhle desky cítím a vystihli jsme to taky. Ale oni si vždycky hodně brali ze 60. a 70. let, i přes ta vážná témata.

jiří schwarz @ 21.08.2020 10:38:02
Výstižná recenze. Mám to s nimi podobně, jako PaloM, ty 2 CD u mě nešly do důchodu. A jen technická, píšeš, že mezi 4 a 5* a zaookrouhluješ "hore", ale tu pátou ňák nevidim. Tak tam dám 5* za Tebe 😉.

Danny @ 30.12.2020 00:50:28
EasyRocker:
Nějak nemůžu spát, tak si tu tak poslouchám a pročítám... Ovšem, tahle recenze se ti hodně povedla. Po letech na vlnách alternativy přišli R.E.M. s tímto albem a byla to bomba. Našli kompromis mezi uměleckou nezávislostí a sdílností, patří v tomto smyslu k tomu nejlepšímu, co jsme tu kdy měli. Album je pestré a kluci o každém detailu určitě přemýšleli. Near Wild Heaven je nádherná věc a Losing My Religion - co k tomu dodat? To je nádhera. Díky za připomenutí skvělé hudby.

A nakonec jsi při hodnocení zaokrouhlil dolů?

EasyRocker @ 30.12.2020 08:41:29
Danny: díky za reakci, tak Stipeovci, to je další kapela, na které jsem vyrostl. Zejména dámy ze třídy na střední byly tehdy jejich skalní obdivovatelky, a tak nějak mě na ně dostaly taky. Skvělá kapela, která se tak nějak úžasně může pochlubit tím, že ji snad uznáváli bezvýhradně všichni - pankáči a avantgardisty počínaje, Cliffem Burtonem a tvrdými metalisty konče. Jsem rád, že jsem je viděl i naživo.

Americkou skupinu R.E.M. pro mě objevil můj syn, který měl na počátku devadesátých let pocit, že by mě měl nějak zasvětit do hudby nového desetiletí (abych netápal) a protože věděl o mém odporu vůči synthipopu osmdesátých let a všelijakých rychlokvašených kapelách těch časů, přišel s tím, že tohle poslouchá jejich třída na tehdejším gymnáziu a že je to skvělá muzika. Protože jsem se chtěl tak trochu přiblížit synovu vkusu, rozhodl jsem se jít jejich tehdy novému albu trochu naproti…


RADIO SONG – krátký mluvený úvod. Na počátku se objeví rozkládaný akord a pak už se ozve slušně šlapající rytmika v mírně funkovém základu. Kytarový sound uhlazeného typu s vícehlasým vokálem mi přivolá mírně šedesátá léta, ale sloka už jede v jiném ducha. To prolínání minulosti a tehdejší přítomnosti se mi jeví jako zdařilé. Navíc mám pocit, že nejen po skladatelské, ale i po aranžérské stránce tito lidé dokáží poměrně jasně deklarovat svůj názor. Smyčce znějí trochu nasládle, ale jsou tu i dechy a mírně minimalistické kytary. Občasný basový slap a dlouho neslyšený zvuk hammondek mě docela nabudil k dalšímu poslechu…


LOSING MY RELIGION – tak tohle je skladba, ve které cítím hit na sto honů. Zvonivé akustické kytary a jasná přímočará melodie a měkký nosový projev Michaela Stipe. Je zde cítit, jakou mají členové R.E.M. radost, že se jim podařilo vymyslet tak údernou melodickou skladbu s akustickými kytarami, navíc podepřenou mandolínou. Bicí Billa Berryho nejsou nijak komplikované a dusají v přímém tempu a mírně mám pocit, že by tahle skladba mohl být docela dobře i v repertoáru takových Traveling Wilburys. Žádné komplikování, ale přímý tah na branku s podporou smyčců v backgroundu. Pro někoho možná standardní komerce, ale už název Losing My Religion napovídá, že zde nepůjde o nějakou milostnou romanci, což skladbu staví do úplně jiného světla…


LOW – tahle skladba má v sobě zvláštní napěttí. Pleskání percussion, předoucí basy a v pozadí zatlumené hammondky. Stipe spíš deklamuje než zpívá a dodává skladbě tajemnou atmosféru. Na rozdíl od předešlé skladby zde necítím výrazný přísun pozitivistického nazírání, ale spíš smutku, starosti. Hudba dokáže kreslit zvláštní obraz, který může odkazovat v něčem malinko na Lou Reeda (album Berlin). S postupujícími akcenty sem přichází více rockové údernosti s akcentovanou kytarou a houslemi. Zvláštní skladba a musím konstatovat, že vůči ní cítím nespecifikovatelnou vibraci.


NEAR WILD HEAVEN – další skladba se vrací na rozezpívanou melodickou platformu. Zase jsme tak trochu v šedesátých letech. Tady mám dokonce pocit, jako bych poslouchal zapomenuté Jefferson Airplane. Otevřené zpívané hlasy, zvonivé akordy kytar důrazné jednoduché rytmické postupy víceméně v čitelných akordických postupech. Mezi hlasy slyším velmi zajímavý talent zpěvačky Kate Pierson, jejiž ryze žensky čistý, jasný vokál zvoní a sborové přiznávky připomenou vokální kapely šedesátých let (Beach Boys, Association). Poetika je ryze kalifornská, i když R.E.M. pocházejí z města Athens v Georgii…, kde je mj. nechvalně proslulé vězení.


ENDGAME – příjemné vybrkávané kytarové tóny rozlamují harmonické akordy. Peter Buck je precizní kytarista. Žádný závratný virtuos, ale velmi schopný hráč cítící melodické proměny a dává skladbě přesně to co potřebuje (Asi tak nějak jako Pavel Skála – ex-Marsyas, Etc…) V pozadí opět smyčce a vokální party ve vzdušných vírech. Příjemné instrumentální intermezzo s opětnou evokací šedesátých let. Ten retrosound se příjemně poslouchá a po letech studeného sythipopu je určitě pro novou generaci něčím objevně novým (i když my pamětníci zde slyším aspirace těch zmiňovaných šedesátých let ze staré dobré Anglie).


SHINY HAPPY PEOPLE – pravděpodobně nejslavnější píseň alba a možná celé jejich diskografie. Na počátku mírně nasládlý kolovrátkový sound houslí jako v aristonu, pedal steel-kytara a pak už se pořádně našlápne a kapela jede v první třídě. A opět to tu zvoní akustickými a elektrickými kytarami a otevřenými harmoniemi vyzpívávaných tónů. To propojení Michaela Stipea a Kate Pierson je nádherně bezprostřední a slaví zde melodické souznění toho nejvyššího kalibru. Ten zvonivý kytarový riff je téměř geniální. Odvíjí se na něm celá harmonická síla. Tady je opět cítit ten vliv woodstockovské generace v čele s Jefferson Airplane. Kate Pierson je rozhodně víc než hostující sboristka moc bych jí přál sólové album. Výtečně vymyšlená skladba s jednoduchým, ale velmi nosným motivem. Paráda! Řekl bych: superhit.


BELONG – pulsující basy Mike Millse a víceméně čitelné rytmické party Billa Berryho. Kytarové party jsou drolivě měkké a vibrující. Opět ty nosné vokální party s jasnou melodickou ideou. Že by opravdu návrat na počátku devadesátých let už zapomenutých šedesátých let. Vlastně proč ne? R.E.M. možná správně vystihli mezeru a povzbudili „hlad“ po tomhle typu hudby. Samozřejmě s novým zvukem a novým rytmickým principem, ale ty harmonie jdou do slunné Kalifornie a tak se vnitřně mohu soukromě radovat.


HALF A WORLD AWAY – propojení akustických kytar s hammondkami a klavírem a navíc mandolínou je velmi nosné. Je už jasné, že nás na albu nebudou očekávat nějaká bezbřehá instrumentální, ale že slavíme návrat srozumitelné písničkové formy, která je mírně uhlazená, ale v žádném případě podbízivá (!) Teď se tady objeví i kovový zvuk cembala, který sem přinese novou estetiku. Asi bych trochu ubral těch smyčců. Nic proti nim nemám, ale myslím, že jich zvolna přibývá a mohlo by se jimi šetřit. Přesto je skladba příjemná a nenudí.


TEXARKANA – odpíchnutý přímočarý softbeat opětně aranžovaný do zvonivých akustických a elektrických kytar. Vokální party jedou v první třídě s melodií v přímočarém směru bez nějakých harmonických nebo rytmických zapeklitostí. Akcentovaný basový attack Mike Millse je vítaný a zase zde máme smyčce, ale také housle. Hodně optimistické znějící téma, která svádí ke sborovému zpívání a k roznášení dobré nápady a pozitivismů pod rozpáleným sluncem bez mraků na duši. Nejde o to předstírat za každou cenou optimismus, ale roznášet mezi lidmi drobnou radost a myslím, že tohle se zde daří.


COUNTRY FEEDBACK – jak název napovídá, R.E.M. se zde trochu dotknou uhlazené country, ale zase ne tak uhlazené, aby to bylo nesnesitelné. Je zde zkreslený tón elektrické kytary. Možná by v jistém slova smyslu mohl být podobný typ skladby i v repertoáru takového Neila Younga. Nechci spekulovat jestli Stray Gators nebo Crazy Horse, ale jde mi o typ a aranžmá skladby. Stipe je ovšem svou interpretací jiný typ zpěváka. Ta rozostřený elektrická kytara a upozaděné hammondky zde hraje docela důležitou roli. Na rozdíl od jiných, tohle hit určitě nebude, ale je pro album velmi důležitým stavebním kamenem, což si uvědomuji při poslechu, i v okamžiku, kdy skladba už odezněla….


ME IN HONEY – akustická kytara a průrazně zásadnější rytmický důraz. Opět se nám ve vokálu vrátila Kate Pierson a údernost kytar, basů a nosový projev Stipea sem přinesou zdravou údernost v nosném riffu. V refrénu by se klidně mohla objevit na přemlou šedesátých a sedmdesátých let v repertoáru takových Rolling Stones. Hypnotické téma strhává k tanci, ale zbystřuje i poslech v dobře vystavěné harmonickéo struktuře. A zase: v duchu /(nijak to nekomplikujme, život je až dost komplikovaný). Možná zde cítím i vliv Fleetwood Mac kolem alba Rumours, ale žádné opisování přes rameno. Kate Pierson má průrazně čistý vokál, který mě nabuzuje v tom nejlepším slova smyslu.
Album Out Of Time mě příjemně překvapilo po mnoha stránkách. Zaujala mě ta melodická přirozenost a lehkost, s jakou kapela přichází a v jakém správném poměrů jsou hudební doprovody. Pravda, nijak objevná, nebo progresivně pronikavě neznámá forma hudebních principů se zde nekoná, ale myslím, že o tohle tady vůbec nešlo. Pro mě zanechala kapela velmi dobrý dojem a tehdy i naději, že se do nového desetiletí asi bude vracet větší hudební pestrost, kterou jsem osobně v osmdesátých létech postrádal… Čtyři hvězdičky určitě dám.
reagovat

peelie @ 15.07.2013 09:57:16
Petr, bez toho, aby som Ti lichotil Tvoja recenzia úplne vystihla tento skvelý album.Škoda,že mnohí recenzenti tento až tak nedoceňujú, ale je pravda,že Out Of Time otvorilo R.E.M cestu k masám.Bolo prvé "prístupné/.Osobne ho mám veľmi rád,hoci súperí s Automatic For The People. Inak MichaeL Stipe nemá rád Shiny Happy People a raz sa vyjadril, že ho nemali nahrať a pritom je to výborná optimistická skladba.

Petr Gratias @ 15.07.2013 20:18:51
Zdravím, Peelie...
díky za uznání.
No musím se přiznat, že nejsem znalec komplexní tvorby R.E.M. a tak bych se rád vyhnul nějakým zasvěceným úvahám. Zbytek jejich repertoáru znám jaksi "roztříštěně" a vlastně ani nevím, jestli hrají dodnes. Spíš bych se ale přikláněl k tomu, že ne.

Ve své době byli R.E.M., POLICE a U2 vnímány jako superkapely své doby. Jsem opatrný v těchto úsudcích.
I když jsou to všechno dnes už prověřené legendy, přesto bych jejich podíl k významu takových KING CRIMSON (sedmdesátých let), MAHAVISHNU ORCHESTRA nebo EMERSON LAKE AND PALMER určitě nepřiřazoval.
Možná jsem tradicionalista a konzervativec starého ražení, ale důkladnější srovnávací analýzou jsem dospěl k závěru, který vyslovuji - aniž bych se chětl dotknout cítění jejich příznivců.
Zdravím!

PaloM @ 16.07.2013 03:08:17
Petr Gratias: s tvojou poznámkou naprosto súhlasím. Dokonca dnes s odstupom času tie menované kapely spolu s R.E.M. vnímam ako pop rock, hudba určená na počúvanie z rádia. A ako taká s progresom veľa spoločné nemá.

zdenek2512 @ 16.07.2013 04:12:34
Ahoj Palo máš pravdu stejně jako Petr s tím, že jmenované kapely jsou kvalitní pop rock. R E M na svých prvních pěti deskách i rock bez přívlastku hráli, ale od tohoto alba je to již jiné kafe. I když třeba album Monster je dost syrové, možná je to účastí Thurstona Moora ze Sonic Youth. To samé se dá říci i o Police a U2.

Jarda P @ 16.07.2013 05:50:13
Od těchto tří kapel, které uved Palo, nevlastním nic, protože mi nic neříkají. Že se jedná o kvalitní pop svědčí to, že když je hrají v rádiu, tak nepřepínám jinam. Na rozdíl od mnoha metalových kapel.

zdenek2512 @ 16.07.2013 06:04:00
JardoP zdravím, je to sice pop, ale jedná se o pořád o rock i když v líbivém kabátku. Já mám na rozdíl od Tebe od výše jmenovaných kapel vše, a nestydím se za to. Podle mě je to lepší než produkce některých proklamovaných hard i heavy rockových skupin.

Jarda P @ 16.07.2013 08:11:12
Zdeňku, nijak neodsuzuju tvůj vkus, mě ale stačí si je poslechnout v rádiu. Jen mě to zkrátka nechatlo tak, abych o ně rozšířil svou sbírku. Raději doplňuju to, co kdysi na burzách nebylo anebo co mi ze sedmdesátek uniklo.

zdenek2512 @ 16.07.2013 08:20:33
Jardo, ať si každý poslouchá co chce a co se mu líbí. Třeba R E M na albu Green jsou velice blízko tomu co dělali C,S,N&Y nebo Byrds. Od Police třeba skladba Invisible Sun je skvělá a těžko hledá konkurenci. Tohle jsou přesně věci co si můžu pustit s manželkou a nemám problém. Když jsem doma sám nebo v kanceláři tak si pouštím Zappu, Beefhearta, Residents, Gong apod. Prostě to co doma můžu jen když není manželka doma.

Jarda P @ 16.07.2013 08:34:10
Možná mě od těch R.E.M. odradila ta mediální popularita a to, že v rádiích od nich hrají pořád to stejné. Od Police jsem měl na vinylu Synchronicity, což jsem považoval za jejich nejlepší desku, ale na CD jsem si ji zatím nepořídil. Jinak s tím poslechem věcí když je manželka doma jsem na tom podobně, naštěstí od doby, kdy bydlíme v baráku se můžu zavřít s muzikou a nikoho neterorizovat :-)

zdenek2512 @ 16.07.2013 09:17:09
Ahoj Jardo, ono je to částečně i tím, že já radio neposlouchám vůbec. Pouze příležitostně Beat. Symchronicity je pěkná deska, já mám radši Ghost In The Machine. Zřejmě protože jsem ji měl licenční od Supraphonu a mám ji nejvíce naposlouchanou. Brácha byl na Stingovi ve Vídni a říkal, že to byl snad nejlepší koncert co viděl. Tu desku Green nebo Document si zkus poslechnout. Nemám RD a přes sluchátka to není ono.

Petr_70 @ 16.07.2013 11:02:39
No pánové musím říci, že jste mne na poslech R.E.M. docela navnadili.. Bez okolků příznám, že kromě několika songů z rádií a týchž videoklipů na komerčních TV, je vůbec neznám. A jelikož mne zase až tak nezajaly, kapele jsem nadále nevěnoval svou pozornost...

Jinak opět musím souhlasit se zdenkem2512: Ghost in the Machine je opravdu nejlepší album Police, poměrně dost se vymykající jejich ostatní tvorbě. Osobně nemám problém ji zařadit po bok tomu nejlepšímu, co vzniklo v předchozích dvou dekádách..
Synchronicity je taky moc pěkná deska.. Moc se mi líbí jak se tam snoubí melodické až komerční skladby s muzikantským umem a invencí. A věru není mnoho alb, o kterých bych tohle mohl bez přetvářky říct.
Sting byl v té době IMHO na vrcholu svých skladatelských možností - dřívější tvorba Police mne moc nebere a později se mi líbí moc už jen Nothing Like a Sun.

FáňaSixx @ 17.07.2013 19:46:37
Tedy děkuji za obsáhlou recenzi této mnou velice oblíbené desky, která si chválu opravdu zaslouží. Nečekal jsem, že zrovna ty ji napíšeš, když tvůj hudební vkus směřuje spíše k progresivnějším "věcem".
Je to opravdu jedna z nevýznamnějších desek přelomu desetiletí a která samosebou dopomohla díky jasným hitům kapele k nesmrtelnosti.
Často se tu mluví o Shiny Happy People. Je to celkem kontroverzní skladba, která ač zní velice pozitivně a hitově, nese v sobě něco více, co dosti tíží a čeho si může pozorný posluchač i pomocí shlédnutí videklipu všimnout.