Synkopy / Sluneční hodiny (1981)

Že jsou Sluneční hodiny opravdu vyjímečným albem, o tom nepochybuje snad nikdo, kdo se v československém art rocku přelomu 70. a 80. let alespoň trochu orientuje. Synkopy v čele s Oldřichem Veselým vytvořily něco naprosto speciálního, originálního, co u nás do té doby zkrátka nemělo obdoby. Ve stejný rok mimo jiné vyšlo i album 33 Modrého efektu, na kterém Oldřicha nadobro nahradil navrátivší Lešek Semelka. Za sebe musím říct, že to bylo z obou stran dobré rozhodnutí; dalo totiž vzniknout dvěma výborným albovým počinům.

Už Introdukce naznačuje, že se hlavního slova na albu ujal Veselý se svými průraznými klavesovými motivy. A s potěšením konstatuji, že byl stejný postup aplikován i na zbytek desky. Introdukce však nabízí velmi příjemný start alba, který člověka naladí na tu správnou vlnu. Těžko zařadit některé zvuky, jelikož se syntetizérů chopili i violoncellista a kytarista Vratislav Lukáš, houslista Pavel Pokorný a bubeník Jiří Rybář. Emil Kopřiva pak každou kompozici vkusně dobarvuje se svými spíše střídmě přidanými kytarovými party.
Na podobných albech se nejsilnější okamžiky určují velmi těžko, ale přecijen si dovolím vyzdvihnout hned druhou skladbu Hůl v slunečních hodinách, která svým svižnějším tempem a zaručenými progresivními postupy nepochybně okouzlí každého posluchače. Ani malinko větší posluchačská náročnost (zvážíme-li, že album vzniklo takřka v době zrodu a následně masové popularity nové vlny) nebrání Synkopám tvořit velmi chytlavé pasáže, které člověk nemá šanci dostat z hlavy.
Jsi nádherně pravěká stojí na podobných základech, ale chybí ta nakažlivá chytlavost. Je zde velký prostor pro instrumentální exhibice, kde se nepatrně „blýskne“ i kytarista Emil Kopřiva, což považuji rozhodně za plus. Smyčce zde pracují na jedničku a výborně sekundují klávesovým motivům Veselého.
Intermezzo je velmi pěkný předěl mezi skladbami. Trochu posmutnělá atmosféra je zde tvořena krásně položenými houslemi a cellem, které ve výraznější celek pojí jemné klávesové plochy.
Černý racek je jednoznačně dalším vrcholem Slunečních hodin. Působivý hlas Oldřicha Veselého, který velmi citlivě vystihuje celou podstatu skladby, názorně ukazuje, jak poetické texty se dají propojit s pro něj tak typickou instrumentální složkou. Vše do sebe přenádherně zapadá, kytara zde hraje nepostradatelnou roli a melodická linka se doslova zarývá do hlavy. Všechny stopy vytváří neskutečně komplexní zvuk, ve kterém je těžké něco konkrétněji rozeznat, ale to je na tom to nejvíce okouzlující. Ten zvuk je zkrátka neskutečně plný, přesycený. Ale nadmíru vkusně. Nádhera.
Klávesové extempore je zajímavou ryze instrumentální skladbou, jejíž podstatu vystihuje už samotný název. Přestože se na začátku mohlo zdát, že půjde o skladbu podobného ražení jako předchozí Černý racek, opak je pravdou. Nálada se zde naprosto změnila v až epicky dramatický celek, což platí až do samého konce skladby.
Další kompozice s názvem Vodopád ze začátku sice staví na jemně zabarveném Fender pianu, jsme zde ale opět svědky poměrně radikálního přerodu v dramatickou změť syntetizérových zvuků a živelných rytmických proměn. Celou dobu si kladu otázku, jestli má skladba vůbec nějaký text, Oldřichu Veselému totiž nejde vůbec rozumět. Třeba mi na tuto otázku někdo z recenzentů dokáže odpovědět.
Toulka je oblá. Vskutku. Další výraznější skladbu a další z nejsilnějších momentů desky zdobí vkusně vyprofilovaný text, jenž nemá na svědomí nikdo menší než Pavel Vrba. Toulka nabízí mnoho proměn, které neobyčejně korespondují se sdělením textu. Najdeme zde i akustickou pasáž, následně rozvinutou v kouzelnou, čistě instrumentální, část. Byla by škoda také nezmínit člověka, který se velkou měrou zasloužil o výslednou podobu Slunečních hodin. Bubeník Jiří Rybář bezpochyby dal do desky kus sebe a díky němu krásně vyniknou dynamické rozdíly. V Toulce dobře fungují i vícehlasy, na kterých si Synkopy daly určitě hodně záležet. Tento až perfekcionalistický přístup je mi blízký. Nezbývá mi než zopakovat již vyřčené; Toulka je oblá. Vskutku.

I přes to, že má toto album své nezpochybnitelné kouzlo a je v něm úplné minimum slabých míst, 33 je mi pořád bližší a s každým dalším poslechem mě baví stále víc. Tolik pro srovnání těchto dvou děl.
Za Slunečními hodinami je však cítit velký kus práce a hlavně odhodlání, které koneckonců všechny kapely u nás ve své době neměly. Není se čemu divit, ovšem Synkopám se dostává uznání dodnes. Takže se zdá, že ta snaha opravdu stála za to.

» ostatní recenze alba Synkopy - Sluneční hodiny
» popis a diskografie skupiny Synkopy