Nirvana / Nevermind (1991)

Pamatuji si docela přesně, jak album Nevermind od americké Nirvany přinesl domů můj syn a evidentně chtěl, abych si tohle album oblíbil jako on. O téhle kapele jsem toho moc nevěděl, třebaže záhy jí byly veškeré tehdejší časopisy plné a řada hudebních kritiků o nich mluvila v superlativech. Byl jsem trochu ostražitější, ale po těch mých nestravitelných osmdesátých letech přicházel najednou nový závan rockového vzduchu, který se mnou v jistém slova smyslu zavibroval a já se najednou přistihl, že tahle hudba mě dokáže oslovit. Především jsem byl překvapen novým soundem, který tenhle grungeový rock z amerického severozápadu přinášel a záhy s ním přišla celá vlna dalších kapel (pokud se dobře pamatuji tak Soundgarden, Cult, Pearl Jam…) a ty přinášely novou estetiku. Osobně jsem z nich necítil nějaký ortodoxní metal, ale také jsem zde nevypozoroval nějaké námluvy s rockem sedmdesátých let. Jisté bylo jedno, že elektrické kytary (v osmdesátých letech plných synthesizerů) se opět dostávají na čelná místa zájmu a že s kapelami kolem Seattlu bude třeba „počítat“. Protože můj kontakt na počátku devadesátých let s „novou“ hudbou se pojí právě s tímto albem, dovolím si nabídnout moji recenzi.

SMELLS LIKE TEEN SPIRIT – kytarový rozběh v nezkreslém tónu a hned poté za ním pokračuje stejné téma s takovým tím bažinovým soundem rozostřené elektrické kytary. Musím konstatovat, že v téhle skladbě je spousta rozpoutané energie, která se nezastřeným způsobem nabízí posluchači ke strávení. Na druhé straně je zde čitelná práce s dynamikou a jednotlivé odstíny pak demonstrují obsah zpívaného textu, což evidentně zpívaný hlas dokáže využít ve svůj prospěch. Nirvana je zprvopočátku velmi dobře sehraná hudební jednotka a jejich dravý nástup demonstruje nekompromisnost, ale na druhé straně špatně zakrývá pocitovou bezradnost. Myslím, že tohle se vrací ke kořenům ryzího rocku. S drsnými vyjadřovacími prostředky a s vyzpívanými problémy a starostmi. Řekl bych, že po kompoziční stránce žádné velké překvapení, ale po stránce nového soundu opravdový objev…

IN BLOOM – syrový rockový sound zůstává zachován. Místy jako bych cítil inspiraci Black Sabbath, ale všechno je položeno do výrazně odlišné melodické roviny. Schematické opakování dravých riffů má svou sílu. Myslím, že David Grohl je bubeník, který přesně tento styl potřebuje. Žene svůj rytmus vpřed napříč základním tématem, ale jeho kulometné přechody jsou výrazně nekompromisní a výrazně vyčnívají v tom dobrém slova smyslu. Hlavní hvězdou ovšem zůstává „rozervaný rockový rebel“ Kurt Cobain. Jeho hlas už po prvním vstupu na album nezapomenete. Nechci říct, že je to nějaký mimořádný hlasový talent, ale jeho projev má charisma a na to se v téhle hudbě hodně hraje. Výborný příklad!

COME AS YOU ARE – další skladba, která má pronikavý riff, který se nese celou skladbou jako základní opěrná stěna činžákovou zástavbou. Myslím, že to unisono Cobainovy kytary a baskytary Chrise Novoselika zní velmi přesvědčivě. Při důkladnějším poslechu zjišťuji, že se zde vytváří neviditelná zvuková stěna, která ční jako pilíř v temnotě a když k tomu připojím pocity ze zkreslené naříkavé kytary, je zaděláno na docela slušnou osobní emoci. Ten podzemní tón a obecně pojetí skladby je hodně undergroundové a chápu, že tahle skladba, ale i album mohly být velkým inspiračním zdrojem pro řadu nových rockových kapel, které si vzaly Nirvanu jako vzorový model hudby…

BREED – zjišťuje, že po kompoziční stránce Nirvana nepřichází s nějakým novým skladatelským modelem, ani její principy aranžování nejsou nějak zásadně progresivní a když bych oholil tuhle hudbu na holou kost, bude harmonie skladeb až příliš čitelná a jednoduchá. Co ale způsobuje ono charisma je onen zastřený bažinový sound, který jakoby hudby zakrýval temným oparem mračen

LITHIUM – do značné míry bych řekl, že se skladby navzájem hodně připomínají a člověk má pocit, že se zde pracovalo při komponování se základními živočišnými principy pocitů, aniž by někdo toužil proniknout do základů harmonických souvztažností. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Nová rocková generace, která odmítla zvuk osmdesátých let a zatoužila po dravém přímočarém rocku zdá se, nalezla recept, jak zařídit, aby se neopisovalo z let sedmdesátých a tak se sound kapely zabalil do jiného kabátu. Chris Novoselic sází basové tóny jeden za druhým téměř v hypnotické přesnosti. Tady se mi zdá, že místy mohla přicházet ona zpívaná zpola naříkává poloha od Ozzyho Osbournea, ale jinak se prolínání hlasových podílů dobře doplňuje.

POLLY – další skladba pracuje s akustickými kytarami a baskytara dodává vázaný rytmus. Opět prolínání základních akordických výměn a k tomu napůl zpívaný a napůl deklamovaný projev. Skladba je ale možná až příliš schematická a na můj vkus příliš kolovrátková. Kdybych hledal na albu v dosud odehraných skladbách nějakou slabinu, řekl bych, že jsem ji našel v téhle písni…

TERRITORIAL PISSINGS – začátek jako vystřižen z nějakého bizarního divadelního představení a hned potom se volume otočí pořádně doprava a vybuzení zesilovače je extrémně mimo formát a zuřivá hra na bicí s řadou přechodů hrne skladbu vpřed. Možná je tenhle model odpovědí seattleovského soundu na londýnský punk (!?) Nikdo se tady s ničím příliš neláme hlavu a tak se hraje hlavně emocemi a bez nějakého konceptuálního pojetí, ale její potenciál respektuji…

DRAIN YOU – další dravé postupy zůstávají zachované. Co je zajímavé, tak ve sborech zde vnímám inspiraci britskými kytarovými kapelami šedesátých let, jako byli Kinks, dravější Troggs nebo Pretty Things či Small Faces, ovšem dravost je ryze americká a její nekompromisnost zahlcuje prostor řadou téměř neopsychedelických postupů. Hypnotické zvuk pneumatického kladiva basů a strašidelný dozvuk a kvílení kytary může v mírně shodném pojetí připomenout rané začátky Pink Floyd (samozřejmě s jinou rytmickou sekcí).

LOUNGE ACT – úvodní téma zní téměř strašidelně. Opakující se téma baskytary a syrové kytarové doprovody ženou s divokými rytmickými výpady píseň vpřed. Zpívaný výkon není nijak výjimečný a místy hlas zní jako by byl deklamací. Mírně mě zneklidňuje okolnost, že se po kompoziční stránce běh věcí příliš neliší…. ano, ten závěr byl hodně sugestivní a prudký pád do hlubin zní hodně sugestivně….

STAY AWAY – kdybych měl hledat nějaké styčné body s hudbou šedesátých let, vychází mi, že pravděpodobně The Who by mohli být tak trochu jejich vzdálenými příbuznými, třebaže ve slavné britské kapele se už na rozsáhlých konceptech tak zrnitá přímočarost přece jenom rozmělnila. U Nirvány mám pocit, že jejich opojení svým drsným soundem jim vydrží nejen na tomhle albu. David Grohl na bicí nástroje ovšem dokazuje, že jako bubeník je třída. Syrové hendrixovské motivace kytary jsou hodně destruktivní, čímž je skladba uváděná do závěru…

SOMETHING IN THE WAY – v další skladbě si uvědomuji, že mohu nabídnout v instrumentálním syrovém pojetí za přítomnosti jiného hlasu kapelu Crazy Horse legendárního Neila Younga, ten sound se mi s nimi začíná hodně spojovat, ale napadlo mě to až teprve u téhle skladby. Začínám postrádat větší barevnost téhle hudby a víc překvapujících nápadů. Už to začíná být takové, že málem jak se začne, tak se i skončí…. Je tohle poctivý a pravověrný grunge (?) Další postupy bych ve spojení s Nirvanou dohromady nedával. Možná by mě napadli jiní synovi oblíbenci jako byli Smashing Pumpkins. Ale tahle skladbě se mi zdá více procítěná interpretací a instrumentálním podáním. Změna přichází v hostujícím hráči na violoncello ̶ Kirku Canningovi, který sem přinese jiný závan inspirativních postupů Jakoby skladba byla vytvořena ze dvou odlišných, přesto však globálně sourodých částí…

ON A PLAIN – v úvodním pojetí jakoby do téhle skladby vstoupil nějaký derivát metalu. Agresivní řeřavý sound kytar se škrceným anonymním zpěvem je ale posléze rozvolněn mírně záhadným opakujícím se motivem a hned poté jsme opět v nějakém předpeklí. Hřmotné rány do bicích a syrově rozkvílená a zastřená kytara s dunivými basy nastolí úplně jinou estetickou polohu. Nevím, na koncertech tyhle eskapády vytvářel za pomocí zpětných vazeb a propojených marshallů Jimi Hendrix už na konci šedesátých let (!?) Kdo si nestačil Hendrixe objevit v dané době, musel být nirvanovskými postupy docela zaskočen. Musím ovšem konstatovat, že takový model nekompromisního hraní mohl být v dané době akceptován jako ten jediný správný pro syrové rockové kapely…


Nirvana byla na počátku devadesátých let pro mě poměrně velkým překvapením, ale vyrovnat se s jejím poselstvím nebylo pro mě až tak úplně jednoduché. Zároveň jsem pocítil (samozřejmě to netvrdím jako dogma), že pravděpodobně tento styl bude klíčovým i pro další albovou produkci téhle kapely. A protože nejsem až tak podrobně (podobně jako v případě zcela odlišných R.E.M.) dokonale obeznámen s jejich diskografií, nechci zaujímat nějaká zásadní stanoviska. Řekl bych tak tři a půl hvězdičky, ale čtyři nakonec mohou být. Pravda, kdybych ale recenzoval jejich další dvě tři alba a „potýkal“ bych se se stejným principem pojetí písní, moje hodnocení by šlo dolů. Nevermind ale navzdory tomu bylo pro mě v dané době jakýmsi částečným návratem hudebního světa k ryzím rockovým kořenům a jsem rád, že nás neovládla nějaká elektronická vlna, která s rozvojem nových technologií hrozila už tenkrát. Obal alba je ovšem originální. Nemluvně plující pod hladinou průzračné vody a zmačkaná dolarová bankovka…. Tomu říkám motiv!

» ostatní recenze alba Nirvana - Nevermind
» popis a diskografie skupiny Nirvana