Kazachstán / Bojím se bát (2008)

Vzhledem k tomu, že už mám tvorbu skupiny Kazachstán zmapovanou poměrně dobře, nezbývá mi, než napsat krátkou recenzi na jejich debutové album Bojím se bát. Už jen proto, že je to deska, která mě osobně neobyčejně oslovila, by byla škoda vám ji touto formou alespoň krátce nepředstavit.

Album začíná atmosférickou klávesovou Introdukcí, po níž následuje kytarová exploze ústící ve skladbu Hadí mléko. Počáteční wah-wahové akordy připomínají novovlnný Pražský výběr (a ve skladbě je možné podobné „výběrovské“ záblesky zaslechnout častěji), ale pak už jsme opět u typického stylu této ostravské partičky. Souhra houslí Vladislava Georgieva a kytar pánů Hejduka a Grezla je opravdu výborná. Když k tomu přidáte solidní rytmickou složku a expresívní zpěv, vznikne ... vznikne po Kazašsku dobrá, a to opravdu velmi dobrá, skladba. Baskytara zde slouží perfektně, pěkně podbarvuje houslová a kytarová preludia. K vyzrálému a svým způsobem i svéráznému projevu této kapely připívá atypicky položený text.
Ostrava začíná jako typické art rockové opusy tuzemské scény – odkaz na Blue Effect, ať už záměrný či ne, je zcela patrný – a k podobnému feelingu se často vrací. Kytary občas rockují, občas přenesou a rozvíjí motivy až do jazz-rockových výšin, a k tomu všemu jim sekundují originálně položené housle, bez nichž by byla hudba Kazachů o moc chudší. V Ostravě si každý najde to své, ať už jsou to spletité progresivní motivy, nebo přímočaré blues-rockové riffy. Důmyslně zaranžovaný kousek prokládají jemné rozklady akustické kytary a vše je, jak má být. Všechny party do sebe pěkně zapadají a dohromady vytváří mozaiku toho nejlepšího současného art rocku, jaký lze na naší scéně najít. Tahle hudba mě baví. A jde vidět, že i pánové mají k Ostravě (a teď mám opravdu na mysli to město) podobně pozitivní vztah jako já.
Titulní Bojím se bát nabízí vskutku libé tóny flétny kaval, jež u českých kapel, přiznejme si, nejsou moc obvyklé, a s pomocí kláves a perkusí přináší krásně zadumanou, až meditativní náladu. To se mění s příchodem sloky a prezentací textu Jaroslava Žily, který do hudby z autorské dílny Roberta Hejduka vnesl cosi kouzelného, více než elegantního a poeticky přesyceného. Jednotlivé motivy a témata se mění s naprostou lehkostí, bez jakéhokoli nuceného kalkulu. Klasicky si zde pak Robert Hejduk střihne kytarové sólo. Bojím se bát je skladbou skutečně progresivní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Zachovává vše, co se od tohoto žánru vyžaduje... a vlastně přidává i něco navíc.
Následující Za čtyři rohy považuji za harmonicky nejbohatší a zároveň jednu z nejsilnějších skladeb na albu. Silná melodičnost se pojí s výraznými motivy a nepatrnými tématickými proměnami, které jsou zde provedeny opět s úplnou lehkostí. Obzvláště se mi líbí ten „předěl” v půlce skladby a následné rozvíjení hlavního kytarového motivu. Decentní klávesy, které nahrál Robert Hejduk, se mi jeví přiměřené podílu ostatních stop.
Je důležité zmínit, že album končí prakticky stejně, jako začalo. Do Introdukce si tedy pánové pro efekt vypůjčili vlastní motiv ze Za čtyři rohy.

Ten progres je tam znát, opravdu ano. Narozdíl od spřízněných Jeseter ale není tolik do uší bijící. Přestože toto album nemá slabší místo, je vyrovnané a – nenalhávejme si nic – neoddiskutovalně nadprůměrné (vzpomeneme-li si na některé výplody současné české scény), svou finální hudební polohu si Kazachstán našel až na následující desce V hrudi pták, která má ambice na to stát se jedním z klenotů tuzemského art rocku. Bojím se bát bylo spíše jen takovou předzvěstí toho, kam se bude kapela v budoucnu ubírat...

» ostatní recenze alba Kazachstán - Bojím se bát
» popis a diskografie skupiny Kazachstán