Lang, Yogi / No Decoder (2010)

Album No Decoder německého multiinstrumentalisty a člena skupiny RPWL Yogiho Langa bylo pro mne na jednu stanu velmi milým překvapením, na stranu druhou však také jakýmsi podnětem k tomu, abych snad začala věřit, že už současným kapelám a interpretům nezbývá nic jiného, než „recyklovat“ nápady jiných a vsázet tak na léty prověřené – a mnohy bohužel i provařené – postupy. Naštěstí se mi tato myšlenka v hlavě dlouho neudržela a já jsem se opět mohla soustředit jen a pouze na poslech příjemné Langovy hudby.

Přestože by mnozí mohli namítat, že skladby nejsou příliš provázané, já mám za to, že se jedná o koncepční album. Textové sdělení nezůstává hudbě nic dlužno a ačkoli je v naprosté většině vlastně vyznáním nějaké ženě (a ponechme stranou, jestli je skutečná či ne), vystihuje strasti dnešního materialistického světa v té nejpřirozenější a lidsky nejpříjemnější podobě. Yogi Lang se nedrží ohraných klišé, ale vytváří si vlastní cestu, vlastní pohled na svět, který formuluje do jednoduchých veršů. Je to nenáročné, ale je to tak mile nepředstírané, že se tomu nedá neuvěřit. A to prosím i v „dnešním moderním světě pro šťastlivce“.

Co se čistě hudební stránky týče, nelze si nevšimnout inspirace u starších ostrovních kolegů – u Pink Floyd. Lang se očividně velmi rád vrací k cestičkám, které si vyšlapal už u RPWL. Nejen že disponuje velice podobným hlasovým projevem jako David Gilmour, ale on snad cítí hudbu úplně stejně. Kytarové party jako by nahrál sám mistr (a to při vší úctě k němu), klávesové stopy, které jako by z oka vypadly těm na skladbách z alba The Division Bell, volnější tempo a jemné detaily – různé zvuky a „šumy“ v pozadí... Zkrátka a dobře, jako celek je No Decoder vlastně takovou odpovědí na období Pink Floyd bez Rogera Waterse. Odpovědí, která velmi věrně rozvíjí Gilmourův osobitý rukopis. Nápadně se tedy podobá oběma deskám, které tato legenda nahrála ve svých posledních letech – A Momentary Lapse of Reason a The Division Bell. Zejména tedy druhému jmenovanému.

Ze skladeb nejvíce vyčnívá devítiminutová Sacrifice, která hned po atmosférické introdukci v režii skladbičky Can't Reach You rozvíří vody a nutí posluchače se pohodlně usadit, aby v žádném případě nevypínal hudební přehrávač. Neřekla bych, že je vlezlá, je ale neskutečně melodická, což z ní dělá jasný „hit“ na albu – moment, který si každý zapamatuje. A to i přes jeho stopáž. Tu melodii není možné zapomenout.
Poté už se těžko vybírá další nejsilnější moment, protože zde nenajdete skladbu, která by vás urazila – každá má něco do sebe. Pokud není člověk vyloženě odpůrcem různých interpretů, kteří se až okatě přibližují svým vzorům, bude se mu líbit celá deska. Celkově totiž působí velice klidným a vyrovnaným dojmem. Yogi Lang se v podstatě trefil do černého. I přes tu zmíněnou podobu s Pink Floyd (a vlastně i pozdější sólovou tvorbou Davida Gilmoura) deska zní pořád tak nějak nenuceně, přirozeně. Nikoho neurazí, ale někoho zcela určitě nadchne – tím jsem si jistá.
Abych to uvedla úplně na pravou míru, jeden malinký zvrat na No Decoder najdeme. Předposlední skladba Sensvalue přeci jen vybočuje z řady „gilmourovských“ kompozicí a servíruje nám kvalitní promyšlený progrock. Trošku celkový dojem ruší, přestože se jedná o kvalitní skladbu. V posledním zářezu A Better Place for Me se totiž opět musíme ponořit do náladových, barevných a, přiznejme si, mnohem stravitelnější ploch plných emocí, jaké jsme doposud na albu slyšeli.

Hodnocení je pro mě vskutku z nouze ctnost. S velikým sebezapřením bych dala čtyři hvězdičky, takže s trochu menším sebezapřením dávám pěkné tři.
Yogimu se jeho první sólové album povedlo i nepovedlo, záleží jen na úhlu vašeho pohledu. Musím přiznat, že i mně tím trochu zamotal hlavu. Na závěr bych ale ráda vyzdvihla grafickou stránku alba, které se skutečně nedá nic vytknout. Přesně koresponduje s textovým sdělením, a to nejen samotný digipack, ale i vskutku netradičně pojatý booklet.

» ostatní recenze alba Lang, Yogi - No Decoder
» popis a diskografie skupiny Lang, Yogi