Hammill, Peter / In Camera (1974)

In Camera je naprosto ďábelské dílo! V jakém smyslu? Hammill se podíval na dno nejen své duše, ale na dno určitého archetypu. Velmi koncepční album, které není zakončeno žádnou katarzí, jen totální temnotou. V masité hutnosti syntezátorů a kláves, v jejich všepohlcujícím zvuku vidím analogii ke zvuku alba VDGG The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Možná je to souvislost spíš násilná a ryze osobní... Když jsem byl ještě mladý a neobouchaný dobrou hudbou, pouštěl mně tohle album otec a já ho s ním vždycky rád poslouchal. Poslouchali jsme ho spolu skoro nábožně. Při poslechu jsme vůbec nemluvili, nic v místnosti nás nesmělo rušit a jenom jsme do sebe nechali vpíjet hudbu. Pak jsme se smáli své představě, že by nás sledoval nějaký "sériový posluchač" a jak by asi reagoval, kdyby viděl dva lidi tak vážně soustředěné na takový zdánlivý chaos a nihilistickou šílenost... Mimochodem ta souvislost s albem VDGG The Least we can do is wave... tu je. In Camera i zmíněné album postrádají jakoukoli katarzi. Posledními slovy poslední písně The Least... je ve volném překladu a zpaměti asi toto: "Tohle je začátek konce / Tohle je konec počátku / Nikdo nežije / a všichni jsou mrtví./ " Myslím, že takový nějaký je smysl posledních slov alba The Least we can do is wave... - prostě, žádná naděje. Album In Camera rovněž postrádá alespoň malý paprsek naděje na konci. Jedněmi z posledních slov z poslední skladby In Camera je zhruba toto: "Příliš pozdě chtít si něco přát / příliš pozdě na jakékoli přání /". Pro mě osobně je to u Hammilla překvapením, protože podle mého názoru dobré umění alespoň špetku něčeho jako "naděje" obsahuje. Ovsšem nic to neubírá na sdělné síle a umělecké nekompromisnosti alba IN Camera.

Celé album vnímám jako svého druhu osobní příběh o ztrátě sebe sama, o doslova kosmických souvislostech takové ztráty, o vynořování se (sebe)destruktivních sil, které se při takovém procesu děje. Začíná se jakýmsi lehce oslabeným charakterem, morálním kompromisem provázeným zklamáním ze sebe sama. Pokračuje se uzavřením do sebe sama, vyvoláváním nostalgických vzpomínek na dětství, znovuoživování dětských tužeb ("No more The Sub-mariner"), které je ale přirozeně velmi hořké a marné a které nakonec končí znechucením, protože člověku ukážou zpravidla nějaké zranění na které by raději zapomněl. Následuje pomalé vynořování nové osobnosti z hlubokého vnitřního zmatku ("The Tapeworm"). Nová osobnost se vynořuje coby falešný hrdina, silová postava, která kompenzuje původní slabost a zranění silou a násilím, hrdinskou maskou. "Again" je krásná milostná píseň, zde ještě se syrovou akustickou kytarou a nehudebními zvuky, oproti uhlazené verzi na kompilačním albu The Love Songs. "Faint-Heart and The Sermon" doslovně přiznává slabost srdce pomyslného hlavního hrdiny a společně s následující skladbou smutně konstatují, že proces rozkladu už se stal samovolným a nelze jej zastavit. Pak už se vynoří Gog a Magog jako archetypy naprosto ničivé a sebepohlcující síly. Když o nich člověk čte v Apokalypse - Zjevení svatého Jana, jsou roztomilými pudlíky ve srovnání s tím, jak je slyšíme na albu In Camera Petera Hammilla.

Trend minimalizace perkusí a klasických bicích pozorujeme už na předchozím Hammillově albu "The Silent Corner And The Empty Stage". Na In Camera tento trend kulminuje. Poprvé uslyšíme bicí až ve skladbě The Tapeworm. Pokud jde o Hammillův hlasový projev, je na In Camera jedním z těch nejagresivnějších, jaké se na jeho sólových albech vyskytují. Zvuk skladeb je šíleně zahuštěný vrstvami kláves a syntetizérů, ovšem žádný nevkus - od začátku cítíme přítomnost něčeho brachiálního. Nálada celého alba je tak zlověstná, že vrchol v podobě skladeb Gog & Magog je jen logickým vyvrcholením. Intenzita a způsob jakým album vrcholí, však předvídatelené věru nejsou. In Camera začíná lehkou sprškou rozprášených tónů snad jakéhosi spinetu, ale už během první skladby klávesy i Hammillův hlas značně naberou z temných hloubek. Spolupráce basové linky a až noisových vrstev kláves je naprosto fenomenální a do nesnesitelna umocňuje výhružnou, sklíčenou, smutnou, depresivní náladu celku. Celkový zvuk nástrojů, i pokud jde o akustickou kytaru, je velmi masivní a jednotlivé nástroje, včetně Hammillova hlasu, se v tomto účinu navzájem ještě povzbuzují. Závěrečné skladby Gog a Magog už přicházejí se skutečně pekelným zvukem kláves, který snad musel Hammill speciálně vynalézat. Ale sestavit z nich rozsáhlou kompozici, to už vyžaduje odvahu géniů. Proč říkám "skladby"? Protože skladba Gog a Magog jsou vlastně dvě skladby rozdělené na části, které mají samostatný název. Bohužel zmiňované remasterované CD vydané Virgin v roce 2006 je popsáno trestuhodně chybně. Zaprvé místo správného Gog je na přebalu psáno "Go" - což je neodpustitelná chyba! A vůbec tu není nijak naznačeno, že skladby mají části, natožpak že ty části mají své názvy. Patrné je to pouze z originálního vinylového vydání alba. Krátce ještě ke zmiňované dvojskladbě: Po pekelném a brachiálně-destruktivním entreé Gog s naprosto satanským textem, vychutnáváme do syta smysl těch slov v hudbě. Po totálním zničení zbývá už jen jakýsi anonymní dech, jehož lidský či zvířecí původ nelze nijak identifikovat. Možná je to dech vesmíru samotného, možná samotného satana, možná je to dech, který tu zbyl po člověku... Skladbou se hemží občasné ťukání a cvakání, jako by po ryze anorganickém světě pobíhalo už jen pár mikrobů. Skladba znovu vygraduje v části Magog (In Bromine Chambers) odkud k nám promlouvá zcela deformovaný a skoro úplně nesrozumitelný děsivý hlas a rozhodně říká cosi, co nás nepovzbudí.

Myslím, že In Camera nemá v dějinách populární hudby obdoby. Myslím, že jde o svým způsobem epochální dílo.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter