Hammill, Peter - In Camera (1974)

Co říci o Hammillově sólové produkci? Skládat podobnou hudbu, navíc okořeněnou temně-existenciální, povětšinou autorskou poezií, vyžaduje genialitu ruku v ruce se šílenstvím.

Jedinečnou klavírní a varhanní přehlídkou je už úvodní táhlá Ferret and the Featherbird, následuje pokroucená vzpomínka na dětství - (No More) the Sub-mariner. Máte-li rádi soudobou tvorbu VdGG, neutrpíte větší rány na duši. Náladu výrazně proměnil hostující David Hentschel na synťák a cinkající perkuse Judge-Smitha. Teprve v rockově našláplé Tapeworm zahřmí poprvé vandergraafovský bicmen Guy Evans. Naopak nejskvělejší ukázkou křehkého akustického Hammillova umu je vyznání Again, po "hustém" závěru následuje v obdobné náladě Faint-Heart and the Sermon vyvolávající úspěšně ducha mistrova domovského ústavu. The Comet, The Course, the Tail uzavírá komorní trojlístek mistrně ovládaný Peterovou čistou akustikou, ale i celou škálou obskurních zvuků.

Album uzavírá symbolicky apokalyptická dvojice biblického předobrazu - Gog/Magog. Tady dochází k naprosté hudební, osobní i globální destrukci. Zuřivý Hammillův přednes zesiluje v nekonečném vlnobití jeho kláves a piana. A to je ještě nic proti desetiminutové tečce - Magog (In Bromine Chambers) s kulometnou škálou nehudební zkázy provede beznadějný ortel. Osobně mám s tou partií velký problém, ale obejít ji tedy rozhodně nelze. Z bonusů z Peelovy show v BBC určitě zkuste vandergraafovského "Císaře", v novém šatě stojí za to.

Fatální sousto pro ty, kdo od hudby očekávají pozitivní vibrace a relaxaci. Tahle kolekce je přitom určena skutečně pro ty nejodolnější desperáty ošlehané bolestí, selháním, beznadějí a vnitřním zmatkem. Byli jste důrazně varováni!
reagovat

Ryback @ 17.04.2019 11:38:57
Zdravím Easy.
Můžu se tě zeptat – nevypadlo ti z první věty slovo nebo slova? Nějak jsem nepochopil, kdo nás opustil. Jinak díky za recku – rád jsem si ji přečetl.

horyna @ 17.04.2019 11:47:52
Easy nepohřbívej nám ještě toho Hammilla :-) První věta mi nějak nedává smysl?

EasyRocker @ 17.04.2019 12:01:49
Moje hloupá chyba. Požádal bych o vypuštění té pasáže. Zůstalo mi to tam z textu o jiném varhaníkovi - Vincentu Craneovi, který se zabil. Díky za upozornění.

Sajgon3 @ 17.04.2019 20:44:12
Najlepšia Hammillova "placka" a to u mňa bez pardonu v sóvej diskografii s absolútnym vrcholom v skladbe "Again" - krásne ukazuje prečo ostáva v hudobnom vyjadrení " duševnej zmätenosti a beznádeje " znásobenom hlasovou naliehavosťou nepredstihnuteľným.....

PaloM @ 18.04.2019 09:46:19
Dlho som nepočul, skvelý album, ťažké počúvanie, musím mať absolútny kľud sústrediť sa.
Hammill a 70. roky mám v zbierke CD-čiek.
A je to nezmar.
Vďaka za pripomienku.

Balů @ 20.04.2019 05:05:12
Moje téměř nejoblíbenější Hammillovo album. Ovšem Gogg/Magog je na mne příliš ...
A ta nejoblíbenější deska ... The silent corner...

Domácí úkol: recenze na desku Petera Hammilla - In Camera

Téma: démoničnost v hudbě

Postoj: veskrz kladný, ne však za každou cenu

Dobový úryvek: podobná textová poselství, která se nachází například ve skladbě Gog Magog, může vyslechnout pouze šíleně nemocný jedinec, či chovanec psychiatrické léčebny

Vlastní názor: kompozičně mimořádně svérázná deska. Hudební i hlukové stěny vystavěné pomocí několika druhů klávesových nástrojů, vytváří na mnoha místech specifickou atmosféru, těžko zaměnitelnou, nebo podobnou jinému druhu v hudební oblasti. Peterova vokální vyhraněnost často hraničí s dogmatickou představou o tom, jak by měl zpěvákův orální přednes vypadat. Bez větší míry pochopení, někdy i sebezapření, není možné takto, místami silně kakofonickou hudbu vůbec pochopit

Oblíbené písně: "melodický" trojlístek uprostřed: Again, Faint-Heart and the Sermon, The Comet, the Course, the Tail

Druhá strana duše, zrození démona: prostřednictvím (dvojskladby) Gog Magog (In Bromine Chambers)se před našima očima rodí a formuje možná i narůstá skutečné zlo, napsali by určitě náboženští fanatici a horlivý zastánci víry. Hudební zanícenec a obdivovatel Hammillova nadání, si ale nepřipustí podobné demagogické úvahy naštěstí vůbec k tělu.

Výsledek: i depresivní hudba může léčit


Coda: Užívání: doporučeno jen s vysokou obezřetností.
reagovat

Matouš @ 28.12.2016 13:56:10
Kamilo, díky za pěknou recenzi a pět hvězdiček pro jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb vůbec. Geniální album textově i hudebně. Jednou jsem slyšel The Comet... naživo hranou Hammillem jen na akustickou kytaru - velký zážitek! Moc rád bych si s Tebou dopisoval, ale nevím, kam Ti napsat. Napíšeš mi sem na sebe prosím nějaký mail? Díky.

john l @ 28.12.2016 18:26:54
Nejlepší Hammillova deska a to bez diskuzí. Démon, nebo ďábel se tu úplně zhmotňuje při posledních skladbách, musel to být pro tehdejší publikum pěknej šok, když z repráků lezli tak příšerný pazvuky, který ještě dnes působí odpudivě odstrašujícím způsobem. Za zajímavé pojetí recenze uděluju plusové body.

Ryback @ 28.12.2016 22:41:52
Zdravím Kamčo,
také díky za zajímavě pojatou recenzi ;-).
Originální, naprosto fascinující a času odolávající nahrávka.
V roce 1994 udělal s Peterem Hammillem rozhovor Edward Ka-Spel (pro jedno holandské rádio), lídr kultovní psychedelické kapely Legendary Pink Dots, a jak jsem tak trochu očekával, došlo při rozhovoru i na onu ďábelskou kompozici Gog Magog:
>> odkaz
Jsem rád, že se tu tohle album těší takové oblibě… Ty postřehy tady jsou zajímavé… Za sebe jen řeknu, že když jsem slyšel/viděl poprvé, podruhé… popáté provedení skladby Gog na DVD Van der Graaf Generator Live at the Paradiso, nahrané v roce 2007, tak na tu husí kůži a mrazíky probíhající po těle a v těle jen tak nezapomenu…

luk63 @ 29.12.2016 09:13:18
Kouknul jsem na text skladby Gog: je to opravdu děsivé vyznání knížeti temnoty, zla a smrti - satanovi. I když si to možná leckterý hudební zanícenec nechce připustit.

steve @ 29.12.2016 12:33:03
Několik extrémních alb jsem ve svým životě už slyšel, ale tenhle pán všechny ty blekoše a smrtonoše předběhl o dobré desetiletí. I po 40 letech těžko pochopitelné

Gattolino @ 06.01.2017 14:29:44
Jako svou trošku do mlýna přidám osobní zkušenost s Peterem Hammilem a potažmo i VDGG. Mnoho let jsem k jeho hudbě přistupoval opatrně a s vědomím, že většina skladeb je těžká a depresivní. Časem jako by se mi postupně odhalovalo něco nesmírně pozitivního a hluboce duchovního v Peterově tvorbě. Těžko asi vykládat například text Goga, ale tuším, že může možná předestírat mnohotvárnost božího bytí a neblahou schopnost člověka podílet se na aktu tvoření negativním způsobem díky nevědomému Egu, zatímco sama nezjevná podstata zůstává zářivá a krásná. Nevím. Vše je jen o dojmech, nicméně si myslím, že v celkovém vyznění je Hammillova hudba něčím, co bych nazval třeba "duchovním expresionismem" nebo "extatickým soulem". A když si vzpomenu na Vision, Wondering nebo My Favourite, to jsou vysloveně duchovní milostné hymny. Rozhodně je však poslouchání jeho hudby nikdy nekončícím dobrodružstvím, byť asi ne bez rizika. Soudě podle setkání na koncertech i několika prohozených slov po skončení mi ovšem Peter připadá jako ohromně milý, laskavý a pozitivní člověk.

Ryback @ 20.04.2019 20:06:06
Mno. Pár poněkud kouskovitých poznámek za mě:

Já bych hlavně závěrečnou kompozici zbytečně nedémonizoval.
Je to Hammillův ponor do někoho jiného – ponor spisovatele/autora do postavy, ne do sebe samého. Zajímavě se tomu, jak tomu rozumím i já, přiblížil Gattolino.
Text (klasicky hammillovsky nejednoznačný a zmatený, záměrně) klade více Otázek, než odpovědí. Typický Hammill, Angličan („… myslím, že vše má svou hodnotu, pokud je v tom nejistota…“).
Myslím, si, že Peter Hammill na svých nesčetných albech dokázal, že opravdu není nějaký přiblblý přívrženec Temnoty.
Je to klasický rozpor, na který narážejí spisovatelé (i hudebníci) odjakživa – psaní v 1. osobě jednotného čísla nemusí automaticky znamenat autobiografické psaní. Autory kriminálek také nikdo nepodezírá z vraždění…
Právě z těchto nastíněných důvodů se Hammill nikdy později k podobně pojaté kompozici nevrátil.
Myslím si, že jeden z důvodů, proč si Peter Hammill rozuměl s Peterem Gabrielem je ten, že oba to jsou pozitivně a mírumilovně naladění lidé.
Hammill je jen člověk, který se pokoušel s Van der Graaf Generator „dělat něco velkého“. Když jim ale v roce 1976 někdo načmáral na auto „Hammill je Bůh“, myslíte si, že to Peterovi zalichotilo? Ne.: necítil se privilegovaný/vyvolený v jakémkoli slova smyslu.
Chápu protiargumenty ostatních – „Hammill je prostě depka!“ Mně řada jeho temných textů do dneška vyráží dech:
„V těchto dnech hovořím hlavně ke květinám a ke psům. Veškerý lidský kontakt se jeví jako bolestivý, riskantní, zvláštní. Takže nepřestávám hrát si na boha ve svém vlastním vesmíru.“ – World record, 1976, VdGG, pro příklad. Jeden z mnoha, mnoha příkladů.
Skvělý text, se kterým se někteří lidé dokáží ztotožnit. Existenciální filozofie a prokletá poezie smíchaná se zmatenou originalitou à la Peter Hammill. Rozhovory s ním v té době stály také za to. V roce 1977 jeden novinář podotkl, že je těžké Petera reprodukovat, protože se vyjadřoval způsobem, pro který neměla (nemají) interpunkční znaménka vyjádření :-) . Nadpis jednoho článku z té doby dokonce zněl: Skončí Peter Hammill jako šílenec?

Ale tak nějak nemám problém cítit, myslet si a věřit, že to, že je Hammill pozitivně naladěný člověk (a v reálu navíc naprosto netajemný fanda sportu), se Nevylučuje s tím, co nám občas předkládá ve své tvorbě.

Běží mi teď v hlavě zrychlený film – všechny rozhovory s Hammillem, které jsem odchytil čtené, na videokazetě, na ytb atd. a mám silný dojem, že Peter Hammill bere život jako fascinující dar, ke kterému má tendenci se živě vyjadřovat, byť v různých „maskách“. Mimochodem Hugh Banton na to má podobný názor (jak je Peter Hammill posedlý tvorbou), takže se nemyslím, že mé pocity by byly nějak mimózní.

PaloM @ 21.04.2019 09:18:12
Ryback, GattoLino: vaše výkladyva názory sú mi veľmi blízke. Mám skoro celú diskografiu VdGG, od Hammilla adi 10 CD (vrátane recenzovaného). Ich texty vôbec neštudujem, stačí mi hudba. S odstupom rokov ich vnímam ako veľmi kvalitný prog rock, overený desiatkami rokov. A k vašej téme. Nikdy ma nenapadlo, že ny Hammill zapredal dušu ďáblovi :-)

PaloM @ 21.04.2019 09:20:10
Prepáčte za preklepy, cez mobil sa mi zle píše.

Ryback @ 22.04.2019 20:19:49
Palo, to jsem rád. A nemyslím tím teď samozřejmě to, že se ti zle píše přes mobil :-) .

PaloM @ 23.04.2019 08:09:45
Ryback, ano. Ja sa polepším.

In Camera je naprosto ďábelské dílo! V jakém smyslu? Hammill se podíval na dno nejen své duše, ale na dno určitého archetypu. Velmi koncepční album, které není zakončeno žádnou katarzí, jen totální temnotou. V masité hutnosti syntezátorů a kláves, v jejich všepohlcujícím zvuku vidím analogii ke zvuku alba VDGG The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Možná je to souvislost spíš násilná a ryze osobní... Když jsem byl ještě mladý a neobouchaný dobrou hudbou, pouštěl mně tohle album otec a já ho s ním vždycky rád poslouchal. Poslouchali jsme ho spolu skoro nábožně. Při poslechu jsme vůbec nemluvili, nic v místnosti nás nesmělo rušit a jenom jsme do sebe nechali vpíjet hudbu. Pak jsme se smáli své představě, že by nás sledoval nějaký "sériový posluchač" a jak by asi reagoval, kdyby viděl dva lidi tak vážně soustředěné na takový zdánlivý chaos a nihilistickou šílenost... Mimochodem ta souvislost s albem VDGG The Least we can do is wave... tu je. In Camera i zmíněné album postrádají jakoukoli katarzi. Posledními slovy poslední písně The Least... je ve volném překladu a zpaměti asi toto: "Tohle je začátek konce / Tohle je konec počátku / Nikdo nežije / a všichni jsou mrtví./ " Myslím, že takový nějaký je smysl posledních slov alba The Least we can do is wave... - prostě, žádná naděje. Album In Camera rovněž postrádá alespoň malý paprsek naděje na konci. Jedněmi z posledních slov z poslední skladby In Camera je zhruba toto: "Příliš pozdě chtít si něco přát / příliš pozdě na jakékoli přání /". Pro mě osobně je to u Hammilla překvapením, protože podle mého názoru dobré umění alespoň špetku něčeho jako "naděje" obsahuje. Ovsšem nic to neubírá na sdělné síle a umělecké nekompromisnosti alba IN Camera.

Celé album vnímám jako svého druhu osobní příběh o ztrátě sebe sama, o doslova kosmických souvislostech takové ztráty, o vynořování se (sebe)destruktivních sil, které se při takovém procesu děje. Začíná se jakýmsi lehce oslabeným charakterem, morálním kompromisem provázeným zklamáním ze sebe sama. Pokračuje se uzavřením do sebe sama, vyvoláváním nostalgických vzpomínek na dětství, znovuoživování dětských tužeb ("No more The Sub-mariner"), které je ale přirozeně velmi hořké a marné a které nakonec končí znechucením, protože člověku ukážou zpravidla nějaké zranění na které by raději zapomněl. Následuje pomalé vynořování nové osobnosti z hlubokého vnitřního zmatku ("The Tapeworm"). Nová osobnost se vynořuje coby falešný hrdina, silová postava, která kompenzuje původní slabost a zranění silou a násilím, hrdinskou maskou. "Again" je krásná milostná píseň, zde ještě se syrovou akustickou kytarou a nehudebními zvuky, oproti uhlazené verzi na kompilačním albu The Love Songs. "Faint-Heart and The Sermon" doslovně přiznává slabost srdce pomyslného hlavního hrdiny a společně s následující skladbou smutně konstatují, že proces rozkladu už se stal samovolným a nelze jej zastavit. Pak už se vynoří Gog a Magog jako archetypy naprosto ničivé a sebepohlcující síly. Když o nich člověk čte v Apokalypse - Zjevení svatého Jana, jsou roztomilými pudlíky ve srovnání s tím, jak je slyšíme na albu In Camera Petera Hammilla.

Trend minimalizace perkusí a klasických bicích pozorujeme už na předchozím Hammillově albu "The Silent Corner And The Empty Stage". Na In Camera tento trend kulminuje. Poprvé uslyšíme bicí až ve skladbě The Tapeworm. Pokud jde o Hammillův hlasový projev, je na In Camera jedním z těch nejagresivnějších, jaké se na jeho sólových albech vyskytují. Zvuk skladeb je šíleně zahuštěný vrstvami kláves a syntetizérů, ovšem žádný nevkus - od začátku cítíme přítomnost něčeho brachiálního. Nálada celého alba je tak zlověstná, že vrchol v podobě skladeb Gog & Magog je jen logickým vyvrcholením. Intenzita a způsob jakým album vrcholí, však předvídatelené věru nejsou. In Camera začíná lehkou sprškou rozprášených tónů snad jakéhosi spinetu, ale už během první skladby klávesy i Hammillův hlas značně naberou z temných hloubek. Spolupráce basové linky a až noisových vrstev kláves je naprosto fenomenální a do nesnesitelna umocňuje výhružnou, sklíčenou, smutnou, depresivní náladu celku. Celkový zvuk nástrojů, i pokud jde o akustickou kytaru, je velmi masivní a jednotlivé nástroje, včetně Hammillova hlasu, se v tomto účinu navzájem ještě povzbuzují. Závěrečné skladby Gog a Magog už přicházejí se skutečně pekelným zvukem kláves, který snad musel Hammill speciálně vynalézat. Ale sestavit z nich rozsáhlou kompozici, to už vyžaduje odvahu géniů. Proč říkám "skladby"? Protože skladba Gog a Magog jsou vlastně dvě skladby rozdělené na části, které mají samostatný název. Bohužel zmiňované remasterované CD vydané Virgin v roce 2006 je popsáno trestuhodně chybně. Zaprvé místo správného Gog je na přebalu psáno "Go" - což je neodpustitelná chyba! A vůbec tu není nijak naznačeno, že skladby mají části, natožpak že ty části mají své názvy. Patrné je to pouze z originálního vinylového vydání alba. Krátce ještě ke zmiňované dvojskladbě: Po pekelném a brachiálně-destruktivním entreé Gog s naprosto satanským textem, vychutnáváme do syta smysl těch slov v hudbě. Po totálním zničení zbývá už jen jakýsi anonymní dech, jehož lidský či zvířecí původ nelze nijak identifikovat. Možná je to dech vesmíru samotného, možná samotného satana, možná je to dech, který tu zbyl po člověku... Skladbou se hemží občasné ťukání a cvakání, jako by po ryze anorganickém světě pobíhalo už jen pár mikrobů. Skladba znovu vygraduje v části Magog (In Bromine Chambers) odkud k nám promlouvá zcela deformovaný a skoro úplně nesrozumitelný děsivý hlas a rozhodně říká cosi, co nás nepovzbudí.

Myslím, že In Camera nemá v dějinách populární hudby obdoby. Myslím, že jde o svým způsobem epochální dílo.


reagovat

hejkal @ 16.09.2013 14:47:28
Rozhodne je to výnimočná hudba, ktorá ale ani zďaleka nie je pre každého (a to nie je žiadna chyba ani jednej strany). Som rád, že sa tu po čase zjavila nejaká recenzia na Hammilla.

tykeww @ 16.09.2013 15:25:39
Moc se mi líbí slovní spojení ďábelské dílo :-)

honanek @ 16.09.2013 18:03:05
Dobrá recenze-celá tvorba Petera je úchvatná a nadčasová.
In Camera to jen potvrzuje.

zdenek2512 @ 17.09.2013 03:40:46
Velice pěkná recenze na desku od umělce, který je mimo všechna měřítka. Mám jeho prvních deset desek original CD a zbytek kopie.Psali o něm jako o Jimi Hendrixovi zpěvu. Ne všechno je skvělé při tom obrovském počtu desek. Tuhle i předchozí desku nemám kvůli absenci percussion moc rád na rozdíl od jeho jiných desek, i když se jim nedá upřít fakt, že Hammillův vokální projev je dokonalý. Právě poslouchám In Camera a ta dramatičnost a temnota je fantastická. Poslech této desky se dá přirovnat k církevnímu obřadu, dovedu si představit živé provedení této desky v kostele. Možná dojde k tomu, že si ji ještě oblíbím. Pět hvězdiček bych jí nedal, ale čtyři ano. Na poslech těchto desek musíte být doma sám maximálně dva a věnovat se pouze poslechu. Díky za velice pěknou a čtivou recenzi spíše vyznání.

Peter Hammill je natoľko svojrázny, jedinečný a jasne vyhranený interpret, že na to, aby poslucháč mohol vôbec pomýšľať na hlbšie vniknutie do jeho diela, potrebuje nevyhnutne veľkú dávku trpezlivosti.

Melanchólia, pekelná kakofónia zvukov, nálad a vykreslených hudobných plôch plných depresií a vážnych polôh, škoda, že Hammill nie je maliar (aspoň o tom neviem), jeho obrazy by mohli stáť za to.

In camera je dielo, ktoré sa takmer úplne oprostilo od iných hudobníkov. Hammill posmutnelo i drasticky buduje atmosféru niečoho smrteľne vážneho, čoho dôkazom sú skladby Ferret and featherbird a (No more) the sub mariner. Využíva rôzne klávesové nástroje, občas chytí do rúk basu alebo gitaru, v skladbe Tapeworm mu na bicích sekunduje Guy Evans, takže sa dá povedať, že ide o „klasickú“ rockovú vec. Pravda, ak neberiem do úvahy „zborovú“ pasáž, kedy je to opäť niečo výsostne mimo akýchkoľvek škatuliek. Mojou najobľúbenejšou skladbou je krehučká Again. V podstate uzatvára kratšie skladby z In camera.

Totálne „Vandergraafovská“ Faint heart and the sermon nemá chybu, veľká škoda, že absentuje rytmika (a saxofón), bola by to vražedná bôľna pompézna skladba. Akustická gitara ovláda skladbu The comet, the course, the tail. Načo to tajiť, skladba si doslova žiada rytmiku, takto je to niečo ako Stairway to Heaven bez gradácie.

Záverečná pekelná jazda v skladbách Gog a Magog dodáva jednak nejakých hudobníkov (Evans si zabúcha v prvej, trojica perkusionistov v druhej) a najmä, je to psycho. Akoby sa ohne pekelné dostali na povrch našej krehkej Zeme a spálili všetko v jednom chaotickom a psychicky vypätom momente (ktorý ale trvá večnosť, a teda sedemnásť a pol minúty).

Je úžasné ako dokáže byť niektoré dielo nestráviteľné a rezistentné voči penetrácii. In camera sa nedá počúvať povrchne a pritom by sa zdalo, že je to „povrchná“ hudba, keďže odmieta otvorenie (pravda, inému ako sústredenému a navyknutému uchu). Aj keď si Hammilla a hlavne Van Der Graaf Generator veľmi vážim, viac mi sedí celokapelové poňatie jeho génia, a preto dávam „iba“ štyri hviezdy za výborný, i keď tradične neprístupný, album.

reagovat

PaloM @ 22.05.2011 17:25:04
Pekne si to napísal, cítim to podobne. Hamillove sólovky mám v archíve, ale počúvam len výnimočne, chce to odo mňa enormné sústredenie.

hejkal @ 22.05.2011 17:36:40
Ani Fool's mate? To je niečo ako keby z inej planéty (a predsa je to Hammill).

Přiznám se, že po zakoupení tohoto alba tzv. naslepo jsem netušil, co se za tak fádním názvem In Camera může skrývat...
K tomuto albu je co napsat, po řadě (není myšleno chronologicky!) vyloženě slabých alb PH a to i ze 70.let je toto album pro mě živou vodou, a to pro svoji tvrdost a údernost, která místy překonává výchozí útvar působení P.H. - VdGG.
Rozjíždíme se poměrně zpěvně, trošku nás PH tahá za nos na úvod, posluchač se obává jak to bude dál...
Sub-mariner už příjemně přitvrzuje, nálada posluchače se prudce zlepšuje, Tapeworm už jede ve správně ponurých liniích, (posluchač zažívá první vlnu nadšení a radosti z poslechu), i když je tato skladba místy až příliš jak to říct - stereotypní? - možná, až moc pravidelná melodie, jinak dobré.
Následuje odlehčení v Again, posluchač ještě netuší jak je to důležité.
Přichází Faint heart a opět se rozjíždíme příjemně depresivním stylem, následuje o něco lehčí Comet.
Nyní přichází majestátně pekelný Gog - už první tóny napoví, o co tu půjde, skladba se postupně rozjíždí, témné tóny klaviatur všech druhů vzájemně rezonují, přerývaně skučí, překrývají se, rozcházejí a opět sbíhají a od cca 1/3 skladby je energie PH a ostatních hudebníků velmi koncentrovaná, zvuk je hutný, šílený, zpěv je přímo ďábelský, Hammill místy řve opravdu jako raněná kořist. Vynikající zážitek, musím uznat, že zde se jedná o jeden z nejlepších pěveckých výkonů PH vůbec, co do démoničnosti projevu úplně nejlepší.
Jaký to kontrast s navlněným PH "Do kamery" na obalu alba, který nám slibuje "průměrný" zážitek.
Závěrečné Bromine Chambers jsou zvláštní, nicméně nijak převratné a po náladě Gogu už je to jen oddychové "vybrnkání".
Tož děcka - doporučuju na takové to domácí poslóchání :-))

Jinak souhlasím se stručným recenzentem přede mnou, že pro ostatní, "bežné" posluchače je hudba VdGG a PH naprosto bezvýchodně a nestravitelně depresivní, nepřijmou ji, to je fakt. Možná je to škoda, možná není, kdo ví. Ale posluchač znalý a zkušený ví, že depresivní rozhodně není.
Dále se přikláním k tvrzení, že tvorba PH v kontextu kapely i v kontextu sólo je vrchol art rocku ve své nejčistší podobě.
A to ze 3 důvodů:
-vynikající, často existenciální texty (ovšem těžké na pochopení)
-dynamická kompozice skladeb, neslyší se jinde
-fenomenální zpěv ve zcela samostatné, oddělené kategorii.

reagovat

Lothian @ 30.09.2009 06:33:31
In Camera je bezkonkurenčně nejlepší Hammillovo album. Nedávno jsem se dostal k "Clutch", a také dobré.

VDGG a solo tvorba PH 70 let podle me predstavuji vrchol art rocku v jeho nejsyrovejsi podobe. Pro spoustu lidi (posluchacu Marillion a Pink Floyd) nestravitelna, temna a deprimujici muzika. Ja osobne povazuju tvorbu PH za absolutni vrchol art rocku. Ostatne vsechny jeho/jejich (na burzach vzacne se vyskytujici) desky jsem vlastnil uz v 80 letech. Ted mam asi 300 original CDcek solo PH a VDGG.. sbiram je uz 20 let - vsechny mozny oficialni vydani, bootlegy, piratsky vydani atd atd..
reagovat

merhaut @ 28.08.2009 17:54:46
A k "In Camera" ani slovo?

Lynott @ 28.08.2009 18:23:46
Ne. Myslim, ze k PH album ze 70 let (hlavne na zahr. serverech) uz bylo napsano mnoho.. jen bych se opakoval. Navic me osobne rozebirani jednotlivejch skladeb nijak nenaplnuje (i kdyz si pod. recenze sam rad prectu) - to se proste musi slyset!

merhaut @ 28.08.2009 19:18:16
Tak to je lepší nepsat nic...

Lynott @ 29.08.2009 18:12:31
No hlavne ze ty tu (aspon v posl. dobe) vsude pises velmi hodnotne recenze..

merhaut @ 29.08.2009 18:15:16
a mlčet...

Lynott @ 29.08.2009 18:21:42
napodobne.. A co (krome toho vecnyho rejpani) tvuj nazor na PH tvorbu 70 let?

merhaut @ 29.08.2009 19:03:45
dobrá

Gog Magog?Právě poslouchám.Šílené, šílené, šílené. Jde z toho strach, deprese- text rozhodně znát nechci. Určitě nebude o ničem veselém...Ten jeho hlas, ty varhany, ty zvuky nakonci... boha jeho... No nicméně velmi působivé.Hodnotit album jako celek nemůžu bo nemám naposloucháno, takže hodnotím jen poslední skladbu
reagovat

Mayak @ 04.12.2007 16:46:36
"Gog Magog" som videl v dubnu v "live" verzii počas fenomenálneho koncertu VDGG v Krakowe. Bolo to iste ešte interesantnejšie, ako štúdiová verzia...

Ryback @ 24.01.2008 08:43:48
Mayak: Tohle se mi na Hammillovi líbilo a líbí - že se nebojí "vracet se" a vypustit znovu na koncertní světlo experimentálnější (těžko hratelné) věci ze sedmdesátých let… Dokážete si třeba představit, že by Pink Floyd během svého turné The Division Bell zahráli něco třeba z druhé části alba Ummagumma? ;-)
Mimochodem - v březnu vyjde nové studiové album VdGG - s názvem Trisector.