Hammill, Peter / In Camera (1974)

Přiznám se, že po zakoupení tohoto alba tzv. naslepo jsem netušil, co se za tak fádním názvem In Camera může skrývat...
K tomuto albu je co napsat, po řadě (není myšleno chronologicky!) vyloženě slabých alb PH a to i ze 70.let je toto album pro mě živou vodou, a to pro svoji tvrdost a údernost, která místy překonává výchozí útvar působení P.H. - VdGG.
Rozjíždíme se poměrně zpěvně, trošku nás PH tahá za nos na úvod, posluchač se obává jak to bude dál...
Sub-mariner už příjemně přitvrzuje, nálada posluchače se prudce zlepšuje, Tapeworm už jede ve správně ponurých liniích, (posluchač zažívá první vlnu nadšení a radosti z poslechu), i když je tato skladba místy až příliš jak to říct - stereotypní? - možná, až moc pravidelná melodie, jinak dobré.
Následuje odlehčení v Again, posluchač ještě netuší jak je to důležité.
Přichází Faint heart a opět se rozjíždíme příjemně depresivním stylem, následuje o něco lehčí Comet.
Nyní přichází majestátně pekelný Gog - už první tóny napoví, o co tu půjde, skladba se postupně rozjíždí, témné tóny klaviatur všech druhů vzájemně rezonují, přerývaně skučí, překrývají se, rozcházejí a opět sbíhají a od cca 1/3 skladby je energie PH a ostatních hudebníků velmi koncentrovaná, zvuk je hutný, šílený, zpěv je přímo ďábelský, Hammill místy řve opravdu jako raněná kořist. Vynikající zážitek, musím uznat, že zde se jedná o jeden z nejlepších pěveckých výkonů PH vůbec, co do démoničnosti projevu úplně nejlepší.
Jaký to kontrast s navlněným PH "Do kamery" na obalu alba, který nám slibuje "průměrný" zážitek.
Závěrečné Bromine Chambers jsou zvláštní, nicméně nijak převratné a po náladě Gogu už je to jen oddychové "vybrnkání".
Tož děcka - doporučuju na takové to domácí poslóchání :-))

Jinak souhlasím se stručným recenzentem přede mnou, že pro ostatní, "bežné" posluchače je hudba VdGG a PH naprosto bezvýchodně a nestravitelně depresivní, nepřijmou ji, to je fakt. Možná je to škoda, možná není, kdo ví. Ale posluchač znalý a zkušený ví, že depresivní rozhodně není.
Dále se přikláním k tvrzení, že tvorba PH v kontextu kapely i v kontextu sólo je vrchol art rocku ve své nejčistší podobě.
A to ze 3 důvodů:
-vynikající, často existenciální texty (ovšem těžké na pochopení)
-dynamická kompozice skladeb, neslyší se jinde
-fenomenální zpěv ve zcela samostatné, oddělené kategorii.

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter