Hammill, Peter / In Camera (1974)

Co říci o Hammillově sólové produkci? Skládat podobnou hudbu, navíc okořeněnou temně-existenciální, povětšinou autorskou poezií, vyžaduje genialitu ruku v ruce se šílenstvím.

Jedinečnou klavírní a varhanní přehlídkou je už úvodní táhlá Ferret and the Featherbird, následuje pokroucená vzpomínka na dětství - (No More) the Sub-mariner. Máte-li rádi soudobou tvorbu VdGG, neutrpíte větší rány na duši. Náladu výrazně proměnil hostující David Hentschel na synťák a cinkající perkuse Judge-Smitha. Teprve v rockově našláplé Tapeworm zahřmí poprvé vandergraafovský bicmen Guy Evans. Naopak nejskvělejší ukázkou křehkého akustického Hammillova umu je vyznání Again, po "hustém" závěru následuje v obdobné náladě Faint-Heart and the Sermon vyvolávající úspěšně ducha mistrova domovského ústavu. The Comet, The Course, the Tail uzavírá komorní trojlístek mistrně ovládaný Peterovou čistou akustikou, ale i celou škálou obskurních zvuků.

Album uzavírá symbolicky apokalyptická dvojice biblického předobrazu - Gog/Magog. Tady dochází k naprosté hudební, osobní i globální destrukci. Zuřivý Hammillův přednes zesiluje v nekonečném vlnobití jeho kláves a piana. A to je ještě nic proti desetiminutové tečce - Magog (In Bromine Chambers) s kulometnou škálou nehudební zkázy provede beznadějný ortel. Osobně mám s tou partií velký problém, ale obejít ji tedy rozhodně nelze. Z bonusů z Peelovy show v BBC určitě zkuste vandergraafovského "Císaře", v novém šatě stojí za to.

Fatální sousto pro ty, kdo od hudby očekávají pozitivní vibrace a relaxaci. Tahle kolekce je přitom určena skutečně pro ty nejodolnější desperáty ošlehané bolestí, selháním, beznadějí a vnitřním zmatkem. Byli jste důrazně varováni!

» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter