Haken / The Mountain (2013)

Pokud se zajímáte o současnou progresivní scénu, jistě vám neušlo jméno Haken. Tato kapela sice nemá nijak dlouhosáhlou historii, nicméně si stihla za dobu svého působení vydobýt již docela slušné postavení mezi kapelami (nejen) britské progresivně rockové/metalové scény. V tomto roce vyrukovala s novým albem s názvem The Mountain, které si, alespoň doufám, najde cestu i k těm, kteří o této formaci dosud neslyšeli. Jedná se podle mě totiž o více než vydařený počin, který v dnešní době jen těžko najde důstojnou konkurenci.

Už od úvodních tónů uhrančivého piana ve skladbě The Path vás budou Haken vysloveně nutit se usadit a v naprostém poklidu poslouchat celé album. The Path by se dala charakterizovat asi takto; oáza klidu. Nádherná skladba, která se ve svém konci explozí zvuků přetransformuje v další kompozici s názvem Atlas Stone, jenž se, musím říct, už nese v trochu jiném duchu. Hutné kytarové plochy a klávesové stopy nám dají na chvíli vzpomenout na vrcholné období progresivního metalu – tedy na konec 90. let, ale jinak je to čistokrevný progrock, který má rozhodně stále co říct. Zpěvák Ross Jennings má pro tento žánr více než vhodný hlas a dokáže se přizpůsobit jak náhlým instrumentálním zvratům, tak i přirozeným, klidnějším pasážím, kterým jeho (téměř) dokonalé frázování dodává punc něčeho vyjímečného.
Druhá skladba, Cockroach King, je skvěle napsaná věc, kde se nádherně prolínají „sekané“ sloky s táhlým refrénem a výbornými mezihrami, mezi kterými jednoznačně vyčnívá až jazzové klavírně-basové intermezzo, po kterém se opět navracíme zpět k původním tématům. Nezajímavé není ani zakomponování elektronických prvků do těchto vcelku neobvyklých pasáží.
Musím říct, že na mě Haken s tímto albem skutečně zapůsobili. Tak výtečně zaranžované skladby u jiné současné progresivní kapely najdete jen těžko. Všechny nástroje zde mají své pevně dané místo, kterého využívají všemi dostupnými možnostmi. Struktura skladeb je velmi dobře propracovaná, ale přesto čitelná. To je podle mě skvělé. Každý posluchač se tak může zaposlouchat do každé stopy jednotlivě.
Mezi dalšími skladbami není snad ani jen jedna, která by nebyla jaksi až neskutečně nadprůměrná. Třeba taková In Memoriam svým tvrdým zvukem v kombinaci s klávesovými rozklady a těžko vstřebatelnými rytmy dokáže zaujmout snad i toho nejzarytějšího odpůrce progresivního metalu. Emotivní Because It's There nám pak krásně vrstvenými kytarami a decentní basovou linkou Thomase MacLeana dá příležitost si zameditovat nad nádherným neo-progovým kouskem, s hymnickým refrénem k tomu.
Na pomezí mezi progresivním metalem a rockem pak balancují i další skladby – mezi nimi nejdelší kompozice, dramatická Falling Back to Earth, kterou by byla škoda nevyzdvihnout pro její originálně vyřešené přechody mezi jednotlivými motivy, a v neposlední řadě také pro samotné výborné motivy, a pak samozřejmě skladba Pareidolia s rytmikou korigovanou přesnou dvojšlapkou a mírně orientálně zabarveným úvodem.
Osobně na mě nejlépe zapůsobila již zmíněná jedenáctiminutová skladba Falling Back to Earth, která jako by kombinovala a různě „slepovala“ všechny prvky na tomto albu. Jsou tam jak klidné, zadumané pasáže, tak i hutné kytarové plochy, a ten refrén, to je kapitola sama o sobě.

Přiznám se, že předchozí tvorbu skupiny Haken neznám, nemám ji naposlouchanou. Toto album mě však předsvědčilo o tom, tedy bez ohledu na jejich minulost, že patří mezi současné progresivní kapely, které by neměly být hudebně interesovanou veřejností jednoduše přehlíženy a být ve stínu velikánů svého žánru, ale právě naopak – měly by být respektovány a vyhledávány nejen fanoušky progrocku, ale všemi náročnějšími posluchači.

Pro mě je to za 4,5 hvězdičky. Vynikající album, dost možná můj favorit pro tento rok.

» ostatní recenze alba Haken - The Mountain
» popis a diskografie skupiny Haken