Yes / Close to the Edge (1972)

I když už se zdá, že vše bylo objeveno, řečeno a vynalezeno, vždy se objeví někdo či něco nového. V umění už toho například bylo realizováno tolik a člověk může mít pocit, že i pověstná studnice nápadů lidského pokolení se pomalu vyčerpává. Ale není tomu tak, v každém z nás je cosi jedinečného a to jedinečné je náš genetický kód, který utváří naši osobnost a vnímání. Z toho plyne, že nikdo z nás není zbytečný a každý z nás může obohatit tento svět svým neopakovatelným pohledem a přístupem k dané problematice. Vše to závisí i na kondici genetického kódu v lidské populaci, která bohužel není v dnešní době zrovna na dobré úrovni (protože už nefunguje přirozený výběr). Ale to už bych moc odbočila od tématu (i když to vše souvisí se vším, dokonce i genetika s hudbou :)).
Je neuvěřitelné, co vše se dá ztvárnit. Stačí se jen koukat kolem sebe, jsou toho kvadriliony. Někdo má ten dar cítit ve všem jakousi sílu okamžiku, monumentálnost. Někteří lidé jsou zcela dojati a okouzleni jen z toho, že na zem spadl suchý list. Takoví lidé občas působí jako blázni, ale ve skutečnosti jsou to šťastlivci obohaceni specifickým genetickým kódem kombinovaným se správnou výchovou. Myslím si, že Yes byli přesně takoví. Všechny tři písně v sobě mají obrovskou koncentraci podobného dojemného zážitku, který by pro někoho byl všedním, ale Yes jej dokázali ztvárnit tímto monumentálním způsobem. Vyhnuli se dokonce i jedné velké hrozící chybě: totiž, že by vše mohlo působit moc přeplácaně a přehnaně. Ve výsledku je to vše velice přirozené a zapadá to do sebe. Ano tohle je podle mě smysl umění: dát do díla co největší kus sebe (doslova: ukázat potenciál a kvalitu svých genů).
Myslím, že dát méně než pět hvězd by byl výsměch ;)

» ostatní recenze alba Yes - Close to the Edge
» popis a diskografie skupiny Yes