Led Zeppelin / In Through the Out Door (1979)

Poslední řadové album rockových titánů Led Zeppelin jsem před časem v reakcích kategoricky odsoudil a sklidil jsem zato od ortodoxních zeppelinologů razantní kritiku. Vzhledem k tomu, že se považuji za velkého fanouška téhle skupiny tak ve mně vrtal jakýsi červík a nakonec se věc posunula neočekávaným směrem. Nepředpokládal jsem, že bych si tohle album zakoupil, protože jsem v osmdesátých letech zkoušel v sobě zbořit svoje postoje a vzít album „na milost“. Jistý člověk měl pocit, že mě dluží nějaké peníze a protože ty peníze neměl dál, chtěl se v rámci slušnosti revanšovat. Věděl, že Led Zeppelin jsou moje srdeční záležitost a pravděpodobně se doslechl, že tohle album nevlastním. Chtěl mi tedy asi udělat zároveň radost a „splatit“ jakýsi dluh. Tímto neovlivnitelným řízením se ke mně dostalo album In Through The Out Door. Tato okolnost mě vnitřně nenadchla, ale protože jsem viděl, že dotyčnému tento „dar“ činí jistou radost, tak jsem album přijal. Protože uplynulo téměř třicet let (odhadem), co jsem album slyšel, řekl jsem si, že učiním další pokus o sblížení a ten pokus je mojí recenzí…
IN THE EVENING – úvodní téma jako od Pink Floyd…. Tajemné neidentifikovatelné postpsychedelické zvuky astrálu s mírným nádech Orientu. Pojednou prořízne tento tajemné sound Plantův přiškrcený hlas a následně je zde razantní nástup kapely. Pageovský kytarový riff je sledován natočenými smyčci a Bonhamovy bicí mlátí jako kladivo v bubnové míchačce. Hypnoticky se opakující se téma se táhne jako Ariadnina nit a konečně prořízne mezihru očekávané kytarové sólo s rozostřeným zabarvením a závěr je opět v pinkfloydovském kouzlení s playbachovanými kytarami, smyčci a bzučícími synthesizery a téma s úderným riffem se vrací. Ano, tohle jsou Led Zeppelin, ale téma a vývojová linie je zamrzlá a zabočuje do vedlejší ulice. Zeppelinovský standard, který neurazí, ale ani nepřekvapí….
SOUTH BOUND SAUREZ – že tahle kapela nevyšla pouze z elektrického blues, ale i z rock and rollu, je zjevná v téhle skladbě od samého začátku. Jones hrají s velkým nasazením. Bonhamovy bicí jsou sice přesné, ale vzhledem k tomu, co jsem zvyklý slýchat na prvních albech je tohle další standard. Page do mezihry vloží kytarové sólo, které má svou rozmáchlost a suverenitu, ale myslím, že skladba stojí především na klávesových nástrojích, ale zaujala mě i pulsující baskytara. Plant opět ve standardech jemu vlastních. Dobře zahrané a proaranžované, ale autorsky nevývojový oddenek na zeppelinovském stromě….
FOOL IN THE RAIN – tady se mi zdá, že Led Zeppelin vpustili do svého příspěvku něco latiny, rytmický obrazec se zajímavý a Bonham je zde kreativnější než v předešlých dvou skladbách. Opakující se schéma se možná bude někomu zdát jako zajídající sousto, ale Page sem vkládá playbackované akustické kytary společně v duetu s dalšími klávesami. Po krátkém zbrždění jsme opravdu na latinskoamerickém karnevalu. Bonham vedle své bicí baterie sem vkládá i roztodivné percussion což rozšiřuje rytmické spektrum a nám se chce tančit jako uprostřed horké brazilské noci. Kytarové sólo má zvláštní sound (mohl by to být kytarový synthesizer), v každém případě viditelná a slyšitelná změna, která mě ke skladbě připoutává. Také Plant není přiškrcený, ale zpívá s otevřeným hledím a nasazením, jak jsme zvyklí a zase tu máme akustické kytarys rychlými tónovými výměnami. Ano, tohle je zeppelinovská námluva s latinou, kterou jsem na předešlých albech v takové míře nezaregistroval….
HOT DOG – úvod je sice rockový, ale následné téma jde do hospodského country se vším všudy a koresponduje s náladou na motivu i „sepii“ albového obalu. Možná bychom mohli hovořit o razantním rock-a-billy a Plant frázuje jako Roy Orbison. Také Page jakoby se rozvzpomněl na svoje prazákladní vzory jako byl James Burton a Scotty Moore a v jejich duchu sem vstoupí s kytarovým sólem. Bonham hraje přesně a stylotvorně, stejně Jonesovy playbackované klavíry a baskytarový part. Odvaz a na koncertě určitě strhující. Na albu se mi tenhle příspěvek ale zdá dramaturgicky jaksi rozpačitý…..
CAROUSELAMBRA – pokud Led Zeppelin hledali nějaký nový sound a snažili se ho skloubit s jejich hardrockovým modelem počátku sedmdesátých let, tak tady se myslím podařilo najít nový směr. Netvrdím sice, že bych byl z něho omámen, ale musím konstatovat, že bych si dokázal představit, že by v podobném duchu, kdyby kapela neplánovaně neskončila o rok později, by pravděpodobně pokračovala dál (?!) Sound je hutný, hodně podporovaný synthesizery, které vytvářejí homogenní vlnu, do které pumpují bicí a nad tím vším slyším synthesizerově preparovaný sound akordeonu a poté kytarové akcentování s impresivními barvami. Jako by sem tak trochu vstupoval i vliv keltské hudby a pak přichází zatěžkaný sound se zakouřeným kytarovým tématem s rozostřeným rejstříkem a kytarové tóny jsou oholeny na dřeň a těžké akordové mollové výměny (znějí docela zajímavě). Tohle je zajímavá proměna, řekl bych že se zde spojuje několik hudebních témat a rovin (místy nečekaných). Plantův hlas zní vroucně, ale také mírně unaveně. Tak tohle je opravdu nečekaná proměna. Tady se Led Zeppelin mění ve funkovou kapelu. Tohle se mi jeví zatím jako nejsilnější okamžik na albu. Je tady znát společný nápřah a snaha hledat nové. Takovýto model hudby by se na prvních albech objevit nemohl, ale musím konstatovat, že tuhle skladbu si k sobě pouštím blízko a jsem příjemně překvapen její barevností, proměnlivostí, ale přesto vnitřní sevřeností….
ALL MY LOVE – synthesizerové smyčce a zase se dostáváme na schematickou rovinu zeppelinovského opakujícího se motivu. Ořezat píseň od aranžmá, měli bychom co dělat s obecnou písničkou. Bonhamovy bicí mě zde příliš neinspirují. Mají zatěžkaný (skoro až „dechovkový“) zadek. V mezihře sice dochází k jistým zvratům, ale nic se zde zásadní němění. Sólo na synthesizer a další klávesové kouzlení mírně cizopasí na klasických tématech a kytarové party zde hrají roli méně nápadného doprovazeče. Skladba je ve znamení klávesových variací ve snaze nic příliš nekomplikovat, ale naopak vyrobit něco, co by se mohlo stát hitem. Tato skladba by klidně mohla být na jakémkoliv sólovém Plantově albu…. V jednom okamžiku se v rytmické spojnici Bonham odhodlal k zajímavému breaků, ale jinak je tohle posun do
I´M GONNA CRAWL – romantické jakoby filmové téma vhodné pro soundtrack. Tady se neposouváme, ale spíš vracíme až do padesátých let. Rhythm and blues podle amerického modelu. Plant je v něm ovšem jako ryba ve vodě a jestli jsem nabyl dříve dojmu, že jeho hlas je unavený a zastrčený, tady vynikne v zajímavých dynamických proměnách. Jeho naléhání na akordy a důrazné akcenty je zajímavé. Page sem vloží procítěné nepříliš komplikované kytarové téma. Řekl bych, že tím, čím je pro album Abbey Road od Beatles skladba Oh! Darling, je I´m Gonna Crawl v transformovaném slova smyslu pro In Through The Out Door. Ty klávesové smyčce se mi zde ale zdají místy nadbytečné a uvítal bych raději staccato klasického klavíru a hammondky, ale na konci sedmdesátých let byly tyhle majestátní varhany pro rockové trendy anachronismem. Jestliže mi na tomhle albu chybělo blues, tak tady mi ho tahle legendární čtveřice dodala, i když ne úplně tak, jak bych očekával.
Musím konstatovat, že jsem byl albech v několika případech příjemně překvapen, ale zřejměji v nadpoloviční většině se svého původního mínění o něm nevzdávám. Není to otázka vlastní ješitnosti, ale ztotožnění se s hudbou jako takovou. Jestliže bych před lety svoje zklamání neskrýval a udělil bych pouze dvě hvězdičky, tak tady přidávám o jednu navíc a dávám tři… Myslím, (bez mučení se k tomu přiznám), že jsem prolomil jakousi přehradu nedůvěry a k albu se přiblížil. I přes tohle pozitivum musím konstatovat, že vedle předešlých alb je ale tenhle projekt jejich nejslabším článkem…..

» ostatní recenze alba Led Zeppelin - In Through the Out Door
» popis a diskografie skupiny Led Zeppelin