Pendragon / The Masquerade Overture (1996)

Pendragon, to je v dnešní době skutečně zajímavá kapela, která si vybudovala vlastní obdobu progresivního rocku a úspěšně ji přizpůsobila požadavkům moderní doby. Ne vždy tomu tak však bylo a po období, kdy se kapela vezla na vlně neo-progového šílenství, nám zbylo pár hmotných důkazů v podobě několika řadových alb z druhé poloviny 80. a začátku 90. let.

Pendragon na tomto albu přináší snadno stravitelný symfonický neo-prog, který se někomu sice může líbit, někdo z něj může být dokonce unešen, ale já (a doufám, že nejen já) to vidím naprosto odlišně. Hudba na tomto albu je občas sice příjemná na poslech, ale jindy je až neskutečně vlezlá a vtíravá. Přeslazená instrumentace a kladení důrazu na melodičnost dělá z tohoto dílka prakticky neposlouchatelnou záležitost pro náročnější posluchače navyklé na složité kompozice ze 70. let, na které by neo-progové kapely měly údajně navazovat. Takovýto posluchač s albem The Masquerade Overture zcela jistě spokojen nebude a určitě se jen lehce pousměje představě, jak bývají podobná alba systematicky nadhodnocována.
Člověk, který se letmo podívá na tracklist, také může mylně nabýt dojmu, že se jedná o plnohodnotné progresivně rockové dílo. Je tady sedmiminutová As Good as Gold, Paintbox se stopáží kolem osmi minut a téměř třináctiminutové kompozice Guardian of My Soul a Masters of Illusion... Vše se tedy zdá být naprosto v pořádku, potenciálního posluchače může nalákat i výtvarně poměrně vydařený obal. Z omylu vás pak může vyvést jedině hudba samotná.

Nerada někomu či něčemu křivdím, a tak i já musím uznat, že se na albu najde i pár pěkných momentů, vcelku příjemných nápadů. Například některé motivy ze skladby Paintbox můžou vzdáleně připomínat tvorbu Mikea Oldfielda ze 70. let. Zbytek se ale nezdráhám označit za hudební kýč a průměrný rockový materiál, který stále trpí tím kolosálním zvukovým oparem osmé dekády, a to i přes fakt, že byl nahrán až v následujícím desetiletí (!). Na albu se nachází nespočet „vzdušných“ ploch, které se svou přeslazeností snaží zapůsobit na posluchačovy emoce a vyvolat jakýsi hudební zážitek, jaký můžou člověku obyčejně poskytnout díla takových Yes, Genesis nebo i Pink Floyd. Nepochybuji o tom, že pro někoho je The Masquerade Overture perfektním „meditačním“ albem, ale u mě to tak zkrátka není. Nevyvolává ve mě nic. Absolutně žádné emoce.

Bylo by nevhodné popisovat jednotlivé skladby, či nějakou dokonce vyzdvihovat, protože ani po několikerém poslechu je od sebe nemohu dost dobře rozeznat. Tato deska se nese až do svého konce v jednom neměnném duchu, v jedné náladě, jedné zvukové poloze. Neshledávám na ni nic zajímavého, snad jen její naprosto očividnou průměrnost. Kromě několika světlých momentů je pro mě The Masquerade Overture jen hudbou bez duše, která zní neskutečně křečovitě a nepřirozeně.

» ostatní recenze alba Pendragon - The Masquerade Overture
» popis a diskografie skupiny Pendragon