King Crimson / The ConstruKction Of Light (2000)

Na úvod objasním svůj vztah ke King Crimson jako takovým, myslím, že by to bylo férové. Zbožňuji první album a mám hodně rád i jejich druhé album. Slyšel jsem alba Lizard, Islands, Larks Tongues in Aspic, Starless and Bible Black, Discipline, Three of the Perfect Pair, Thrak, ale nemám je naposlouchané. Vyjmenovaná alba jsem slyšel některá jen jednou a už hodně dávno.

Když jsem poprvé slyšel The ConstruKction of Light, říkal jsem si: Co je to proboha za sračku? Vůbec jsem se při poslechu tohoto alba necítil jako při poslechu hudby. Cítil jsem se jako při mučení nějakým zvlášť zvrhlým sadistou.

Po albu Thrak se King Crimson rozpadli, protože část kapely obývala Velkou Británii a část USA. Bylo pro ně těžké se sejít a něco spolu nahrát. Bruford i Tony Levin se vrhli do vlastních projektů. Nakonec ze sestavy zbyly čtyři hudebníci, kteří nahráli The ConstruKction of Light. Na albu najdeme pokračování skladby Larks tongues... a skladby Fractured z alba Starless and Bible Black. Album je převážně instrumentální. Album je dá se říct hodně metalové, kytara má syrový metalový zvuk. Metalem myslím opravdu spíš kov než hudební žánr. Je v tom něco industriálního. Myslím, že ani kapely jako Nine Inch Nails nebo Ministry se v žádném svém období nemohocu co do tvrdosti měřit s tímto albem. Žádná jemná kytarová sólíčka tu posluchač nenalezne. A v tom smyslu se hudba blíží jakémusi punku - bez dlouhých rozvitých kytarových sól, spíš vyráží jako láva ze země a tvrdě řeže a rozkrajuje jednotlivé skladby na kusy. Co překvapí, je použití elektroniky. Chvílemi je v tom i nějaký drum´n´bass míchaný s kovově noisovým hlukem.

Je to jako by člověka násilím krmili nějakým kovem, jako by ho utloukali a přitom do něj všemi otvory cpali něco bytostně anorganického. Lobotomie zaživa. Kladivem do hlavy. Kladivem do koulí. Takový dojem vyvolávají naprosto strojová výrazná basa a nesmlouvavé bubny. Kytara řeže jako kovové pláty, celek je jakýsi betonový kvádr. Dojem nelidskosti je důsledkem neúhybné přesnosti a absolutní opovržení nějakými melodiemi nebo zřetelnou strukturou. Ta tu samozřejmě je, ale je nutné album poslouchat vícekrát. Pak je možno nalézt v kytarové hře zcela úchvatné momenty dokonale vyjadřující pocity zoufalství, deprese, temnoty, deziluze. Texty tomu tematicky odpovídají a hlasový projev zpěváka rovněž dokonale koresponduje. Absolutní tvrdost, nesmlouvavá a deziluzivní tvrdost! Na tu samozřejmě sériový posluchač King Crimson nemusí být připraven. Vždycky jsem obdivoval umělce a lidi, kteří se takhle dokážou podívat na skutečnost a sami na sebe. Pro mě je tohle album jasným signálem, že King Crimson, pro mě reprezentovaní hlavně Robertem Frippem, jsou velkými umělci. Pokud budeme chtít analyzovat hru Frippa na tomto albu, bude třeba si uvědomit jeho ostatní tvorbu. Vzpomenout si na jeho sólové album Exposure inspirované zvukem punku a nové vlny a na jeho experimenty s Brianem Enem. Neopěvuji určité skupiny a umělce jen proto, že jsou uznávaní, že se stali veličinami. Nemám problém říct, že král je nahý, když nahý je. V případě King Crimson a speciálně tohoto alba musím ale uctivě mlčet. Je to naprosto a zcela infernální hudba s nepatrnou sprškou světla na dně poháru. Ale nejprve je třeba se na to dno dostat.

» ostatní recenze alba King Crimson - The ConstruKction Of Light
» popis a diskografie skupiny King Crimson