Genesis / And Then There Were Three... (1978)

And Then There Were Three... "Peter Gabriel je pryč... Steve Hackett už taky vzal nohy na ramena... Krucinál, tahle placka bude určitě jeden velkej popovej průser."
Tohle jsem si kdysi říkal, když jsem se chystal k vůbec prvnímu poslechu téhle desky, z které jsem svého času znal pouze tu kolotočářskou cukrovku Follow You, Follow Me...
Jenže on se žádnej průser nekonal, ba naopak...
Hned po aktivaci tlačítka play na mém přehrávači, když se z reproduktorů začaly líně linout první atmosférické tóny Banksových kláves, jsem nastražil uši... No a pak už to bylo jen lepší a lepší...
Po klávesovém úvodu přichází na řadu trošku nesměle rašící Mikeova kytara, kterou ovšem za moment přehřmí Philovy ohnivé přechody... no a mě nezbývá nic jiného, než otočit volume pořádně doprava a užívat si tu hudební jízdu...

Před lety tady někdo označil tohle album za nechutný a slizký pop... Ano, nemůžu popřít, že deska zní místy o něco líbivěji a naleštěněji než ta předchozí, ale označit ji za slizkej pop bych se tedy opravdu neodvážil...
Pod slizkým a nechutným popem bych si spíš představil tak Břitny Šmírs (Britney Spears) nebo tu "umělkyni" Milku Citrus (Miley Cyrus) která by se už konečně měla rozhodnout, jestli bude zpívat, nebo dělat porno, popř. obojí... a nebo toho nedostižného idola mnoha náctiletých srdcí, který by udělal nejlíp, kdyby začal před mikrofonem držet "Bobříka" mlčení... takže asi tak.
Zkrátka a dobře, tohle album mě tehdy velmi mile překvapilo.

Jsou zde jak delší kompozice, které by se daly pořád označit za progrockové, jako třeba skvělá Burning Rope s výborným Mikeovým sólíčkem uprostřed a nebo taktéž vynikající, rozverná The Lady Lies, tak i jednodušší písničkovější věci, jako třeba Tonyho takřka snová Undertow a nebo krásně melancholická Mikeova skladba Snowbound s překrásným refrénem, smutná Many Too Many aj...
Jedinou trhlinu na albu spatřuji v již výše zmíněné skladbě Follow You, Follow Me, která mi tehdy svého času na albu hodně vadila, ale později jsem jí vzal takříkajíc "na milost"... no a dnes už mi tolik nepřekáží...

Co jinak napsat dál o tomhle albu? Jasně, hodně mi zde chybí Steve Hackett... hudba se oproti předchozímu albu opravdu trošku zjednodušila, ale to nepovažuji za nějak velký problém... zkrátka se mi to stále dobře poslouchá... Následující album Duke považuji, i přes všechny ty menší, či větší vady na kráse, taky stále za povedené, ale o tom zas někdy příště...

Takže konečný verdikt?
Pro mě jasné čtyři hvězdy...

» ostatní recenze alba Genesis - And Then There Were Three...
» popis a diskografie skupiny Genesis