Blood Ceremony / The Eldritch Dark (2013)

The Eldritch Dark bylo první album, které jsem od Blood Ceremony slyšel, tedy začnu právě od něj. Jak to v dnešní době sociálních sítí bývá, skupinu jsem objevil prostřednictvím facebooku a okamžitě jsem zbystřil. V době, kdy se v podstatě kašle na trendy a mainstream produkuje jednu rychlokvašku za druhou, kde kdo si hraje, co chce a sem tam má štěstí, že to taky někdo uslyší. V globále nejsou Blood Ceremony totiž ničím jiným, než další partou, co se rozhodla hrát po staru, poctivě. S kytarou, basou a bicíma. Hutně, až třeba po Sabbathovsku. Jenže namísto Ozzyho před mikrofon postavili černovlasou divoženku Aliu O'Brien, která nejen, že parádně válí na hammondy, ale také stírá příčnou flétnu, jako Ian Anderson zamlada. A se zpěvem se nemazlí, zpívá přirozeně, bez příkras. I hudba je taková. Jako byste vzali do studia Jethro Tull a Black Sabbath a počkali, co z toho vznikne.

Desku otevírá průrazný kytarový riff, ke kterému se připojí baskytara a bicí a rázem Vás přenese někam do počátku 70. let. Hutná riffařina po několika opakováních přejde do krátké mezihry na varhany a la Jon Lord na začátku In Rock, a pak se do toho znovu opře i rytmika. Temný kytarový motiv je dokonalým podkladem pro text, který vcelku obligátně začíná slovy "Black magic has risen in Witchwood....". Přes veškerou temnotu je píseň melodická, hlavní vokál je podporován druhým hlasem, refrén se hned zaryje do hlavy. Pomalý čtyřdobý rytmus je občas vystřídán třídobou mezihrou, které kraluje zlověstný motiv na varhany. Povinně dojde i na kytarové a varhanní sólo, členitá stuktura čítá i nějaké to zklidnění, bridge, dejme tomu. Úplně na konci do sabbatovského boogie vlítne divoká flétna a jen, co si odbyde sólo, tak riffuje společně s kytarou. Extáze už na začátku alba.

Goodbye Gemini bylo to první, co jsem slyšel. Z ticha se vynořuje motiv na flétnu, postupně za asistence baskytary sílí, až se do toho opřou zase všichni. Další melodická věc, která chytí a nepustí. Refrén si možno zpívat hned napoprvé: "Goodbye Gemini, now sleep - your dreams, my sorcery, Goodbye Gemini, now sleep - and forget all you see....". Co do formy je o dost jednodušší, než úvodní skladba, možná proto byla vybrána jako singl.

Lord Summerisle se může zdát být nezvyklou písní, ovšem skupina se netají i folkovými vlivy. Je to asi takové, jako když na jistém velmi známém albu následuje po dvou nářezech píseň Planet Caravan. Pěvecký part tu přebírá baskytarista Lucas Gadke, Alia jen dotváří náladu ve druhém hlase. Tato křehká balada v sobě nese jméno jedné z hlavních postav filmu The Wicker Man a je skvělým balzámem pro uši.

Ballad of the Weird Sisters už je zase hutným, potemnělým útvarem. A to i přesto, že se tu objevují housle. Však má skladba v sobě ukrytou jednoduchou folkovou linku a vypráví příběh o čarodějnicích, které se pokoušely otrávit hrdinku písně a jejího druha po návratu z dalekých cest. V pravidelných intervalech se mezi slokami připojuje flétna, vyhrávající téměř skočnou melodii a nebo podporující tvrdé kytarové riffy.

Eldritch Dark s hororovou atmosféru pokračuje v náladě nastolené předešlým songem. Stoupající kytarovo-klávesový motiv střídají disonantní pasáže, rytmické zvraty opět směřují od pomalého valení až k tvrdému boogie, při kterém nelze neházet hlavou do rytmu.

Drawing Down the Moon je naopak dalším lehčím kouskem s jasnou, čitelnou melodií a ne tak děsivou atmosférou, byť ve druhé půli následuje úderný refrén. Vedle Goodbye Gemini co do struktury nejpřímočařejší věc.

Faunus je krátká instrumentálka, takový klid před bouří, předěl před závěrečnou hymnou The Magician. Tu otevírá kytarová vybrnkávačka, kterou postupně přebírá zbytek kapely. Už asi po minutě následuje první zvrat do mého oblíbeného sedmičtvrťového rytmu, ve kterém už pak jedou i sloky. A zase jeden chytlavý refrén: "My name is Haddo and my will remains, To see this world away, Before another day". Po nějakém tom hutném riffování následuje tichá mezihra na hammondky a skladbu uzavírá pomalý, temný motiv, přesně v duchu starého dobrého hard rocku 70. let, aby nakonec jen vybrnkávání na baskytaru ukončilo třetí, zatím žánrově nejrozmanitější a kompozičně nejdotaženější album této kanadské party, která si podle mého zaslouží pozornost. I přes veškerá přirovnávání, které jsem použil, je totiž jejich hudba originální a nápaditá.

Po přibližně roce s touto deskou, kterou jsem pořídil na červeném vynilu, a která mě nepřestává bavit, nemůžu jinak, než za plný počet. A při vzpomínce na loňský koncert na Sedmičce a pokec se členy nutno zmínit, že jsou též výbornou koncertní kapelou, která umí dát písním nové nápady a vychytávky v aranžích. Dopoučuji!

» ostatní recenze alba Blood Ceremony - The Eldritch Dark
» popis a diskografie skupiny Blood Ceremony