Opeth / My Arms, Your Hearse (1998)

My Arms, Your Hearse...
Tak tento "třeskutě optimistický" název ukrývá jednu z mých nejoblíbenějších fošen od švédských OPETH, díky kterým jsem se začal před pár lety opět zase zajímat o extrémnější formy rockové hudby...

Pamatuji si, jak jednoho krásného dne přišel za mnou brácha, v ruce držíc nějaké CD, a se slovy: "Tohle tě naprosto rozseká!" mi jej vnutil...
Já okamžitě, hledíc zamyšleně na obal, pojal nedůvěru a po chvíli mu se slovy: "Víš, že mě už tihle chrchloni nezajímaj!" mu CD vrátil...
Jenže milý sourozenec se nenechal jen tak odbýt, položil mi CD na stůl a s potutelným úsměvem zmizel...
V té době jsem byl totiž až po uši ponořený v progresivním rocku 70-tých let a neoprogu a divokou metalovou minulost jsem chtěl už navždy nechat za sebou - to jsem byl ale vůl, co?
Ale co, když už se s tím bráchanec tahal, tak mu uděláme radost...
Nasadil jsem si na květák sluchátka, vložil CDčko do mechaniky a poslouchal a poslouchal a poslouch......
Za pár hodin mě našel brášin ležícího na zemi, s pěnou u úst a s navýsost spokojeným výrazem v xichtě...
"Já věděl, že tě to chytne!" poznamenal a zase odkráčel.
No bomba! Do té doby jsem nikdy nic takového neslyšel a byl jsem z toho totálně paf.
Upřímně - dříve by mne ani ve snu nenapadlo, že by si někdo troufl míchat smrtonosný metal s progresivním rockem!
No zkrátka - od té doby jsem si začal od těchto výborných Švédů shánět postupně všechna alba a stal se jejich velkým fanouškem... a tohle album se stalo mou srdeční záležitostí.

Dílo je koncepční a pojednává o dvou milencích... Ovšem žádné skotačení na prosluněných loukách a lovestory se št'astným koncem nečekejte - jen temnotu a depresi...
Rozhodně nedoporučuji tuto desku pouštět nerozhodným sebevrahům, protože by je následný poslech mohl už definitivně přesvědčit o tom, aby se konečně od té římsy odrazili... No nic, zpátky k příběhu:
Album se týká mužské postavy, která umírá a stává se duchem...
A následné vyprávění se točí kolem ženy, kterou za svého života miloval a u které si není úplně jistý, jestli ji jeho odchod skutečně zarmoutil, takže je jeho duše v neustálém zmatku....
Snaží se s ní po celou dobu všelijak navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává stále neodhalena a to jej velmi trápí...

Když porovnám hudbu na tomto albu s hudbou na předchozích dvou deskách, tak musím uznale pokývat hlavou a říct, že od té doby hudebníci ušli obrovský kus cesty...
Mikael Åkerfeldt už nemá úplně ten přiškrcený "blackový" chraplák a pomalu zde začíná nacházet svoji polohu.
Přibylo i více dalších akustických výletů, prolínajícími se s agresivními riffy... Mikael střídá growling s čistým zpěvem už naprosto suverénně a vlastně celá kapela zde působí ještě více sehraně, než kdy předtím...
Svou nezpochybnitelnou zásluhu má na tom i výborný nový bubeník Martin Lopez, který do kapely jednoznačně skvěle zapadl, a tepe jako králíček Energizer.
Rozepisovat se o jednotlivých skladbách nechci, protože album beru jako takový pevně sevřený celek... ale pokud bych měl vyzdvihnout jednu jedinou, která mě totálně srazila k zemi, tak by to byla Demon Of The Fall - tak chorobně, démonicky znějící growling, jaký Mikael vystřihl na začátku, jsem snad ještě neslyšel! Opravdu nic pro slabé uši... Věřím tomu, že spousta slabších jedinců by zdrhla už během ponurého klavírního intra..
Co už...

Co ještě dodat víc?
Ano, kdekdo by mohl namítnout, že to nejlepší měla banda teprve před sebou, ale... to je vlastně fuk.
V každém případě, tomu, kdo začal poslouchat OPETH až po vydání alba "Heritage", album opravdu nedoporučuji - hrozí totiž, že by následný poslech mohl odskákat nějakou tou újmou. :))

Výborné, temné dílo...
Pět hvězd!

» ostatní recenze alba Opeth - My Arms, Your Hearse
» popis a diskografie skupiny Opeth